Na skalky, do záhonů, suchých zídek i do mobilních nádob. Hvozdíky se prostě hodí všude. Jejich drobné, něžné kvítky, vyzdobí záplavou nálad každé místo, kam hvozdíky vysadíme. A jelikož obvykle nedorůstají větších rozměrů (větší výšky) a též kvítky mají drobnější, je třeba s nimi počítat v popředí a nebo na jinak výrazných místech.
)
)
Svět hvozdíků je neskutečný, nabízí neuvěřitelnou řadu trvalek, letniček a dvouletek, jejichž jemné kvítky probarvují naše zahrady v červenci a srpnu. Mezi hvozdíky přitom řadíme i naše staré známé karafiáty a nebo v naší přírodě planě rostoucí „slzičky Panny Marie“ (hvozdík kartouzek - Dianthus carthusianorum). Ovšem i mezi méně známými hvozdíky jsou neuvěřitelní zástupci, kteří vytvoří z vaší skalky místo, kam se budete vracet opravdu rádi. A nejen ze skalky.
)
)
Botanický rodový název hvozdík (Dianthus) nás skutečně odkazuje na boha Dia, jemuž byly právě tyto kvítky ve starověku zasvěceny. Ve středověku pak byly květy hvozdíků pro změnu spojovány s Pannou Marií, čili hvozdíky jsou květinami veskrze „božskými“. Pro účely řezaných květin do vázy byly vyšlechtěné různé druhy a kultivary karafiátů, které byly jedním z rostlinných symbolů za socialismu, ovšem snad se jim již podařilo z tohoto „šuplíku“, který si vůbec nezaslouží, vybřednout. Ovšem z botanického hlediska se nám známé karafiáty jmenují hvozdík karafiát, karafiát zahradní, případně Chabaudův karafiát (Dianthus caryophyllus).
Oproti klasickým karafiátům pak bývají vytrvalé druhy hvozdíků nižšího vzrůstu a hodí se především do skalek. Nejpůvabnějším z nich je například hvozdík alpský (Dianthus alpinus), ale také hvozdík sivý (Dianthus gratianopolitanus), hvozdík péřitý (Dianthus plumarius) a hvozdík japonský (Dianthus japonicus). Pro všechny tyto zmíněné druhy platí, že milují slunná stanoviště a sušší vápenité půdy. Časem nám na skalkách vytvoří bohaté a bohatě kvetoucí trsy. Ty navíc můžeme od jara do podzimu s úspěchem dělit a rozsazovat, čímž získáme další bohaté trsy. Hvozdíky si tak množíme.
)
)
)
)
Velice působivý je též hvozdík bradatý (Dianthus barbatus), kterému se jinak česky říká také čínský karafiát. V tomto případě jde o rostlinu dvouletou a vyššího vzrůstu. I když je to však dvouletka, je tak trochu netypická. Dovede se totiž na stanovišti vysemenit a vydrží zde díky tomu spoustu let. Proto se vám zdá, že pěstujete porost vytrvalý. Ovšem staré a uschlé rostliny vám rychle připomenou, že to není pravda, a že je musíte odstranit.
)
)
Hvozdík bradatý můžeme dokonce narychlo vysít ještě v červenci do pařeniště a nebo přímo na uvolněný záhon. Mladé rostlinky pak musí na svém finálním stanovišti stát na přelomu srpna a září. Zde vytvoří na podzim růžice listů, které přežijí zimu (za silnějších mrazů je můžete přikrýt chvojím), na jaře budou pokračovat v růstu a v létě vykvetou. Pozor však, jejich genetičtí potomci ze samo-výsevu budou mít odlišné zbarvení květů. A po generace se postupně vrátí k barvě růžové. Přesně tou se totiž může hvozdík bradatý pyšnit ve volné přírodě.
