Děti se spletou snadno, snad každé zná kolibříky z obrázků a video záznamů, když to ale udělá dospělý, může se hodně ztrapnit. Dokonce znám člověka, který si takto vysloužil přezdívku kolibřík. Doživotně. Kolibříci u nás skutečně nežijí. Jenže právě dlouhozobky svízelové se jim podobají jak způsobem letu, tak vzhledem, velikostí i chováním. Podívejte se na srovnání níže. Dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum) je řazena do čeledi lišajovití (Sphingidae), nejde však o motýla výhradně nočního, nýbrž létá z květu na květ i za pravého poledne, což je společný znak pro všechny dlouhozobky. U nás se vyskytuje velmi hojně, okolo naší země a směrem je o něco vzácnější.Na našem území můžeme spatřit ještě další druhy dlouhozobek, liší se však svou velikostí i barvou. Například dlouhozobka zimolezová (Hemaris fuciformis) je oproti svízelové menší a má žlutozelené zbarvení kombinované s hnědou barvou. O dost odlišnější je pak dlouhozobka chrastavcová (Hemaris tityus), ta dokonce připomíná čmeláka, její křídla jsou průhledná a zbarvení těla žlutozelené. Dlouhozobku svízelovou snadno rozeznáme podle jejího rychlého kmitavého letu a velice dlouhého sosáku umístěného těsně pod tykadly. Je dosti malá, její rozpětí křídel je cca 5 cm. Zavalitější tělo tohoto motýla a první pár křídel jsou šedohnědé, druhý pár křídel je zbarven do oranžova. Zadeček má posetý odstávajícími šupinami s bílými a černými drobnými skvrnami. Zajímavostí je na dlouhozobce svízelové mnoho. Předně jde o motýla tažného, který k nám každý rok přilétá na začátku léta (resp. na konci jara, hlavně v průběhu května) z jihu Evropy. Od srpna do pozdního podzimu se pak nové generace dlouhozobek vrací zase na jih, načež se v dalším roce vrátí jako dospělci, kteří se u nás množí. Při svém pátrání po potravě se u nás dlouzobky dostanou do nadmořských výšek až 1000 metrů nad mořem.Nejčastěji se u nás tento motýl vyskytuje od léta do podzimu na okrajích lesů a slunných stráních, na lukách, v parcích a zahradách. Často dokonce i uprostřed velkých měst. Se společností lidí nemá problém, vyhledává totiž rostliny, které rádi pěstujeme. Dlouhozobku svízelovou vlastně najdeme po celé Evropě, vyskytuje se také v Severní Africe a v Asii. Dlouhozobka svízelová se u nás rozmnožuje tak, že samičky kladou při sání nektaru malá, hladká a kulatá vajíčka nazelenalé barvy. Kladou je vždy po jednom například na svízel, ptačinec a další druhy rostlin. Podle druhu rostliny, na jaký bylo vajíčko nakladeno, se také na této rostlině zprvu živí housenka. Za 4 až 6 dní se z vajíček líhnou malé zelené housenky s bílými tečkami na hřbetě. Po cca dvaceti dnech vývoje se housenky zakuklí. První generace motýlů se objevuje od června do srpna, druhá od září do října. Před zakuklením housenka změní svou barvu na hnědou a vytvoří si řídký podzemní kokon. Právě v něm se později zakuklí. Kukla je zbarvena do světle okrového odstínu s tmavším žilkováním. Noví dospělci se líhnou v poledne a hned po ztuhnutí křídel odlétají. V přírodě se dlouhozobka svízelová živí nejčastěji nektarem z hadinců, mydlic, bodláků, hvozdíků a chrp, v zahradách prý preferuje plaménky, kakosty a petúnie, z vlastního pozorování v naší zahradě však vím, že saje úplně na každém druhu, kterého si všimne. Vůbec nejde o vybíravého motýla, prostě potřebuje květiny. A jelikož ani jeho housenky zrovna nevyhledávají hospodářské druhy rostlin, nijak u nás neškodí. Zdroj: novinky.cz, Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz, radkapalenikova.cz, zelenadomacnost.com, denik.cz, zahradnickykalendar.cz
