Najít k obývání takovou nemovitost, v níž ještě nikdo nezemřel, je těžší než by se mohlo zdát. Jak moc velkou překážkou to může být pro potenciální kupce? Co když skon oné nešťastné osoby nebyl přirozený? A jak s hodnotou nemovitostí mává přítomnost duchů ve světě?
Naše smrt je bohužel jedinou jistotou, kterou ve vlastním životě máme. Asi to není úplně radostný předpoklad, ale i na něm se dá pozitivně stavět. Když totiž vyjdeme ze statistik, zjistíme například to, že počet lidí, jež skonají přímo ve svých domovech, se od roku 2000 postupně zvyšuje. Ne moc, z nějakých 17 na 22-23 %. Co je na tom pozitivního? Teoreticky, dodýchat v místě, které je nám důvěrně známé a blízké, je pořád asi o něco příjemnější cestou jako opustit život, než zemřít opuštěni v pečovatelském domě nebo v anonymitě sterilního prostředí nemocnici. Přičemž v té druhé zmíněné destinaci se umírá nejčastěji, což nemocnicím asi na kladné reputaci moc nepřidá. Jenže do prodejní hodnoty špitálů se pochmurný „stín smrti“ asi moc nepromítne, zatímco do hodnoty obytné nemovitosti ano. Jak přesně?
)
Skokani vadí víc než viselci
Tuhle otázku v jejích nesčetných variacích řeší s menším či větším zápalem snad všichni realitní makléři světa, protože pro ně představuje nelehký oříšek. Živí lidé se totiž do bydlení po mrtvých úplně s nadšením nehrnou. Tedy, jak kde. Pokud se jedná o dům či byt, který je součástí již vyřešené pozůstalosti a prošel patřičnou renovací, nechuť nastěhovat se je obecně mnohem menší, než v případě, že se jedná o ruinu s nezbytnou rekonstrukcí, a navíc s příslibem „ducha“. Záleží také na tom, zda skon předchozího majitele můžeme popsat jako přirozenou smrt, tedy v důsledku nemoci či nehody. Pokud ano, s prodejní cenou nemovitosti to obvykle tragicky nezamává. Pětina lidí umírá doma, smrt je realitou života, a dokud jsme naživu, bydlet potřebujeme všichni.
Ale když jde o násilní trestný čin nebo sebevraždu? Je to pro makléře učiněná pohroma. Protože špatná reputace se přenese ze smrtí poznamenané adresy na široké okolí. V roce 2019 se fenoménu „přelití negativ“ a dopadů tragických událostí na cenu nemovitostí věnovali badatelé z univerzity v Hongkongu, a dospěli k zajímavým závěrům. Cena všech rezidenčních nemovitostí na stejné ulici poklesne v důsledku zhoršené reputace o 1 %. Konkrétní blok budov, spojený s tragédií, „klesne“ o 3 %. Hongkong je plný věžáků, takže dalších 5 % z ceny dolů si vyžádají všechny byty na dotčeném patře domu. A pokud jde o konkrétní byt, ono místo činu, propadá se jeho tržní cena o 20 %. V případě onoho bytu to ale může být horší, než jen pětina původní ceny. Možná to souvisí s kulturními odlišnostmi, pověrčivostí anebo jinými obavami, ale potenciálním zájemcům o čerstvě uvolněné bydlení obvykle tolik nevadí, že předchozí majitel vyskočil z okna.
)
Špatná reputace přetrvá v paměti jedné generace
Na úrovni „hodnoty“ realit celé ulice nebo bloku budov se to nemusí projevit vůbec, a v případě bytu spíše méně než 10 %. Pokud onen nebožák spáchal sebevraždu zastřelením, požil nadměrné množství prášků, může to být oněch 20 %. Ale jestli jsou na něco v Asii hákliví, tak na viselce. Sebevražda oběšením umí zařídit i 35 %, což už je skoro jako čtyřicetiprocentní propad, způsobený vraždou/zabitím. Vražda má pochopitelně taky mnohem širší dopad na celé široké okolí, které se může v cenách nemovitostí propadnout v extrému až o 15%. Na střelnici a mezi mordujícími se kriminálníky nechce dobrovolně bydlet nikdo. Tomu se dá rozumět. Kde se vraždilo jednou, může se klidně vraždit i znovu.
Ale proč tedy tolik vadí oběšenci, zvlášť v kontrastu s bezproblémovými skokany? Je to prý proto, že onen poslední výskok „skončil“ tam venku, zatímco u oběšence zůstalo zevně netknuté tělo uvnitř domácnosti. A tudíž tu dost dobře může pořád dlít i jeho nepokojný duch. V Asii to není nic až tak podivného, na duchy tu věří 65 % populace, a kdyby jim průměr nekazila Čína, bylo by to číslo mnohem vyšší. Vlastně, v Thajsku, Kambodži, Barmě nebo Vietnamu se víra ve všemožné záhrobní entity blíží 95 %. Z hlediska realitních makléřů pak zlá pověst domu/bytu, kde se umíralo, přetrvá nejméně 16 let, než se ceny začnou pomalu přibližovat okolí. Odpovídá to zhruba paměti jedné generace, která ví, že támhle v tom bytě…
)
Když je s duchem i větší kuchyň a dvůr
Víře v duchy se můžeme pousmát, ale ne moc. Evropský průměr této „citlivosti na nadpřirozeno“, bez ohledu na vyznání nebo ateismus jednotlivce, kolísá kolem 30 % populace. A ve velmi konzervativní Británii na duchy neochvějně věří 26 % populace, zatímco 53 % naopak ostentativně nevěří. Ovlivňuje to ale nějak ochotu kupujících, poptávajících nemovitosti? Zrovna v Anglii moc ne, a lidé tu přistupují k domům s duchy s jistým pragmatismem. Pokud se v domě událo něco nehezkého, problém to pro ně není. Tedy pokud (sestupně) prodávající nabídne menší nebo větší slevu; dům bude mít větší než průměrnou kuchyň a/nebo je v klidném sousedství.
Tyto klady domu pak spolehlivě minulou tragédii tlumí. Částečně to zase vychází z převládající protestantské víry na ostrovech. To, že duše zesnulých úplně definitivně neodchází a zůstávají, ve formě nějaké aury nebo energie, plus mínus v místě svého působení přítomné, je odlišuje od ostře římskokatolického směru, které mezi nebe/peklo/očistec v zásvětí nic moc jiného neklade. Navíc jestli si něčeho Britové váží, tak své historie. A ta se píše s každým novým dnem. Takže ať už u vás ve sklepě nalezli ostatky římských legionářů, na dvoře vám tábořili dánští nájezdníci, zahradu za Velké války poničila puma svržená ze zepelínu, nebo se vám na půdě před rokem oběsil školník, pořád je to něco, co můžete dát před sousedy k dobrému.
)
Starší generace strašidla nechce, mladí je berou rádi
Evropský trh s realitami se sice dynamický, ale na Spojené státy americké nemá. A na počty „duchů“ už teprve ne. Pravda, kontinentální podíl násilných trestných činů a vražd tu dost výrazně vychyluje Mexiko, ale USA zůstávají i tak dost temnou zemí. Navíc tu 70 % populace věří na duchy (Republikáni skoro o polovinu více, než Demokraté), a každý 4 dotázaný v dotazníkové kampani z roku 2019 tvrdil, že už někdy v nějakém duchy nebo nadpřirozenem zatíženém domě bydlel. Jak s tím zápolí makléři z realitek? Těžce. Protože strašidla a tragédie mohou cenu často dost nepředvídatelným způsobem vychylovat oběma směry. A dost záleží i na samotných kupujících a jejich věku
Například generace baby boomers (ročníky narozené v rozmezí 1946-1964) se od strašidelných domů (realitní makléři raději používají korektní termín „stigmatizované rezidence“) drží dál. Do extrému. A nešli by do takové bydlet hraničně až se slevou 60 %. Generace mileniálů (řekněme ročníky 1981-1996) už bydlení s minulostí jako problém nevnímají. Spíše naopak. Vidí v něm cenově dostupnou perspektivu samostatného bydlení, které by si jinak dovolit nemohli. Relativně čerstvě stigmatizované rezidence totiž vyjdou v hrubém celonárodním průměru o 20 000-200 000 dolarů levněji, a to už jde znát.
Že domy, ve kterých si s konkurenční gangy provozující varny metamfetaminu srovnávaly účty, vyjdou levněji, je vcelku očekávatelné. Ale pokud byste raději za neviditelné spolunájemníky chtěli řekněme mafiány z dob prohibice, nebo vojáky z Občanské války, budete si muset připlatit. Staří dobří duchové totiž vyjdou dráž, a cenu nemovitostí výrazně zvyšují. Solidní nekonfliktní duch, něco jako laudanem předávkovaná guvernantka ze 17. století nebo oběšený poeta z časů boje za nezávislost, může přihodit na váhu i čtvrt milionu dolarů. Dům jejich přítomností totiž získává nevšední kouzlo a originalitu. Jenže pozor, tahle popularita domů s minulostí může být pěkně dvousečná.
)
6+1 po rekonstrukci, indiánské pohřebiště v místě
Mezi tvůrci amerických hororových filmů a dalších béčkových krváků v 70. a 80. letech bylo zavedenou tradicí, natáčet ve strašidelných domech a na děsuplných lokacích. I kvůli tomu taky později tahle místa enormně narostla na ceně. Kdo by nechtěl bydlet u Řbitova zvířátek, nebo tam, kde se prohání duchové. Jenže právě na tyto lokace se dnes a denně vydávají zástupy zvědavců, fandů a upřímně řečeno, dost pošahaných lidí. Kteří moc nerespektují vaše majetková práva, a k vaší nemovitosti se pořád chovají jako k filmové kulise. Pokud na ně tedy nevyběhnete s vrčící motorovou pilou. Zkrátka a dobře, v draze zaplaceném stigmatizovaném domě nemáte pro nezvané hosty z našeho světa čas na seance s hosty z jiného světa.
)
Americkým realitním makléřům jde naštěstí zákon nebývale na ruku, a ve většině států federace tu nemusí uvádět doložku o psychologickém dopadu stigmatizované nemovitosti. Tedy nemusí přiznat, že se o domě říká, že v něm straší nebo se v něm strašilo. Na rozdíl informací o rekonstrukci, závažnosti poškození stavby, předchozích úpravách domu, kvalitě střechy mohou duchy zatloukat. A není to bráno jako důvod k pozdější reklamaci. Ve většině států vám ani nemusí říct, zda v domě někdo zemřel. Celonárodní výjimkou je případ úmrtí osoby předchozího obyvatele, pokud měla AIDS/HIV. Lokálně je to pak pestřejší. V New Jersey nesmí agenti zastřít kriminální pozadí historie nemovitosti, a v Novém Mexiku musí specificky informovat o s nemovitostí spojenými sexuální a násilnými delikty. A na Aljašce musí realiťáci přiznat, zda v domě došlo nejpozději před 3 lety k vraždě, anebo řádně informovat o přítomnosti ostatků, starého hřbitova na pozemku.
A jak to máte s duchy vy? Vzali byste zavděk bytem v přestavěném Köhnově mlýně v Třebíči, byť se tu roku 1925 pořádali kanibalské hody? Kolik by vám museli slevit z ceny pohádkově překrásné lesní usedlosti u Bradné na Klatovsku, kde pobýval sériový vrah Roubal? Anebo by vám nebylo dobře ani ve společnosti Bílé paní z Rožmberka?
Zdroj: CNBC.com, HomeLight.com, RealityBizNews.org, Statista.com, Economist.com
