O tom, že ke stavbě Eiffelovy věže patřilo i dost rozpaků, se tak nějak ví. Napoprvé neměla ani vyrůst ve Francii, ale ve Španělsku. To, že se nakonec uhnízdila v Paříži, byla vlastně velká souhra náhod a okolností. Šťastných, jak se později ukázalo. Zprvu tolik kritizované a zavrhované dílo, kovová obludnost na tváři města nad Seinou, se místo do šrotu zapsalo do světového podvědomí, a stala přímo národním symbolem. Paráda. Takže co postavíme příště? Francouzský architekt Eug?ne Freyssinet nešel pro inspiraci daleko. Nejspíš proto, že když už to jednou tak skvěle zabralo s Eiffelovkou, pro Světovou výstavu roku 1937 navrhl Paříži věž další. Mohutnější, výraznější. A hlavně víc než dvakrát tak vysokou.Jeho Phare du Monde, Maják světa, měl být vysoký 701 metrů.Měla symbolizovat hlavní pokroky 20. století: železobeton, automobil a rozhlasové vysílání.Nový věk - novou dobu a nové možnosti - ta obří zhůvěřilost z betonu oslavovala například tím, že byste si skoro až do restaurace v jejím vrcholovém prstenci mohli dojet autem. Přesně tak, po obvodu tohohle skvostu měla vést spirála ohraničené silnice, jež by vás vyvezla až do výšky 500 metrů. S tím, že mezi onou restaurací a dosaženou výškou by bylo ještě parkoviště pro pětistovku automobilů. Měla mít několik podlaží určených k různým účelům: obrovský kopulovitý sál pro konference a vědecké demonstrace, stálou výstavu o automobilech, panoramatickou restauraci s nádherným výhledem. V základně věže by se nacházely různé komunikační služby, zatímco v horních patrech by byla umístěna zdravotní střediska, technické laboratoře a různé atrakce, obsluhované vysokorychlostními výtahy. Na vrcholu by byl maják viditelný až do vzdálenosti 200 kilometrů.Hodně z rysů Majáku světa přitom upozorňovalo na to, jak moc se architekt chce vymezit - a jak moc se vlastně pořád přidržuje - předlohy Eiffelovky. K ní jste museli pěšky a nahoru výtahem, tady už vozem. Nejspíš tedy jen na jedničku a se spoustou prášků proti nevolnosti. Proč ale autem? Protože vůz, to byla ve třicátých letech „ta hlavní síla, která utvářela podobu krajiny měst“. Alespoň tak to od svých črtů mistr viděl. V nich také byla ta podivně rozkročená vížka pana Eiffela z rezavějícího kovu, tohle zato mělo být dílo vystavěné na věčnost, z dokonalého betonu.Eiffelovka měla nahoře sotva poziční světýlko a radiovou stanici, tady ovšem mělo být zakončeno obřím majákem a pořádným vysílačem. Z Eiffelovky jste mohli dohlédnout jen kousek za město, a to jen se štěstím, pokud nebyla mlha. Z Phare du Monde jste teoreticky mohli přehlédnout docela slušný kus Francie. Větší, lepší, vyšší – nejvyšší na celém světě. A tak pořád dokola. Freyssinet přitom počítal i s tím, že tenhle projekt vzbudí kontroverze. Nečekal ale, že ty kontroverze budou o tolik silnější, než kdysi u Eiffelovky. I v tom jí překonal. Když lidé z komise pro řešení náležitosti Výstavy uviděli, jak by to celé vypadalo – tím postranním lemem spirálovitě stoupající vozovky maják připomínal obří šroub – nelíbilo se to snad nikomu. Své udělal i odhad ceny realizace. Ta se, v přepočtu na dolary, počítala na 2,5 milionu (tehdy 80 milionů franků). Dnes by to hodilo přibližně miliardu korun. Nikdo samozřejmě nečekal, že by taková cena byla u tak masivního projektu definitivní. Ani to, že by se dílo povedlo dokončit včas. Takže nakonec všichni zúčastnění panu architektovi Freyssinetovi poděkovali za snahu, a jeho návrh odmítli.Maják světa, protínající oblohu nad Paříží, nikdy nevzniknul. Pařížané si docela zvykli na svou kovovou Starou dámu, Eiffelovu věž. A už netoužili po tom, překonávat ji olbřímí betonovou svítící vývrtkou.Zdroj: beamazed.com, wikipedia.org, citedelarchitecture.fr, altaplana.be