Srdečné pozdravy z Bengálska aneb dlouhá cesta bungalovů do Čech

Kde začít? Snad u toho, jak britští úředníci, území spravující guvernéři a armádní důstojníci v červených kabátech dlouho a marně hledali bydlení, které by jim v koloniích nabízelo odpovídající „evropský“ komfort, ovšem adaptovaný na tropické klima. Pokud máte trochu povědomí o tom, jak se bydlelo v Anglii, a jaké podnebí panuje v Indii, bude vám ten nesoulad mezi realitou a jejich přáním hned zřejmý.

Podstatné je, že stavební řešení nakonec našli. V domech zvaných bangla nebo též bangala. Ono to doslova značí „bengálský“. Dnes tedy bangladéšský. A v principu to reflektuje stavbu, která funkčně ustojí průměrné teploty neklesající pod 20 °Celsia, táhlá období zabijáckých veder-čtyřicítek, vzdušnou vlhkost blížící se sedmdesáti procentům a dva až tři monzuny, tedy období dešťů. Plus nějaký ten sezónní hurikán a neustálý nápor hmyzu.

Co si pod tím představit? Obydlí, které je nízce přisedlé k zemi; otevřené tak, aby bylo dobře provívané větrem, ale současně kompletně překryté mírně nakloněnou střechou. Okna jsou usazena na zdech výše, blíže pod střechou. Byl to úkryt před úpalným sluncem, pasivně provětrávaný kvůli dusnému horku. S otevřeným jednopodlažním plánem, který zmenšoval klaustrofobické dojmy z pobytu uvnitř, během deštivých etap. Nebyla tu třeba žádná izolace, nemuselo se řešit vytápění.

Proto to materiálově byla jednoduchost sama. Stavělo se ze dřeva, a první „modely“ měly střechu z palmových listů. S postupem času a britskou invencí se technologie stavby proměnila, stala se pokročilejší. Ale v jádru zůstala pořád jednoduchá. Jako dřevostavba, kterou bylo možné usadit na libovolný zarovnaný terén, se základnou obdélníku nebo čtverce. Konstrukčně primitivní v tom, že nenesla zbytné schody do patra nebo suterén. Nanejvýš disponovala předsazenou verandou.

Raný bungalov z Bengálska, ve formátu rezidence pro vyššího hodnostáře či zasloužilého úředníka, se pak skládal z jídelny, ložnice, kuchyně a koupelny, usazených kolem centrálního obývacího prostoru. Takových ale nebylo mnoho. Bungalov byl spíše předobrazem laciného ubytování pro civilní zaměstnance, správce pozemků. A pro poštmistry, závozníky, obchodní cestující a služebnictvo. Stavěny byly také jako hostinské domy, nebo domy sezónní.

Hlavním kladem bungalovů totiž byla rychlost výstavby. V Bengálsku jeden takový vyrostl za 5 – 10 dní, a nežádal si zvláštní materiály ani vyšší manuální zručnost stavitelů. Zkrátka to byla úsporná a funkční rychlokvaška. A je zásluhou Britů, že se (spolu s jejich koloniálními vpády) rozšířila do celého světa. Z Indie do Austrálie, Jižní Afriky nebo Malajsie. A s vysloužilci i zpět do Británie či Irska. Právě tam se ale začala ukazovat nedostatečnost celé té stavební typologie.

V Evropě na konci 18. a na začátku 19. století pohořely i proto, že z čistě praktického hlediska byly dražší: v přepočtu na jednotku plochy nabízely méně prostoru než běžně stavěné domy vícepodlažní. Ačkoliv si žádaly tutéž plochu stavební parcely i stejně velkou střechu. Nebylo to zkrátka ekonomické. Přežívaly jako jakési barákové kolonie pro dělníky a zaměstnance průmyslových podniků. Ale i tam ustupovaly lacinějším a více funkčním typům různých „finských“ domků nebo zděných cihlových baráčků.

To v Americe se jim vedlo o něco lépe. Dílem proto, že tu byly modifikovány a upravovány s mnohem větší invencí, a tak zůstala jejich typologie více zakonzervovaná. A v době, kdy zámořské kolonie Britů přestávají být realitou a stávají se dějepisným učivem, začínají ve Státech bungalovy nabývat na popularitě. Jak to?

Byl to souběh několika faktorů. V praxi laciné a rychle stavitelné domy se totiž dostaly z východního pobřeží na západní. A tam narazily na své klimatické optimum.

Slunce nesvítilo při pobřeží Kalifornie o moc méně než kdysi v Indii. I s horkem to bylo podobné. Bungalovy tu mnohem lépe odpovídaly místu, znovu se našly v tom, v čem vynikaly. Kalifornie se tou dobou rychle stávala nejlidnatějším státem federace, a tak tu rychle přibývalo i bungalovů. Na východním pobřeží byly bungalovy „chatou pro venkov“, ale tady se stávaly „bydlením z předměstí“.

Což nás dostává k druhému faktoru, kterým pak byl počátek Amerického snu. Zidealizovaných představ o tom, čeho je v životě třeba dosáhnout. Počítalo se k tomu například osobní vlastnictví domu. Což bylo něco většině lidí ekonomicky naprosto vzdálené. Jenže bungalovy ten sen přiblížily realitě.

Zaslouží si to vysvětlení. Průměrná hodinová mzda v USA kolem roku 1910 činila dvaadvacet centů. A průměrná cena solidního rodinného domu se pohybovala okolo tří tisícovek dolarů. Pokud byste žili jen ze vzduchoprázdna, za méně než pět let si na takový rodinný dům nevyděláte. V realitě na něj budete šetřit dvacet a více let.

Revoluční bylo, že náklady na pořízení průměrného bungalovu nepřesahovaly v dolarech devět stovek. Což bylo něco více než dosažitelného. Za mzdu z jednoho a půl roku práce, v realitě tedy asi za pět let běžného života, jste na něj skutečně mohli našetřit. A mohli jste bydlet ve svém. Bungalovy umožnily i lidem se skromnými příjmy dosáhnout něčeho, po čem dlouho toužili: společenské vážnosti.

Protože vlastník domu, to už je někdo. A s vlastním domem za zády (kterým můžete ručit) máte úplně jiné postavení při jednání s bankami. Pokud třeba žádáte o půjčku na podnikání. Byť tedy rychlený dům, bungalov byl dům se vším všudy. Díky svým specifickým vlastnostem byly umožněny standardy pohodlí, modifikovatelné jednoduchosti a vcelku solidních konstrukčních řešení.

Mělo to solidní vodovodní potrubí, napojení na elektřinu, mohla u toho stát garáž (s další nezbytnou položkou Amerického snu, osobním vozem). Ona ta narážka na auto vlastně není náhodná: Ford v garáži totiž bylo auto, které si mohl dovolit každý. A zrovna takové byly bungalovy. Bylo to bydlení pro každého. Praktické, dostupné a symbolizující to nejlepší z dobrého života.

Bungalovy bylo možné zakoupit jako prefabrikované stavby, které k vám dorazily ve dvou kontejnerech a parta montérů je dala dohromady za méně než pět dní. Od koupi ke kolaudaci. Mohli jste si je kupovat po dílech a částech, rozšiřovat a univerzálně doplňovat, protože to bylo strojově/řemeslné dílo. Na tom základním archetypu, který se vlastně nezměnil od Bengálska, přitom nebylo dohromady co zkazit.

Velká vlna výstavby bungalovů v USA běžela v letech 1880 až 1930, s přestávkou během druhé světové války, a pak pokračovala dalších dvacet let dál. Tehdy se také v USA staly synonymem pro předměstskou a příměstskou zástavbu. Včetně chronického rozrůstání předměstí a vytváření sídelní kaše, míst, kde se vlastně bez toho auta neobejdete. Ale to už je trochu jiný příběh.

Podstatné je, že ty naplněné představy Amerického snu rezonovaly světem a dorazily i do Evropy. Tedy, do Evropy západní. V Západním Německu se v bungalovech shlédla spousta lidí. A postupně ta móda po revoluci dorazila i k nám. Jenže tou předlouhou cestou, kterou sem urazily, došlo – líbivým marketingem, senzační katalogovou krásou, k jistému zkreslení průvodní informace.

Vidíme bungalov, který odráží západní styl moderního a dostupného bydlení. Ale už nám nedochází, že kořeny toho modelu jsou příslušné docela jinému regionu. Jsou to domy dělané pro tropy a slunnou Kalifornii, nikoliv pro střední Evropu.

Jsou to domy, v nichž bylo stinné šero i v prosluněných tropech. Proto se s nimi pojí problémy s přirozeným osvětlením a svítit se v nich často musí dnes i ve dne. Jejich plán je vnitřně designován tak, že je těžké do něj někam smysluplně vsadit centrální vytápění. Nebyly totiž programově utvářeny tak, aby se v nich topilo. Byly to domy, které nižší teploty než dvacítky v plusu zažívat neměly. Ostatně, postavení střechy zrovna nehraje s komínem.

Dnes už to tedy nebude o krbu, ale spíš o vytápění. Které je ale třeba táhnout komplikovaně po celém obvodu domu, nebo skrze plochu podlahy. Vytápěná plocha je tak ale mnohem větší, než u vícepodlažního domu. Náklady na vytápění jinak nevytopitelného domu je třeba zmenšovat masivním zateplením. Zateplení se ale negativně promítá do kvality vzduchu v interiéru. To samozřejmě lze vylepšit a sladit spolu s požadavky na úspornost energií a vyšší izolaci. Například osazením rekuperace.

Ale jak asi tušíte, je to jeden, druhý a za ním třetí problém, na které se jen hledají technická řešení. Jiné domy takové problémy nemají a ta řešení hledat nemusí. Čím to? Jednoduše to vychází z toho, že bungalovy nemají ve své DNA něco takového zakořeněné. Jsou stavebním řešením pro jiný klimatický region. Kde fungují dobře. Tady ale mají problém „jen tak“ obstát v zimě a sněhu.

Fyzikové jistě upozorní na tzv. faktor tvaru. V něm se počítá poměr ochlazovaného povrchu stavby k jejímu vnitřnímu (vytápěnému) objemu. A ten přízemní bungalovy příznivý nemají. Vysoké stropy, propojený otevřený plán místností popírá soukromí běžně členěné domácnosti. Nedá se tu moc oddělit společný a individuálně využívaný prostor.

V podstatě je to jen panelákový byt, vpasovaný do čtvercového nebo obdélníkového plánu, přiklopený jednou velkou střechou.

Svou rozměrnost z hlediska zastavěné plochy bungalovy kompenzují tím, že zabírají výraznou část plochy pozemku, a tudíž neponechávají mnoho místa pro zahradu. Ta je pak omezena jen na jakýsi proužek udržovaného trávníku. Není to o moc jiné, než balkon u bytu v činžáku. Velká střešní plocha a malý pozemek znamenají nižší však dešťové vody, letní přehřívání a efekt tepelných ostrovů.

Navíc bungalovy potřebují pozemek zarovnaný, takže bez úprav terénu (pokud se nestaví na zelené louce) se to obvykle neobejde. Je to vlastně další úkrok stranou, který musíte kvůli bungalovu učinit. Protože nejsou univerzální pro všechny profily terénu. A k tomu ještě přidejte tu vizuální nepříbuznost „rozpláclých“ domů v české krajině, u které se už dlouho dají pozorovat příznaky akutní „bungalovizace“.

Bungalov není typově špatný dům. Ale nápad zasadit jej do podmínek střední Evropy dobrý není. Jsou to totiž domy, v nichž se dobře žije tam, odkud pochází. 

Zdroj: Brittanica.com, DAHP.wa.gov, Wikipedia.org, irishtimes.com, city-data.com, Ekolist.cz