Jak to vlastně mouchy dělají, že vždycky najdou odpadky?

Ne nadarmo se říká, že trénink dělá mistra. A mouchy, ty mají ve vyhledávání dobrot opravdu natrénováno. Poslední miliony let evoluce trávily tím, že pilovaly svou schopnost detekovat potravu.

Měly silnou motivaci, protože najít včas vydatný zdroj výživné potravy, to je pro ně otázka bytí a nebytí. Nejen kvůli kaloriím, ale i kvůli rozmnožování, kladení vajíček.

Proto to bzučivky, jak se správně jmenují ty hlasitě bzučící mouchy – lehce namodralé, bronzového zabarvení anebo zeleně kovového lesku – dotáhly až k dokonalosti. Jak vědí, kam mají letět? Jejich hlavním „radarem“ jsou tykadla, dva tenké výběžky usazené na hlavě. Ta tykadla jsou pokrytá drobnými chloupky, které jsou tvořeny speciálními „čichovými“ buňkami.

Co je na nich speciálního? Obsahují receptory pro specifické pachy. Znamená to žádné zdržování rozmanitými libými a nelibými pachy a odéry, a následné složité rozhodování o tom, jestli to mouše voní nebo nevoní. Ale přímo senzor očesaný na jednu skupinu pachů, uzpůsobený jen k vyhledávání toho, co je opravdu zajímá.

Bzučivky neztrácí čas. Být jako první u zdroje syrového, shnilého anebo tepelně zpracovaného masa – předběhnout konkurenci - to je pro ně ta hlavní výhra a smysl života. Protože kdo tam bude jako první, ten se jako první nají, bude moci jako první naklást vajíčka a ve finále vyprodukuje více potomků.

Lidé samozřejmě taky čichové receptory mají. O tom, jak dobře nám fungují, se můžete přesvědčit pokaždé, když třeba doma z trouby zavoní bábovka. S jejich pomocí odhalujeme už na dálku vůni molekul na bázi cukrů, sladkou vůni, tedy energeticky vydatný zdroj potravy.

Voní nám to, a už předem se těšíme na báječnou pochoutku. Háček je v tom, že naše čichové receptory jsou – oproti mouchám bzučivkám - možná až zbytečně složité. Jsme schopni zacítit unikající plyn, psí bobek na podrážce boty v předsíni, nepříjemný chemický pach čisticího prostředku i osobitý odér milované osoby.

Neustále vnímáme celou plejádu vůní a pachů, signálů s různými významy, které náš mozek vytrvale zaměstnávají. Ne tak mouchy. Ty cítí jen to, co je pro ně skutečně důležité. Nepotřebují vědět, jak voní růže, francouzský parfém nebo dvanáctiletá whisky. V tom je rozdíl mezi bzučivkami a lidmi. A proto jsou v cíli vždy jako první.

Můžete si být jistí, že závan hnijícího masa anebo puch unikající do okolí ze sluncem vyhřáté popelnice je láká stejně slastně, jako vás ta pečící se bábovka. To, co vnímáme jako odpudivý smrad, je pro ně opojná vůně vítězství.

V průměru bzučivky denně při vyhledávání zdroje potravy nalétají 45 kilometrů. Pro tvora s tělíčkem velkým mezi 10 – 14 milimetry to představuje extrémní výdej energie. Vylétané baterky musí někde dobít, a jídlo buď najdou anebo zahynou.

Při samotném letu se orientují zrakem, proto jsou aktivní hlavně za dne. Během chladnějších dní moc nelétají, protože jsou studenokrevné. Za horkých letních dní to mají snazší, a proto se s nimi tehdy setkáváme častěji. Bzučivky se snaží si život trochu ulehčit, a tak využívají nejrůznějších vzdušných proudů, který k jejich super-citlivým čichovým senzorům zanáší z dálky ty správné pachy.

Když něco zacítí, okamžitě tím směrem vyrazí. A když poté během ochutnávky vyhodnotí, že je to energeticky opravdu vydatný zdroj potravy, nakladou do něj (samice) až 400 vajíček. 

Ty se pak v červovité podobě budou tou rozkládající se hmotou živit. Samci bzučivek se o páchnoucí kontejnery tolik nezajímají kvůli jídlu. Ale vědí, že u nich nejspíš narazí na samičky svolné k páření, a proto k nim zalétávají též.

Bzučivky proti vám nic nemají. Když se objeví u vašeho talíře, dělají to proto, že hledají obživu, která jim pomůže vytvořit další generaci much. A dělají to už miliony let.

Zdroj: TheConversation.com, AnnualReviews.org, Applied Microbiology and Biotechnology