Dům ZPK je hodně zvláštní případ. To ostatně připouštěli i architekti ze studia GoGo1122, kteří byli pověření jeho rekonstrukcí. Spíše tedy adaptivní proměnou, protože dům už pamatoval od svého vzniku pětasedmdesát let. A tím to vlastně celé začalo.
Pětasedmdesát let, to není žádný rekord. Ale pořád jsou to tři generace, které v jednom a tom samém domě vyrostly. Současní majitelé byli vnoučaty původních stavitelů. A nedá se úplně říct, že by chtěli na svém obydlí něco zásadního měnit. Ve vztahu k vesnici, k sousedům, historii celého místa. V tom všem vystupoval onen zdánlivě obyčejný a již notně zastaralý dům.
)
)
)
)
Zbourat jej a nahradit novostavbou? To by asi bylo příhodné pro současné obyvatele, ale jaké vysvědčení by jim to vystavilo před zraky jejich předků na věčnosti? V Japonsku se takové věci neberou na lehkou váhu. A jen tak bourat něco, co stále slouží dobře a dokazuje um předešlých generací, to se zkrátka nehodí. Proto současní obyvatelé požádali architekty, aby to jejich bydlení proměnili.
Tak, aby odpovídalo současným nárokům na bydlení. Ale taky současně, aby to „staré“ z domu nezmizelo. Aby se to stalo součástí nadčasového příběhu, v němž dům slouží jako vzpomínka na předchůdce, zanechaná pro budoucí obyvatele.
Dům prorůstající domem
Zní to poeticky, krásně. Ale vytvořit v tom pojetí projektovou harmonii zrovna snadné nebylo.
Třeba už proto, že střechy a krovy původní stavby byly ze dřeva a bambusu. A její provedení nevyhovovalo současným stavebním ani požárním normám. Zkrátka, muselo se tu hodně improvizovat, plánovat a přemýšlet, aby vzniklo něco nového a přitom z toho starého zmizelo co nejméně.
)
Takže? Na východní fasádě vytvořili velkolepý otvor, který doplňuje hliněná terasa plynule přecházející z obytné části. Složitý labyrint příček byl rozpuštěn a vznikl jednotný prostor. Zbytkům stavby - hliněným stěnám a základové desce - vdechli architekti nový život. Díky těmto proměnám se vnitřní prostor, předzahrádka a místní cesta prolínají v harmonické jednotě.
)
)
Výsledný půdorys stavby umožňuje vnímat jemné plynutí času. Definují to přechody mezi stěnami a stropy, kterými na sebe navazují staré a přistavěné úseky, které tak zachovávají prostorovou paměť původního obydlí. Rozeznáte je i podle toho, že jsou vedeny ve dvou výškách. První z nich, ve výšce 1950 mm, odráží výšku původních nadpraží. Druhá, hranice mezi minulostí a současností, uzavírá renovované povrchy ve výšce 2300 mm, nad níž stojí původní konstrukce obnažená.
)
)
ZPK je zvláštní případ, protože v sobě odhaluje struktury minulosti velmi zvláštním způsobem. Má svéráznou texturu i styl, utkaný z jemných nitek historie obývání.
Zdroj: GoGo1122
Foto: Satoshi Asakawa
