Snad není národ na světě, který by nebyl proslavený nějakou libůstkou, pro kterou by si z něj ostatní mohli utahovat. Země vycházejícího slunce, Japonsko, už za léta těch podivností nasbírala docela dost. A momentálně tu obří popularitu - hraničící místy až s posedlostí – zažívají mechy.
Ano, přesně ty všudypřítomné, malinkaté a většinou zelené výtrusné rostlinky, které jsou evolučně trochu nedopečené. V Japonsku bychom jich napočítali přes 2500 druhů ze zhruba 12 000 existujících na planetě Zemi. A dost možná tu k nim brzy přibydou další, protože Japonci jim nyní věnují extrémní pozornost. To pomyslné „mechaření“ a všechno kolem něj tu teď má podobu celonárodního sportu, módní diety, pobláznění designem, sběratelského šílení a společensky vysoce akceptovaného koníčku. Nevěříte?
Knížky Mechy, moji nejmilejší přátelé se tu ročně prodá přes 40 000 výtisků. Což je v zemi, kde jsou kvůli pokročilé digitalizaci tištěné knihy na vymření, docela rarita. Na nočním stolku ji v pevné podobě chce mít každý. K nejprodávanějším dárkům, a to včetně luxusních šperků, tu dnes patří skleněné náramky a prsteny s mechy uvnitř. Vivária s mechy jsou skoro nezbytností domácího vybavení. Prodeje osvěžujících nápojů s mechovou trestí a mechová gastronomie tu bourají strop. A jakýsi důchodce, Oichi Kiyomura, prý vydělává 30 milionů ročně tím, že lidem prodává mechové polštářky, které nachází v lese za domem. Mechy jsou trendy.
Přesnější by ale bylo říct, že mechy byly „v trendu“ po celou dobu, jen teď prostě jejich sláva dosáhla vrcholu. Japonci si jich totiž – na rozdíl od Evropanů, kteří berou mech spíš jako trochu nižší plevel – nesmírně považovali vždy. Momentální japonské pobláznění roste z hlubokých kořenů zvyků a tradic, estetiky, filozofie.
)
Země mechu zaslíbená
Vlhké klima, které na ostrovech panuje, vytváří ideální podmínky pro růst mechů. V otevřené krajině i v lesích tak byly přítomné vždy. Anebo spíš – kam nevstoupila noha člověka, tam rostl mech. Pokud tedy očekáváte něco autentického a nedotčeného, je to mechové. Mechy také přirozeně pronikaly a byly součástí tradičních japonských zahrad. Bez mechového porostu by taková zahrada byla naprosto nekompletní, neživá. Vypadala by moc nově, inscenovaně a uměle. Teprve ony mechové polštářky a porosty jí dodaly vážnost let.
)
Pokud bychom se přidrželi japonské květomluvy, je mezi mechem a stářím silné propojení. A stáří, to je moudrost, úcta. Mechů si tu váží, protože i přes svou lehkost dodávají místům váhu. Chrám anebo oltář bez mechu? To je slabota, stejně jako hřbitov nebo muzeum. Místa, kde dlí minulost a vzpomínky, prostě musí být víc než trochu mechová, aby se dala brát vážně. Je toho ale víc. Mech je obdivován pro svou jednoduchost – skutečně toho na něm tolik ke koukání pod mikroskopem není – a nenáročnost.
Přežije z mála, umí snášet sucho a všemožná příkoří, aby zase se závlahou ožil do krásy. Skromnost je v Japonsku považována za velkou ctnost. Je ušlechtilá, a mechy jsou tedy ušlechtilé též. Přidejte k tomu ještě rysy čistoty… proto se do něj „zamilovali“ zenoví buddhističtí mniši, kteří v něm našli klid miniaturní krajiny. O japonské libůstce – mistrovském pěstování bonsají – už jistě víte. Ale podobnou libůstkou je i wabi-sabi. Je to estetický koncept, při němž – ještě pomaleji a méně náročně – formujete jednoduchou krásu mechů.
)
Vtip je v tom, že mech není rostlinkou, která by vypučela přes noc a moc se s ní manipulovat nedá. Může trvat léta, než pokryje povrch jediného kamene. A v tom je ona pomyslná „dokonalost přírodní nedokonalosti“, kterou jinak vše podle pravítka plánující Japonci zbožňují. Mech je pro japonské básníky i malíře metaforou plynutí času, dlouhověkosti, smrtelnosti a mnoha dalších aspektů lidského bytí. Zkrátka a dobře, v mechu se nikdo neztratí a každý najde.
)
S mechem na věčné časy
Když se tenhle mix tradic, zvyklostí, filozofie a estetiky dobře protřepe a zamíchá, a okoření trochou šikovného marketingu, je současná japonská „podivnost“ na světě.
Roli pro její úspěch hraje například i to, že nemalá část Japonců se dá považovat za důchodce (populace se tu moc neobnovuje, porodnost je tu extrémně nízká), a jsou rádi, že mohou obdivovat přírodu a nemusí se kvůli tomu trmácet do kopců. Mech, a často vzácný, mohou klidně najít na svém záhumenku. Japoncům lichotí jistá rezervovanost, jsou společností izolovanou. A mechoznalství i mechosběračství je něco, co mohou dělat sami, bez ostatních.
)
To ale neznamená, že by výpravy za mechy do hvozdů – s průvodci do pohoří Yatsugatake, kde roste víc než 500 druhů mechu – teď nebyly vyprodané na tři sezóny dopředu. Přinést si z takové exkurze živý suvenýr je velké lákadlo. Jinde se mechům můžete jen podivovat – v chrámu Saiho-ji jich roste na zahradě 120 druhů, a nevšední je i zážitek z mechové vesničky Koke no Sato.
Sbírání mechů ve volné přírodě navíc patří ke koníčkům, které nedevastují přírodu. Aspoň zatím. K vyzdobení malé domácnosti vám totiž postačí opravdu jen jeden polštářek. Mechy jsou na pěstování podobně nenáročné jako kaktusy - akorát, že se musí zalévat a rosit - a kromě zkrášlujícího efektu se počítá, že budete vědět, jak přesně se tenhle miláček jmenuje. Takže kdybyste náhodou nevěděli, čím dnes potěšit Japonce, darujte jim mech.
)
Je zvláštní, jak věc, která je někde považována za protivnost hyzdící trávníky, chodníky a střechy, může jinde dosahovat takové obliby. Japonská kultura na nás někdy může působit dost bizarně, ale touhle svou obsesí nikomu neškodí. A ukazují nám, že i v naprosto obyčejných věcech kolem nás se může skrývat neobyčejná krása.
Zdroj: OddityCentral.com, artsjapan.us, TheConversation.com
