Synonymem komunitního bydlení ve smyslu coliving by mohl být „sdílený pronájem“ (v němčině Wohngemeinschaft). Jde o způsob bydlení více osob (nejčastěji nezávislých a bez příbuzenského vztahu) v jednom bytě a nebo domě. Tito lidé využívají společné prostory a příslušenství (kuchyň, koupelnu, toaletu, obývák, terasu, zahradu apod.), načež má každý svůj vlastní pokoj, tedy soukromí.Mohlo by vás také zajímat: Co je komunitní zahrada, k čemu slouží a jak ji založit. Určitou formou takového bydlení jsou například studentské koleje, před rokem 1990 to byly takzvané svobodárny, dnes si ale mladí, studenti i již pracující poměrně běžně pronajímají společně byty či domky. A není zde důvodem jen úspora financí, nedostatek příležitostí pro bydlení malometrážní, ale i jakási odcizenost současného světa, rostoucí pocity izolace. Když hledáme své bydlení, vůbec se nezajímáme o své budoucí sousedy, prostě řešíme především lokalitu, plochu a cenu. Sousedé jakoby neexistovali. A přitom mohou právě oni zasáhnout do našeho života dosti zásadně. V případě komunitního bydlení si však sousedy (tedy alespoň ty nejbližší) vybírat musíme. Ať již jde o coliving (komunitní nájemní bydlení) či cohousing (komunitní spoluvlastnictví sdílené nemovitosti). Svět se dnes mění překotněji, než si vůbec dovedeme představit a mnozí, kteří jsou informováni, dovedou připustit. Podle statistik by například v USA mělo být do roku 2027 (za pouhých 5 let) až 50% freelancerů, nomádů a živnostníků, prostě lidí pracujících odkudkoli, často stále cestujících. A v Evropě lze očekávat podobný trend, i když se zdá, že je zde prostředí poněkud konzervativnější. Musíme si však uvědomit, že žijeme v bývalém „východním bloku“, a že je zde všechno dost jinak, než například v Londýně, Paříži a nebo Madridu. I to se však mění především díky výměnám generací, digitálním médiím a všudypřítomnosti internetu. Přicházejí nové životní styly a subkultury. Nakonec – vzpomínáte na americký seriál Beverly Hills 90210? Kdekdo jej hltal, ovšem trend sdíleného nájemního bydlení (coliving) ve společné vile s bazénem byl tuzemskému prostředí vzdálen doslova na míle. Přitom byl u nás tento seriál vysílán v devadesátých letech, kdy byla zažehnuta svoboda a začali jsme žít podle principů demokracie západního střihu. Demokracie však kulhala a žít svobodně jsme se teprve učili. Coliving tedy není vůbec žádná novinka. Komunitní život (coliving) a komunitní bydlení je vlastně ideální pro takzvané „globální jedince“, kosmopolity, kteří buďto stále cestují, přesto však potřebují pro své návraty stálé zázemí – domov a nebo cestují a s tím se stále mění jejich bydliště. Trávit jeden krátký lidský život mezi čtyřmi zdmi draze zaplaceného panelákového bytu je až příliš hazardní ruletou. A pokud vlastníme nějakou nemovitost a plánujeme cestování a vůbec zásadní změny v životě, můžeme tuto nemovitost naopak my sami ke sdílenému bydlení nabídnout. Z podobného principu pak vychází pojem coworking. Na svých cestách prostě potřebujeme někde pracovat a to pod střechou a vedle lidí podobných zájmů, kteří nás mohou inspirovat a obohatit, stejně jako my je. A skutečně začínají i u nás vzrůstat investice do prostor, kam prostě přijdete, pohodlně se usadíte ke svému „noťasu“, připojíte se k internetu, objednáte si kávu a něco na zub a za pár hodin vyřídíte vše důležité. Dříve takto fungovaly takzvané internetové kavárny, které jsou dnes již na ústupu kvůli všudypřítomnosti internetu. Ovšem pracovat z obyčejné kavárny s „wifinou“ a nebo z hospody se mnohdy jeví jako nežádoucí. O hospodách vůbec nemluvě. Jeden opilec, který vás začne neomaleně obtěžovat, a je vymalováno. Coworking je prostě v kurzu a prioritně u nás podporuje začínající podnikatele a OSVČ. Stinnou stránkou komunitního sdílení je fakt, že současné zákony nejsou postavené tak, aby podporovaly právě takový způsob života. Neexistuje též podpora mechanismů, které by garantovaly, že bude komunitní bydlení pružné a cenově dostupné. Cohousing (společné vlastnictví bydlení) je prostě z právního hlediska problém, to coliving (nájemní komunitní bydlení) a coworking se rozvíjí o dost rychleji a pružněji. Jsou zde související pojmy a principy, které problematiku komunitního bydlení řeší velmi dobře. Například krátkodobé ubytování přes Airbnb a nebo Flatio, mnohé hostely fungující na principu dormu (dormy = smíšené pokoje) apod. Navíc může coliving (ale i cohousing) přímo souviset s coworkingem. Společný obytný prostor prostě můžeme využívat pro svou práci na počítači (či jinou), a když je to již pro nás neúnosné, schováme se do svého pokoje a až po práci se vrátíme mezi své sousedy, spolubydlící. Komunitní bydlení je též spojené se dvěma pojmy: coliving (cohousing) 1.0 a coliving (cohousing) 2.0. První verze řešila mezeru především pro studenty vysokých škol. Ti hledali sdílené byty, pokoje a společné prostory. Dále souvisí s první verzí krátkodobé ubytování (např. Airbnb, Flatio, hostely). Verze 2 pak řeší fakt, že je důležité, s kým společné prostory a nebo celý dům sdílíme. Řešíme tedy i problémy s osamělostí a izolací, potřebu kontaktu. A to je ohromný prostor pro spoustu lidí.Existují dokonce firmy, které staví v duchu coliving 2.0 komunitní bytové domy na zajímavých místech, která přitahují. A mnoho lidí se právě začíná připojovat s nabídkou vlastních nemovitostí pro takový způsob života. Coworking 2.0 zase řeší sdílené kanceláře a dokonce se předpokládá, že do několika let se například v Praze jejich počet zdvojnásobí. Na náš trh nyní expanduje americký WeWork, což je již gigant, který funguje ve více jak 520 lokacích ve 111 městech světa a má aktuálně 527 tisíc platících členů. Největší část svých finančních prostředků přitom WeWork vydělává právě na prostorách pro firmy. A právě coworking 2.0 je doslova revoluční myšlenkou, která mění svět. Z právního hlediska (abychom tedy byli přesní a hovořili v jasných definicích) je pak komunitní bydlení (cloliving i cohousing) společným bydlením více osob, které nejsou v příbuzenském vztahu (proč by nemohli společně bydlet příbuzní přitom není tak nějak zcela jasné, i když zrovna v ČESKU by to asi mohl být problém). Coliving a cohousing přitom kladou důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy za současného zachování osobní nezávislosti. Vlastně se snaží zachovat to nejlepší, co nabízel život v tradičních provázaných vesnických společenstvích. A tento způsob života přenáší do 21. století. Ovšem v případě pojmu cohousing nežijí obyvatelé domu či bytu v nájmu, ale společně se podílejí na budoucí podobě svého domova již od fáze plánování projektu (prostě si spolu postaví dům), stejně jako na budování pravidel a jejich fungování v praxi (tedy po nastěhování). Urbanistické a architektonické uspořádání podporuje sociální vztahy, obyvatelé společných prostor jsou však ekonomicky nezávislí a nemají společnou životní filozofii nebo dokonce náboženství. Znova však opakujeme - z právního hlediska je u nás dnes cohousing extrémně problematické a rizikové řešení a samozřejmě jde o peníze a majetek. A také o mentalitu. Někdo chce komunitu opustit, někdo umře, někdo se chce oženit, někdo chce potomka, ale též nepříjemný fakt, že někdo je prostě chamtivý apod. Prostě problém vedle problému a tvrdý oříšek pro právníky. Těžko rozlousknout, ale jde to!
