Energetická krize se nejspíše chýlí ke konci. Jak k ní došlo a co dělat, aby se neopakovala?

Je už tak nějak zakódováno v lidské povaze, že probíhající krizi obvykle zaznamenáme teprve až v moment, kdy se nás osobně dotkne. Když nám přijde zničující účet, požadavek na nesplnitelnou zálohu anebo se úplně přeruší dodávky plynu, elektřiny, pohonných hmot. Po příčinách takového výpadku ze zažitého standardu se příliš podrobně nepídíme - proč by taky - chceme jen okamžitou nápravu, návrat k původnímu stavu.

Když se nám zima dobývá do domovů a vyčíslení nových záloh nápadně připomíná bankrot, nestojíme o sáhodlouhé výklady. Hledáme rychlá a pohotová řešení. Jenže to je právě ten problém. Energetická krize, kterou jsme loni silně pocítili – i když nám to tak nepřijde, ale opravdu ne naplno, jen silně pocítili – a ze které ještě zdaleka nejsme venku, totiž nenastala 24. února 2022 s ruskou invazí na Ukrajinu.

Momentální krize s dodávkami ruské ropy a zemního plynu vlastně souvisí jen částečně, a ať už se vám to líbí či nikoliv, v moskevském Kremlu se na ni neskrývá uspokojivá ani jiná odpověď. Energetická krize a její skutečné příčiny tu byly mnohem dřív, a neleží na rusko-ukrajinském pomezí. A teprve až dojde k postupnému vypořádání těch skutečných příčin, můžeme mít celou tuhle velkou nepříjemnost za vyřešenou.

Když poptávka převyšuje nabídku. V případě té „naší“ krize je to o tom, že je světem poptáváno víc energie - plynu, ropy, elektřiny - než je momentálně v nabídce. Logická otázka: „Cožpak tu snad nefungují elektrárny, rafinérie, zásobníky?“ má snadnou odpověď. Fungují. Ale v režimu, který z větší části odpovídá či odpovídal pandemii covid-19. Roušky, omezení vycházení, škola a práce z domova. Pamatujete?

Z třetiřadé historky o prvních nakažených v čínském Wu-chanu v listopadu 2019 se brzy stala špatná zpráva pro všechny. V lednu 2020 vyhlásila Světová zdravotnická organizace globální stav zdravotní nouze, a byla přijata všemožná méně či více fungující opatření k utlumení šíření viru. Jejich součástí byly nejrůznější odstávky v provozech, ve výrobě, v dodávkách materiálů a surovin.

Průmyslová výroba se tehdy výrazně zpomalila, v různých koutech světa o 16,7 - 25,5 %. A vzhledem k tomu, že průmysl je globálně odpovědný za víc než polovinu spotřeby energie? Energetika, energie-dodávající, odpovídajícím způsobem snížila výrobu. Není v tom nic nepochopitelného: když k vám do restaurace přestane chodit pětina hostů, nebudete přeci dál vyvařovat pro poloprázdné stoly naplno.

Přes covid-19 jsme se dokázali přenést, světový průmysl ke konci roku 2021 naskočil zpět na původní úroveň. Spíš o trochu vyšší, protože se doháněly ztráty. Jako kdyby se do oné pomyslné restaurace vrátili pořádně hladoví jedlíci, a ještě s sebou přivedli kamarády. Jenže kuchyně, energetika, dál vařila stejné množství porcí energie jako za karantén. Jinými slovy: produkce energií nekopírovala post-covidový nárůst průmyslové výroby.

Ten gastro-příměr není svou názorností vůbec špatný, protože mu odpovídá i další krok. Energetika - v roli přeplněné restaurace, kde se na oběd stojí fronty – učinila pro vlastní hospodářský výsledek velmi praktický krok. Aniž by nechala vařit více porcí, jen zvýšila ceny. Protože průmysl je totiž bohatý host, a může si to dovolit zaplatit.

Vařit málo a za hodně, mít pořád plno, to je sen každého restauratéra. Energetice se loni tenhle sen splnil. Na vlně snadného úspěchu se svezly všechna bistra i závodky z branže dodavatelů energií. OPEC, hlavní světový regulátor cen ropy, dokonce snížil těžbu. A znovu – hlavní odběratel, světový průmysl si vyšší cenu za energie může dovolit zaplatit. Protože je bohatý a své vícenáklady stejně přenáší dál. Na spotřebitele. Na nás.

Průmysl je všude považován za hlavního strůjce HDP a nositele ekonomického růstu. V globální restauraci s energiemi vždy dostane místečko u nejlepšího stolu a z kuchyně mu vždy přinesou talíř jako prvnímu. Běžný smrtelník, spotřebitel, taková privilegia nemá. Doplácí na zvýšenou cenu všech výrobků - dražších o to, že k jejich produkci byla využita předražená energie – a ještě platí zvýšené ceny za vlastní spotřebované energie: svícení, vytápění a provoz auta.

Ta situace - kdy přijdete na oběd do oblíbené závodky, abyste zjistili, že se z ní přes noc stala hogo-fogo restaurace, kde musíte vystát předlouhou frontu, strpět neuctivé chování číšníka, čekat hodinu na jídlo a pak zaplatit účet, z něhož se vám protočí panenky – to je ten moment, kdy jako spotřebitel poprvé zaznamenáte probíhající krizi. Ale ona už tu nějakou dobu byla, byť jsme ji zaznamenali až na podzim 2022.

Vpád ruských vojsk na Ukrajinu a následné evropské omezení importu plynu a ropy z Ruska? Můžeme si to představit, jako když jednu z mnoha globálních restaurací s energiemi zavře krajský hygienik kvůli švábům v kuchyni. Ano, ještě víc to omezilo dostupnost donedávna ještě populárního zdroje energie pro celou Evropu. Ale v širším kontextu to není o nic bolavější než třeba souběžně probíhající zákaz dovozu australského uhlí do Číny. Zrovna to totiž dopadlo na miliardu spotřebitelů v Asii.

Že jsou vám vysoké účty za teplo a elektřinu obyvatel Pekingu srdečně lhostejné? To je naprosto pochopitelné. Člověk vždycky bude řešit spíš to, co ho pálí, než trable na druhém konci světa. Jim byly nejspíš ukradené starosti 746 milionů Evropanů. Náprava, návrat někam k původnímu stavu ale nenastane dřív, než budou vysoké ceny energií štvát opravdu významný podíl spotřebitelů. V Číně i v Evropě. Globálně.

V nepříjemnostech dobrou zprávou je, že tohle už máme za sebou. Energetická krize postoupila do bodu, kdy už si zbídačelý spotřebitel téměř nemůže dovolit platit vyšší ceny energií, a přitom ještě nakupovat produkty vyráběné průmyslem. V tomto hurvínkovsky zjednodušeném podání pak bez svých zákazníků zvolna chudne i průmysl. Spotřebitelé už totiž nemají na nová auta, vysavače, ledničky, kosmetiku.

V restauraci s předraženými energiemi – kde už běžní spotřebitelé dávno na útratu nemají – se i nadprůměrně bohatý host, průmysl, sám přestává cítit dobře. Klesají mu prodeje. Řetězec, v němž sektor energetiky bohatl na energetické chudobě, kde na tom zprvu nebyl škodný ani průmysl – protože rozdíl v cenách doplácel spotřebitel - se otočil. Začalo se propadat HDP. Zásadní ukazatel růstu. To je ten hlavní důvod, proč najednou jednotlivé vlády států proaktivně zasahují.

Jak? Různě, podle své nátury a odborníky doporučených ekonomických strategií. Zastropováním, regulacemi cen energií, pobídkami alternativ, intervencemi, hledáním nových vlastních zdrojů a náhradních dodavatelů. Nových restaurací. V téhle fázi se zrovna nacházíme. Neznamená to ještě, že krize pominula. To nastane, až začnou vývařovny energetiky znovu pracovat naplno a sypat na tácy plné porce. I když i to se už trochu děje.

Pravda, znamenalo to obměnit pár restaurací, začít odebírat zemní plyn ze Států nebo z Kataru, podpořit tepelná čerpadla a obnovitelné zdroje. Ale o nic nejde. Ty stávající elektrárny, rafinérie, vrty a zásobníky zemního plynu nepozbyly svou schopnost produkovat energii. Jen jejich provozovatelům s trochu delší setrvačností trvá, než pochopí, že časy hojnosti – kdy se jim vyplatilo vařit méně a prodávat za hodně – už končí.

Že pod tlakem cenových stropů a regulací je pro ně výhodnější přejít zase na kvantitu, objem energií odpovídající aktuální poptávce. Trh se pak znovu stabilizuje, krize pomine. Stejně jako všechny dosavadní energetické krize. Které přichází a odchází s periodou zhruba každých 20-30 let.

Zapomenout by se nemělo na to, že všichni zde v náznacích i naplno popisovaní aktéři - energetika, průmysl, vlády států ani sami spotřebitelé – si po celou dobu nepočínali nerozumně. Produkovat v době covidového propadu poptávky průmyslové výroby méně energie je od energetiky naprosto racionální. A využít pak zvýšené poptávky k navýšení cen je zrovna tak ekonomicky racionální rozhodnutí.

Nechat zaplatit vícenáklady - dražší energie potřebné k výrobě - spotřebitelem, je naprosto racionální strategií průmyslu. A neméně opodstatněná a racionální je pak naštvanost koncového spotřebitele, který pro sebe ještě před krizí nechtěl dražší, ale spolehlivější zdroje energie. Můžeme spekulovat o tom, že vláda měla k řešení přistoupit už mnohem dříve, že se měla účinněji zasadit o ochranu spotřebitelů a včas krotit domácí energetiku anebo průmysl.

Ale jsou to plané debaty. Svět je dnes zatraceně propojeným místem, a nám taky na vymrzlých bytech v Pekingu nesejde, protože jsme sami platili o 40 – 60 % více. Každá krize je pro někoho zisková a pro někoho ztrátová. A opatření proti energetické krizi v globálně propojeném světě fungují, teprve až když ta správná rozhodnutí učiní většina zemí. Proto řešení krize trvá.

Poučení na závěr? Nic moc jiného si z toho totiž vzít nemůžeme. Během energetické - ropné - krize v 70. letech začali Američané chápat, že jen na ropě z Arábie nepřežijí. A aby jim opravdu došlo, jak je závislost na jednom majoritním dodavateli energie nebezpečná, museli si dát v 90. letech reparát. V podobné situaci jsme teď i my.

Názorně se nám ukázalo, že závislost na úzce vymezené nabídce zdrojů energie umí být vražedná. Že jen s ropou a zemním plynem od jednoho majoritního dodavatele to prostě nejde. Že největší volnost a současně odolnost vůči podobným energetickým krizím získáme, když si budeme „energii vařit doma“. Domácí strava, stejně jako energie z domácího národního mixu, chutná nejlépe.

Jestli to má být do budoucna spíš jádro, hydroelektrárny anebo solární/větrné energie, to už je jiný příběh. Stabilizace trhu probíhá, ceny energií klesají, „naše“ energetická krize zvolna pomíjí. Názorně nás ale poučila o tom, že chodit do restaurace s kuchyní plnou švábů se nám může snadno vymstít. A je jen na nás, jestli tuhle lekci pochopíme, anebo z ní budeme muset skládat reparát.

Zdroj: ec.europa.eu, GISandData.maps.com, IEA.org, CNBC.com