Mišpule obecná, jinak též německá, byla v Evropě již ve středověku tradičně pěstována jako ovocná dřevina, známa však byla již ve starověku. Ovšem dnes objevujeme spíše její schopnosti okrasné. Jak mišpule pěstovat, jaké jim najít stanoviště? Jak jejich plody chutnají a proč jsou zdraví prospěšné?
Mišpule obecná (Mespilus germanica) patří do čeledi růžovité (Rosaceae), což jednoznačně poznáme podle květů i plodů. Plody tohoto keře až stromu jsou jedlé, mají specifickou hruškovou chuť, ovšem musí dozrát, přemrznout a změknout. Nezralé chutnají tříslovitě a dlužno říci, že nejsou vůbec dobré. Ale to platí pro veškeré ovoce. Velice oceňované jsou i pro své zdravotní účinky.
Mišpule pochází z Malé Asie, Kavkazu a severního Íránu. Na našem území je dnes dokonce i vzácně zplanělá, přičemž právě v Evropě je pěstována od 8. století, kdy byly sazenice přivezeny Římany do dnešního Německa. Ovšem historie jejího pěstování může být ve skutečnosti stará až 3000 let, v Řecku vedou stopy po mišpuli do doby cca 700 let př. n. l., v Římě je zaznamenán výskyt mišpule o 200 let mladší. Paradoxem je, že právě mišpule byla v Evropě vytlačena jiným ovocem v 17. a 18. století. Dnes se mišpule sice vrací, ovšem obvykle jako rostlina okrasná.
)
Zajímavostí je dlouhá řada synonym této dřeviny: nišpule, nyšpule, myšpule česká, mišpule a mišpuloň domácí, mišpulový strom. Dále je zajímavé, že může být řazena i do rodu hloh (Crataegus), načež je její správný latinský název Crataegus germanica.
Mohly by vás také zajímat další staré odrůdy ovocných dřevin.
Tento listnatý opadavý keř (zřídka i malý strom) dorůstá výšky až 5 metrů a má nepravidelně rozložitý habitus koruny. Listy mišpule jsou celokrajné, dlouhé 7 až 12 cm, sytě zelené, kožovité a ochlupené. Na podzim se listy zbarvují do ohnivě červené barvy. Mišpule kvete v květnu nápadně velkými květy s bílými korunními lístky, květy se mohou na stromech objevit i dvakrát ročně. Plody mišpulí jsou kulovité, ochlupené malvice, zbarvené hnědě. Dřevo této dřeviny je červenavě bílé, tvrdé, pevné a velice houževnaté. Mladé výhony planých mišpulí mají trny, které však u kulturních odrůd zcela chybí.
)
Svým vzrůstem, ale i nápadnými plody a květy se mišpule stala oblíbenou okrasnou dřevinou především v parcích. Ovšem dozrálé plody jsou skutečně jedlé a cenné vysokým obsahem vlákniny, fungující proti rakovině tlustého střeva, zvyšuje mikrobiální činnost v trávicí soustavě a působí jako prevence žlučových kamenů. Ze zralých plodů uvaříme chutnou zavařeninu a nebo mošt. Obtížnější je manipulace se zralými, měkkými plody, jelikož se snadno trhá jejich slupka. Plody sklízíme po prvních mrazech. V zemích svého původu se používalo ovoce, listí i kůra mišpule v léčitelství (průjmy, nadýmání žaludku, abscesy v krku, horečky).
Plody mišpule přitom obsahují cca 75% vody, 10% cukru, vitamíny C a B2, mnoho vlákniny, třísloviny, kyseliny (především kyselinu jablečnou) a minerální látky (vápník, hořčík, draslík a sodík).
)
Mišpule můžeme vysazovat na chráněné a teplé stanoviště, stejně jako na severní stranu, kde chrání choulostivější keře a stromky. Mišpule je velmi odolná a nemá velké nároky. Snese i stanoviště návětrné, svažité a jinak exponované. Půdu mišpule preferují vápenitou až mírně kyselou, propustnou a humózní, čili rozpětí půdní reakce je dosti velké. Mišpule dobře snáší přísušky. Rozmnožování je ideální vegetativní pomocí roubů či oček na podnože z hlohu, kdouloně, hruškového semenáče a nebo jeřábu. Ovšem i generativní množení semeny bývá úspěšné. Předností této dřeviny je odolnost chorobám a škůdcům. Na mišpuli si vyloženě pochutnávají pouze larvy motýla Lithocolletis blancardella, nebezpečná je též hniloba plodů, monilióza (Monilia fructigena) a napadení houbou Podosphaera clandestina, která způsobuje vadnutí listů a pupenů. Z bakteriálních chorob je pro mišpule nebezpečná bakteriální spála růžovitých.
)
)
