Snaha popisovat a škatulkovat svět kolem sebe je lidem vlastní. Rádi máme ve věcech pořádek, líbí se nám, když je ve všem zavedený nějaký systém. Jenže taková snaha se může obrátit proti nám. Třeba když se pokoušíme pěstovat nějaký druh rostliny v klimatu, který mu nesvědčí. Rady vyčtené z chytrých knih nám tu ne vždy pomohou. A tehdy je třeba dát na selský rozum.
Na Labské boudě se jahody pěstují špatně a s broskvoněmi v Beskydech taky velkou parádu neuděláte. Proč? To je snad každému jasné. V ne zrovna malých kopcích bývá docela chladno po celý rok, jaro a tání tam nastává docela pozdě, půda je tam promrzlá a přes léto zase vyfoukaná do sucha. Zimy jsou tam opravdu pořádné. Jahody a broskvoně jsou moc citlivé na to, aby se jim tu dařilo.
Nepanuje tam to správné klima pro jejich pěstování. Zkrátka, není to ta správná klimatická oblast. Jinde by se jim dařilo o poznání lépe. Kde? Právě hledáním odpovědi na takovou otázku: „Kde se bude určitým rostlinám dařit lépe?“ strávila v minulých staletích (a desetiletích) spousta odborníků celý život.
)
Tím, že se pokoušeli na mapě světa, Evropy, potažmo Česka odlišit a zakreslit různé klimatické oblasti příhodné pro pěstování všech možných a nemožných druhů hospodářsky významných plodin. Odhalovali přitom různé vztahy.
Klasicky mezi nadmořskou výškou a teplotou, protože v nížinách bývá o cosi tepleji, než na vrcholcích hor. U nás platí, že přidat 100 metrů nadmořské výšky, to znamená „ubrat“ 0,61 °Celsia z průměrné roční teploty. Ale chytré hlavy přišly i na další gradienty přírodních podmínek, které s nadmořskou výškou nutně nesouvisí, a které jsou spíše lokální.
)
Někde totiž objevíte oblasti s výraznějším slunečním osvitem a počtem bezmračných nebo nedeštivých dní. Jinde je nedeštivo a teplo, ale třeba taky pořádné sucho. Někde se s určitou sezónní pravidelností objevují bouřky. A to z hlediska pěstitelství může znamenat, že vám úrodu potlučou kroupy.
Jinde jsou srážky rozloženy do řady deštíků, které v sezóně vlídně zavlažují. A onde zase největší díl srážek přichází v zimě, ve formě sněhu. Většina srážkové vláhy je tu dostupná jen z toho, co nasněží a roztaje. Jinde je jaro krátké, léto dlouhé. A někde zase moc fouká…
Nedostatečně klasifikované klasifikace
Různí badatelé dávali dohromady údaje z meteorologických měření, zapojovali různá pozorování. Inspirovali se podobnými přístupy ve světě, kterým pak dávali nějakou regionálněji vypadající, místu více odpovídající, podobu.
Na počátku 18. století se tak mihla odbornou literaturou jakási Suppanova klasifikace, z níž německý klimatolog Wladimir Köppen přepracováním v roce 1884 vytvořil Köppenovu klasifikaci. Je vytvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci.
Dočkala se řady přepracování, ale zhruba od roku 1936 se usadila na podobě, která stanovuje pět hlavních klimatických pásem a jedenáct základních klimatických typů. Pro nás poplatná je čtveřice klimatických typů.
Pojmenovány jsou jako Mírné oceánské klima (nachází se v nižších a středních polohách území ČR); Vlhké kontinentální podnebí s teplým létem (vyšší podhorské polohy); Subarktické klima (nachází se v horských polohách území Česka) a nakonec ET (nejde o mimozemšťany, je to klima tundry - u nás poplatné pouze vrcholovým partiím Hrubého Jeseníku a Krkonoš).
Samozřejmě, že Köppenova klasifikace nebyla dokonalá. Byla dobrá pro vykreslení představ o tom, jak to zhruba funguje v Evropě, ale ve větších měřítcích a detailech docházelo ke zkreslení. Proto také český klimatolog Evžen Quitt přišel v roce 1971 s vlastní, podrobnější verzí.
Mapu tehdejší ČSSR překryl sítí čtverců (každý 3x3 kilometry, respektive 900 hektarů), a pustil se do toho z gruntu znovu. Pro každý ten čtverec stanovil počet letních, mrazových a ledových dnů; počet zamračených a jasných dnů; počet dnů se sněhovou pokrývkou; počet dnů alespoň se srážkami 1 mm; průměrnou teplotou vzduchu ve vybraných měsících (leden, duben, červenec, říjen); srážkové úhrny za vegetační a mimo vegetační období; počtem dní, kdy průměrná denní teplota přesáhla 10 °C.
)
Na základě mravenčí práce odlišil klimatických oblastí třiadvacet. Ne, vypisovat je tu všechny nebudeme. Používané je to dodnes, ale s respektem k tomu, že pan Quitt vycházel z klimatických dat a měřeních z období 1901 – 1950. Takže to dnes ne všude úplně odpovídá originálu.
Kromě toho taky existuje (existovala, je z roku 1915) Langova klimatická klasifikace; Klimatická klasifikace podle M. Mináře (1948); Klimatická klasifikace M. Končeka (1957); klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958); Klimatická klasifikace podle M. Kurpelové a Klimatická regionalizace ČR podle Moravce-Votýpky (z roku 1998).
A zatímco čtete tenhle článek, můžete si být jistí, že někde už vzniká novější, lepší, obsáhlejší a ještě přesnější. Navíc stačí jen nakouknout k sousedům přes hranice, kde mají svoje vlastní klimatické klasifikace. A za oceánem, v USA, mají svoje vlastní klimatické zóny USDA (těch jejich klimatických zón je jedenáct).
)
Udělejte si svou vlastní mapu
Jak se v tom má normální smrtelník vyznat? Otázkou je spíš to, zda se o něco takového má vůbec pokoušet. Protože informace o klimatických zónách, přehledně odůvodněné tabulkami a zakreslené úhledně do map v časech klimatických změn docela rychle zastarávají. Mění se průměry, teploty, srážkové profily, podmínky prostředí. Ne že by neplatily vůbec, ale nedá se říct, že by měly platit zrovna letos. Nebo pozítří.
Takže? Zrovna tohle je asi jedna z mála oblastí, kde se na praktické úrovni vyplatí vsadit spíš než na chytré tabulky a čísla na vlastní pozorování a selský rozum. To opravdu neříkáme často, ale je to tak.
V první řadě musíte vědět, co „vaše“ konkrétní rostlina vlastně chce a potřebuje, jaká jsou její optima pro růst. To je něco, co se v jinak proměnlivém světě moc nemění. Přitom je třeba brát v potaz, že některé odrůdy mohou být adaptovány na sucho nebo mráz, mohou třeba předcházet nepříhodným podmínkám pozdější dobou květu. Vy každopádně musíte vědět, co ta která rostlina vlastně snese.
)
Druhým krokem je znalost místních podmínek. Které se samozřejmě mohou porůznu měnit. Ne jen tedy v čase, ale i v lokálních měřítcích. Nic proti mravenčí práci pana Quitta, ale tři kilometry čtvereční, které si zvolil, to je docela velký flák půdy. Na němž se dá zaznamenat řada místních odchylek. A zrovna vaše zahrádka může být vystrčená k jihu, exponovaná slunci víc, než okolní pozemky.
Byť tedy oficiálně spadá do jedné z třiadvaceti klimatických oblastí, může se svými podmínkami lišit od průměru a být „trochu jiná“. Teplejší, sušší, vlhčí. Svou roli v tom hraje reliéf, posazení pozemku na spádnici, okolní vegetace, zástavba, proudění větru. Anebo půdní druh, půdní typ. V podstatě se tím dostaneme až na úroveň mikroklimatu vaší zahrady. Který buď znáte, nebo nikoliv. Ale jestli tam něco chcete vysadit, znát byste to asi měli. A nikdo ji nezná lépe, než vy sami.
Když si náhodou nejste jistí? Není nic lepšího, než se podívat do okolních zahrad, k sousedům. Co jim tam vlastně roste a jak se tomu daří? Je to proto, že něco dělají jinak? Klidně s nimi dejte řeč. Doberete se pak toho, že některým druhům rostlin/plodin se tu prostě nedaří. A na základě získaných rad, doporučení a informací si vytvoříte svou vlastní osobitou klimatickou klasifikaci.
Podle vaší zahrady (2025).
)
Asi bude pořád platit, že nejteplejší místa v Česku jsou jih Jihomoravského kraje a oblasti u břehu Labe od Kolína po Roudnici nad Labem; že nejchladnější budou oblasti Krkonošsko-jesenické subprovincie, velká část Beskyd, severní Vysočina a jihozápad Pardubického kraje. Že nejsušší místo v Česku je Mostecká pánev, která je ve srážkovém stínu Krušných hor. Nebo že bouřky k nám přichází zpravidla od jihozápadu, a ponejvíce jim je vystavený Plzeňský, Karlovarský, Jihočeský, Středočeský kraj a Vysočina.
Na Labské boudě se prostě jahody pěstují špatně a s broskvoněmi v Beskydech taky velkou parádu neuděláte.
Ale jinde můžete s odchylkami zaznamenat lokální úspěch. I na Šumavě se dá vypěstovat réva vinná (která dává docela pitelný produkt). I v Moravsko-slezském kraji se dají pěstovat tropické chilli-papričky. A na Moravě se začíná dařit olivovníkům. Jde to, když dobře znáte nároky té které rostliny, a vyznáte se i v tom, jaké podmínky na vaší zahradě panují.
Ta nejpřesnější klimatická mapa je ta vaše, vlastní. A v proměnlivých podmínkách je nejlepší se držet toho, co znáte sami. Toho, co si můžete ověřit pohledem na vlastní zahradu, anebo za plotem u sousedů.
Zdroj: Wikipedia.org, MoravskeKarpaty.cz, ZahradaNetradicne.cz, Perun-klima.cz
