Japonsko patří k zemím, kde si na rodinných tradicích dávají opravdu záležet. Byť mnohé z nich se nám mohou zdát trochu zvláštní. Jednou z takových je pak nepsané pravidlo péče o přestárlé, babičky a dědečky. Když už přestanou stíhat tempo okolního světa a potřebují starostlivý dozor, považuje se za samozřejmost, že si je jejich dcera nebo syn automaticky vezmou k sobě domů. Žádná domácnost ale není nafukovací, a platí to i v Japonsku. Takže se děti těch, kteří budou o staříčky pečovat, stejně automaticky přesunou do domu obývaného dříve oněmi důchodci. Pro řekněme osmdesátileté důchodce se tedy adaptují pokoje a studovny jejich řekněme dvacetiletého vnoučete (typicky jde o syna), zatímco on zamíří do domu, kde žili důchodci, a pustí se tu do rozsáhlé „zabydlovací“ renovace. Tak, aby sem mohl sám jednou přivést svou budoucí ženu a založit tu vlastní rodinu (a za pár dekád, až odchová vlastní děti, k sobě mohl nastěhovat své rodiče). Že se ti čtyřiceti až padesátiletí jednou se svými vlastními rodiči, svéráznými důchodci, docela natrápí? To jistě ano, ale zrovna tak se o ně starali oni, když byli dětmi. Je to splátka za rodičovskou investici, oplátka za lásku a péči. Kdo se nepostará o své rodiče, není hoden vlastní existence. A tak je tahle kontinuita předávání obydlí z důchodců na vnoučata, navazující koloběh starého a přicházejícího života, dávno zaběhlá napříč generacemi. Dá se říct, že je to také velmi úsporná praxe – i mladá rodina má přislíbenou garanci bydlení bez hypotéky - navíc s poměrně laskavým vysvětlením. Trochu škoda, že se s ní v evropském kontextu už většinou neshledáme. Pochopitelně, že ona renovace obydlí po staříčcích není vždy úplně snadná. Přeci jen, standard bydlení se za posledních 60 let hodně změnil, a mladí si žádají trochu jiné pojetí komfortu a místa. Ale to už je výzvou pro architekty, kteří se musí poprat se zastaralými stavebními konstrukcemi, novým dispozičním řešením místností, zateplením a izolací. Anebo, jak dokládá příklad aktuální renovace-adaptace z Higashi Sumiyoshi, předměstí Ósaky, s plísněmi. Japonské domy, ve venkovských oblastech neméně tradičně stavěné ze dřeva, totiž byly designovány na dlouhověkost. Jenže té se ve vlhkém podnebí dalo dosáhnout jen opakovanou kondiční demontáží a restaurátorský zákrokem celé konstrukce. Kdy se domy rozebíraly? Když například zemřel „božský“ císař, nebo nějaký velmi významný člen rodiny, bylo zvykem starý dům na znamení smutku rozebrat na součástky, a postavit jej znovu, o kousek vedle. Proto také má japonská architektura dřevostaveb minimum pevných spojů, extrémně limitované vruty/hřebíky a ty nejrafinovanější napojení dřevěných prvků. Přičemž v rámci přestavby a demontáže došlo na ošetření všech zubem času nahlodaných součástí. Tahle tradice se už ale po II. světové válce z Japonska víceméně vytratila, a proto byl malý dům z Ósaky v dřevěných prvcích, neměněných dlouhá desetiletí, už hodně poznamenaný stářím. Takže zatímco exteriér domu o rozloze 60 metrů čtverečních si zasloužil jen minimální úpravy (z hlediska napojení na malý ohraničený dvorek, vsazení nových posunovacích dveří), interiér musel prodělat výraznější modifikace. Zásadní bylo vylehčení a nazdvihnutí nosné konstrukce střechy, pokládka nové krytiny systému kawara, vyrovnání sklonů a připojení okapů. To vše proto, aby se zamezilo protékání a zpřístupnila se minimální plocha pro obývání podstřeší (zhruba 14 metrů čtverečních). Do interiéru se promítlo zesílení nosných stěn, nové ošetření starých trámů. Rozvržení místností přitom zůstalo zachováno, a dům si stále uchovává svůj nostalgický náboj. Přeci jen, je to bydlení, které daroval děd svému vnukovi. Aby tu mohl vychovat své vlastní děti, a poté se postarat o své rodiče. To, jak dům vypadá, prý není až tak dalece podstatné. Důležitější je, jestli se dokážete postarat o ty, kteří vám dali život.Materiály: Coil Kazuteru Matumura ArchitectsFoto-kredit: Yoshiro Masuda
