Pětasedmdesát let, to není žádný rekord. Ale pořád jsou to tři generace, které v jednom a tom samém domě vyrostly. Současní majitelé byli vnoučaty původních stavitelů. A nedá se úplně říct, že by chtěli na svém obydlí něco zásadního měnit. Ve vztahu k vesnici, k sousedům, historii celého místa. V tom všem vystupoval onen zdánlivě obyčejný a již notně zastaralý dům. Zbourat jej a nahradit novostavbou? To by asi bylo příhodné pro současné obyvatele, ale jaké vysvědčení by jim to vystavilo před zraky jejich předků na věčnosti? V Japonsku se takové věci neberou na lehkou váhu. A jen tak bourat něco, co stále slouží dobře a dokazuje um předešlých generací, to se zkrátka nehodí. Proto současní obyvatelé požádali architekty, aby to jejich bydlení proměnili.Tak, aby odpovídalo současným nárokům na bydlení. Ale taky současně, aby to „staré“ z domu nezmizelo. Aby se to stalo součástí nadčasového příběhu, v němž dům slouží jako vzpomínka na předchůdce, zanechaná pro budoucí obyvatele. Zní to poeticky, krásně. Ale vytvořit v tom pojetí projektovou harmonii zrovna snadné nebylo.Třeba už proto, že střechy a krovy původní stavby byly ze dřeva a bambusu. A její provedení nevyhovovalo současným stavebním ani požárním normám. Zkrátka, muselo se tu hodně improvizovat, plánovat a přemýšlet, aby vzniklo něco nového a přitom z toho starého zmizelo co nejméně. Takže? Na východní fasádě vytvořili velkolepý otvor, který doplňuje hliněná terasa plynule přecházející z obytné části. Složitý labyrint příček byl rozpuštěn a vznikl jednotný prostor. Zbytkům stavby - hliněným stěnám a základové desce - vdechli architekti nový život. Díky těmto proměnám se vnitřní prostor, předzahrádka a místní cesta prolínají v harmonické jednotě. Výsledný půdorys stavby umožňuje vnímat jemné plynutí času. Definují to přechody mezi stěnami a stropy, kterými na sebe navazují staré a přistavěné úseky, které tak zachovávají prostorovou paměť původního obydlí. Rozeznáte je i podle toho, že jsou vedeny ve dvou výškách. První z nich, ve výšce 1950 mm, odráží výšku původních nadpraží. Druhá, hranice mezi minulostí a současností, uzavírá renovované povrchy ve výšce 2300 mm, nad níž stojí původní konstrukce obnažená. ZPK je zvláštní případ, protože v sobě odhaluje struktury minulosti velmi zvláštním způsobem. Má svéráznou texturu i styl, utkaný z jemných nitek historie obývání.Zdroj: GoGo1122Foto: Satoshi Asakawa
