Co s přemokřenou zahradou, na které se drží voda (drenáž, suchá studna, dešťová zahrada)

Ono řešení se přitom vyplatí neodkládat, protože stojatá voda po každém dešti je předzvěstí řady dalších možných problémů: od vadnoucích květin, přes zdevastovaný trávník až po narušenou stabilitu stromů, potažmo mokrého sklepa a narušení statiky stavby.

Lakonická odpověď, že většinou naprší z nebe, vás stoje uprostřed močálu – jež býval zahradou – nepotěší. Identifikovat zdroj ale musíte stejně. Za prvotním zamokřením pozemku mohou stát naprosté banality. Třeba příliš krátce řešený odtok z okapu, nevhodně směrovaný přepad z jímky nebo kalového čerpadla. Další varianty vychází z lokality. Pokud váš pozemek stojí po spádnici pod kopcem, sesbíraná voda k vám přirozeně doputuje z širšího okolí.

Otázkou je, jestli je pravidelně viditelně blátivý nadbytek vláhy zažitou věcí – prostě je u vás vyšší hladina podzemní vody, protože to k potoku nebo jezeru máte jen pár metrů přes plot, případně na vašem pozemku stál za časů Jakuba Krčína rybník nebo v souběhu pramenů lesní studánka. Může také být, že vlhko je pro vás naprostou novinkou, protože nějaký krajinářský nebo stavební zemní zásah v sousedství teď přesměroval vodu k vám. A co vy pak s tím?

Bude to chtít jednodušší plán s nivelací (mapku se měřením výšek v terénu), do něhož si šipkami můžete zaznačit, odkud a kam to teče. To „kam“ je většinou zřejmé v podobě kaluže. Ono to zní složitě, ale v principu jde jen o to, abyste si znázornili, kde máte nad terén vyvýšené ostrůvky a kde údolí. Pak se vám totiž nestane, že budete odkopávat kopec nebo budovat odvod vody tam, kde stejně žádná není. Mapka zamokření zahrady má pro vás ještě jeden přínos: zjistíte z ní, jestli má to zadržení vody spíše podobu nějaké linie, anebo spíše plochy. I to je nápovědou pro další kroky.

Pak to bude chtít ještě půdní sondu. Znovu – zní to odborně – ale jde jen o hlubší výkop, který vám prozradí víc o vlastnostech podloží. Voda, kromě toho že neteče do kopce, se v principu zdržuje na nepropustném podloží. Anebo může prostupným podložím vzlínat vzhůru. Zjištění, jestli máte pozemek na jílu nebo písku, tak bude směřovat vaše další kroky. Na propustném podloží, případně na podloží s vysokou hladinou podzemní vody, se totiž nevyplatí budovat klasickou drenáž. Nefungovalo by to.

V obecné rovině – o dešťovou vodu, která spadne na váš pozemek, se musíte postarat. Sami, je to vaše zákonná povinnost. Nemůžete ji nechat jen tak odtéci do kanalizace, bez regulace odtoku. Stejně tak ji nesmíte přesměrovat na pozemek souseda, anebo vypustit na dopravní komunikaci. Ideálně jí musíte dát možnost přirozeně zasáknout. Z pozemku, kde se vám drží voda a vy o to nestojíte, je třeba z podmáčených míst převést tam, kde vám to nevadí nebo se to vyloženě hodí.

Jak na to? Začneme na povrchu, dílem zvaným průleh nebo svejl. Termíny označující jednu shodnou věc, skosený ďolík – nikoliv výkop – který sbírá vodu a nese/rozvádí ji dál. Vodorovné svejly vedené po vrstevnici brání rychlému odtečení vody ze svahu do údolí. Zadrží proud stékající vody, zajistí její vsáknutí do půdy. Díky nim lze zavodnit suchá místa na strmých svazích. Šikmo vedené svejly vodu naopak příliš nezadržují, ale rozvádějí ji rychle po celém pozemku.

Jimi zavodníme suchá místa a odvodníme ta příliš mokrá. Na podobném principu funguje i odvodňovací strouha. Ta má blíže k příkopu, a hodí se tam, kde z místa s vyšší koncentrací vody stáhneme tam, kde nám to nevadí, někam níže po pozemku. Ve strouhách ani svejlech přitom nemusí voda stát celoročně, zaplnit se mohou až při/po dešti. A tím jsou v zásadě velmi podobné třetímu prvku, suchému korytu. Eroze a splavení půdy nám většinou jasně ukáže, kudy po našem pozemku voda uhání.

My tuhle vymletou stružku přiznáme a učiníme z ní krajinářský prvek. Zahloubíme ji, vytvarujeme kameny, vytvoříme dno. Vytvoříme „potůček“, který je mimo deště bez vody. Je to jinak perfektní pobídka pro skalkaře a milovníky přírodně tvarovaných zahrad. Patřičné vyspádování, předěly balvanů a vymezení toku – širší ve sběrné části – pak vede vodu, která by jinak dělala paseku a ubírá jí na rychlosti i erozní síle. Voda se na našem pozemku zdrží, bude mít čas se vsáknout. A nebude škodit.

To už nás dostává ke konceptu vodní - dešťové zahrady. Vysoce estetického krajinářského díla, které může vzniknout na vašem pozemku. Je to vlastně skoro-obyčejná zahrada, která je ale nebývale dobře připravená na sezónní příliv deště. V úsecích s nižší elevací – tam, kam se třeba jednou za čas suchým potokem dovalí voda, nasadíte vlhkomilné a vodomilné rostliny. A na kopečky ty, které vodu tolik nemusí. Fungovat to bude skvěle.

Poslední z řekněme povrchových variant je vytvoření tůně, rybníčku nebo celé vodní kaskády. V místě, kde se voda přirozeně zdržuje, je to přirozené a proto nejlepší. I tento ohraničený úsek může fungovat jako přirozený rozliv a zasakovací pásmo, kde se s vodou dopředu počítá. Ano, máte pravdu, problém s nadbytkem vody a zamokřením to vyloženě neřeší, ale vypadá to rozhodně lépe, než dosavadní rozblácený trávník. A když o vodní plochu, byť třeba jen sezónní, ani trochu nestojíte? Místo jezírka může být v cíli trasy suchá studna, schopná pojmout aspoň prvních 10-15 minut přívalového deště.

Z úplně jiného kotlíku efektivních řešení, které vám pomohou zbavit pozemek přemokření, pochází výsadba živé „pumpy“. Vrby, která je českým ekvivalentem asijského bambusu. Co do rychlosti růstu i vysávání vláhy z půdy. Dospělá vrba, izolovaný solitér s prosluněnou korunou, je schopna „vyčerpat“ z půdy 500 – 2000 litrů vody za jediný den. Živý plůtek z tenkých kmínků vrb zvládne okolo 100-300 litrů. Kromě technických prostředků jim zkrátka v odvodnění nekonkuruje nic. Třeba vám ale vrby (které jsou docela výraznými pylovými alergeny) nevoní.

Jsou samozřejmě i další varianty: můžete kopnout do země a zkusit – tam, kde to podloží umožňuje - drenáž. Systém, který bude vodu jímat, rozvádět (a za jistých okolností přirozeně zasakovat). Pokud to budete chtít řešit sofistikovaně a na velké ploše, už bude zapotřebí hydrologický posudek. V malém formátu to jde, chce to jen vyladit vyspádování.

Klasickou drenáží je ta odvodňovací – v místě, kde se koncentruje voda, vytvoříte jímací část (a pojistíte ji proti zanášení. Odtud pak půjde voda zakopaným potrubím někam, kde bude vývod (a třeba ono jezírko, studna, jímka na vodu, nádrž). Prostě jen transportujete vodu z bodu A do bodu B. Francouzská drenáž jde o trochu dál, a jak perforované potrubí (obklopené obvykle štěrkem) zasakováním vodu jímá a stahuje ji jinam. Třeba do suché studny. Anebo může jít o zasakovací drenáž, která pod povrchem napomáhá „sběru“ vody z povrchu, a jejímu dalšímu zasakování.

Hodí se zmínit, v kontextu sucha a klimatických změn, že voda je dar, který nás nic nestojí a potřebujeme ho. Takže bychom si měli počínat natolik šetrně a hospodárně, abychom vodu nenechávali zbůhdarma a bez užitku odtéci, a raději se snažili z ní vyzískat maximum.

Zdroj: FamilyHandyman.com, JACanswers.com