Při opravě ploché střechy je nezbytná i průběžná kontrola prováděných prací, nevyhnete se zde ani návštěvě stavebního dozoru. A po skončení opravy vás ještě čeká pravidelná údržba již opravené střechy. Hlavně úklid větrem nanášených nečistot a biologických zbytků a obnova ochranných nátěrů všech konstrukcí. Ploché střechy (ať už jednoplášťové či dvouplášťové) je nutné izolovat proti průniku vody, úniku tepla a vytváření tepelných mostů. Jejich izolace však má i další vlastnosti, přispěje například k větší odolnosti stavby proti požárům, ochraně vůči nežádoucím zvukům zvenčí a zajistí nižší emise CO2 z objektu do okolí. Problém rekonstrukce plochých střech nebo střech s nulovým spádem má celou řadu konstrukčních a materiálových řešení. K jednotlivým řešením saháme podle období, kdy plochou střechu rekonstruujeme a také podle příslušné lokality. Znalost lokality a její správné vyhodnocení jsou nezbytné pro návržení spolehlivého a hlavně ekonomického sanačního opatření. Do střešního pláště se tak provedou sondy a na ně až navazuje komplexní návrh řešení. Ten musí brát v úvahu problém technologie a tepelné techniky a statiky, zahrnuje však i všechny konstrukce a zařízení, která jsou na střeše umístěna. Ploché střechy v zásadě rozdělujeme na jednoplášťové a dvouplášťové. Střechy jednoplášťové jsou složené ze spádové vrstvy, vrstvy tepelné izolace a vrstvy hydroizolační. Jednotlivé skladby střech se navzájem liší především použitým druhem tepelné izolace. Ta může být u nejstarších aplikací tvořená dokonce i vrstvou škvárobetonu nebo jiného lehkého betonu, nebo pouze násypem škváry. Například v 60. letech se používaly převážně plynosilikátové tvárnice, rozmístěné na spádovém násypu škváry nebo písku. Byly rozmístěné tak, že mezi tvarovkami vznikaly provětrávací kanálky. Ty navazovaly na otvory v atikách. Od 70. let se začaly používat tepelné izolace z pěnového polystyrenu s nataveným asfaltovým pásem (nejčastěji dílce KSD nebo POLSID). Po nich se začaly používat izolace z minerálních vln (například čedičové), které jsou dnes prakticky nejčastější a ukazují se být ideálním řešením. Dokonce i s ohledem na statiku budov, jelikož jsou velmi lehké. Hlavně z hlediska možnosti sanace střechy je pak ve skladbě střešního pláště důležitá přítomnost tuhé hmotné vrstvy. Ta umožní mechanicky kotvit dodatečně aplikované vrstvy. V některých skladbách střech je souvislá betonová vrstva, tlustá 30 až 70 mm a nejčastěji umístěná přímo pod hydroizolační vrstvou (souvrství asfaltových pásů), nebo pod vrstvu tepelné izolace. Tuhá a hmotná betonová vrstva umožní stabilizaci horních vrstev střechy proti účinkům sání větru. Horní vrstvy jsou tak přilepené k takzvaně únosnému podkladu. Pro případ absence této vrstvy byl pro stabilizaci střešního plátě navrhován balastní násyp z praného těženého kameniva, kterému se říkalo kačírek. Násypy však komplikovaly přístup ke krytině při opravách a dnes už se příliš nepoužívají. Na rozdíl od jednoplášťových střech mají dvouplášťové střechy vždy dutinu vyplněnou vzduchem, která je příčně provětrávaná otvory v atikách. Nad dutinou je ve spádu umístěná konstrukce horního pláště střechy a na ni je přímo připevněná hydroizolační krytina. Materiál konstrukce horního pláště se pak u různých konstrukčních soustav liší. Používaly se horní pláště ze silikátových či keramických panelů, dřevěné pláště sbité z prken či pláště skládané z betonových panelů. Konstrukce dvouplášťové střechy má vždy podpěry, které jsou podložené tepelným izolantem a to tak, aby potlačily tepelný most v místě opření o nosnou konstrukci střechy, spádové klíny nebo nosníky. Stabilitu horního pláště pak zajišťuje opření o zvýšené atiky. Společným nedostatkem dvouplášťových střech je kolísání tloušťky tepelné izolace v půdorysu střechy. Často je tedy nemožné stanovit jedinou charakteristickou hodnotu pro tepelně technické posouzení. V případě panelových domů pak střešním pláštěm prostupuje celá řada konstrukcí, které narušují celistvost střechy a zvýšují nároky na spolehlivé provedení detailů. Zejména jde o nástavby strojoven výtahů, nástavce vyústění odvětrání komor, tlumící větrací komory, základy ventilátorů a shozy na odpadky. Například ale i komíny (klasické či plynové), stožáry, pergoly a další konstrukce, které mají za cíl dotvářet architektonický výraz stavby i zajišťovat její funkce (to se týká i rodinných domů s plochými střechami). Na panelových domech jsou pak v současné době často umisťované i základové stanice a anténní systémy operátorů sítí mobilních telefonů, datových služeb a dalších telekomunikačních systémů. Střešní nástavby jsou nejčastěji postižené korozí povrchů a zatékáním. Ať už tam, kde střešním pláštěm prostupují, ve spárách mezi obvodovými dílci a výplněmi otvorů a v místech kotvení dalších konstrukcí (například stožárů). V místě prostupu konstrukcí střešního pláště často vznikají i významné tepelné mosty a další poruchy. Zatékání pod vrstvu hydroizolace je především způsobené degradací nevhodně použitých asfaltových pásů, často nedostatečně kotvených, s minimální nebo žádnou údržbou. Často se na situaci podílejí i nevyhovující spádové poměry (ty způsobí tvoření hlubokých kaluží), nestabilita horních vrstev střešního pláště vůči účinkům objemových změn a účinkům sání větru, nesoudržné povrchové vrstvy krytiny, nebo nevhodně aplikované, separované sanační vrstvy, které nedovolí plošné připojení dalších vrstev. Patří sem ale i nesprávně provedené detaily v ukončení krytiny u konstrukcí prostupujících střešním pláštěm, nedostatečné kotvení, vadné provedení a koroze klempířských prvků (oplechování, lemování), špatné napojení vodotěsné krytiny na střešní vtoky, špatně zúžené či zanesené profily vtoků, poškozování krytiny nevhodně umístěnými konstrukcemi střešních nástaveb a nakonec i koroze těchto nástaveb. Stávající ploché střechy a nástavby na nich vykazují obvykle vážné tepelně technické nedostatky. Nevhodná skladba, ve které chybí účinná parozábrana pod vrstvou tepelné izolace a která je shora uzavřená hydroizolační vrstvou s vysokým difúzním odporem pro vodní páru, vede k nepřípustnému množství zkondenzované vlhkosti ve střešním plášti a k negativní bilanci vlhkosti. Ve střešním plášti tak během roku zkondenzuje víc vlhkosti, než se z něj může vypařit. Velké riziko kondenzace vzniká především na spodním povrchu horního pláště a na vnitřním povrchu atik dvouplášťových střech, v tlumících komorách větrání a v nástavbách odvětrání. V interiéru bytů pod střechou pak v místech tepelných mostů. Zdrojem masivní kondenzace ve střešním plášti může být pronikání vlhkého teplého vzduchu (netěsností kanalizačního potrubí a vzduchotechnického potrubí s pracovním přetlakem nebo pronikáním vzduchu z technického podlaží domu dilatačními spárami). Projevy stékání zkondenzované vlhkosti jsou často zaměňované se zatékáním. Pokládání dalších vrstev asfaltových pásů pak pouze zhorší difúzní poměry ve střeše. Havarijní výskyt vlhkosti ve střešním plášti už nemůžeme řešit aplikací větracích komínků, ale pouze odstraněním zdroje vlhkosti. Mezi zásady sanace plochých střech patří tepelně technická opatření (dodatečné tepelné izolace, změny systému střechy z dvouplášťové na jednoplášťovou s omezeným provětráváním střešního pláště, zakrytí tepelných mostů, opatření pro vyloučení nebo omezení kondenzace ve střešním plášti), úprava spádu střechy (vyloučíme tak výskyt hlubokých louží), návrh spolehlivého hydroizolačního systému realizovaný s ohledem na difúzní vlastnosti, spádové poměry, způsob stabilizace vůči účinkům sání větru a chemické a biologické zatížení střechy. Musíme posoudit nosnou konstrukci střechy s ohledem na hmotnost střešního pláště a klimatická zatížení a posoudit stabilizaci sanačních vrstev s ohledem na účinky sání větru. Nezbytné je i řešení detailů střechy (prostup konstrukcí střešním pláštěm, vpusti, nástavby a konstrukce na střeše). Je možné, že bude nezbytná i rekonstrukce samotných nástaveb (kvůli jejich funkci a vyloučení zatékání), jejich ochrana před korozí a jejich posouzení z hlediska požární bezpečnosti. A nakonec nezapomeňte, že důležitá je například i rekonstrukce hromosvodu a přístupových cest na střechu. V případě rodinných domů například přístupového žebříku.