Jakou vrbu si vybrat do zahrady a kam ji umístit?

Není neobvyklé, že vrby stojí v zaplavených oblastech, aniž by jim to jakkoli uškodilo, ba naopak. Kvůli schopnosti tahat vodu i z hloubky, však není vhodné vysazovat vrby například poblíž studny. Za většího sucha by nás zbavovaly i té zbylé vody, co ve studni ještě je. To ale také naopak jasně dokazuje nároky vrb na vodu. V suchých oblastech prostě uschnou, ale ne všechny, některé druhy tolik vody nepotřebují a obecně platí, že za nepříznivých podmínek pomůže vrbě mykorhiza, čili houby.

Vrby mohou být plazivé, keřovité, ale i 20 metrů vysoké stromy, mohou být smuteční a nebo na jaře obalené krásnými kočičkami, mohou být úzké i rozložité. A nebo právě Ladovské, tak trochu připomínající vrbu z Harryho Pottera, která byla schopna každého svými větvemi utlouct. Vrby jsou na jaře prvními z kvetoucích dřevin a také symbolem Velikonoc, kdy je pomlázka z vrbového proutí prostě nepostradatelná, stejně jako košíky z téhož a v nich vyskládaná velikonoční vajíčka. Ovšem vrby zdobí místa, kde jsou vysazené, po celý rok a ty větší pak poskytují v létě i dostatek stínu.

Vrba (Salix) je obsáhlým rodem dřevin z čeledi vrbovitých. Tato čeleď zahrnuje kosmopolitně rozšířené stromy, keře, ale též drobné keříčky. V naší přírodě se vyskytuje okolo dvaceti původních druhů vrb, z nich je však 1 již vyhynulý. Vrby rostou přirozeně především poblíž vody, na vlhkých loukách, u stok a strouh, v lužních lesích, rašeliništích a podél vodních toků. Kromě vysokých nároků na vodu jsou také v naprosté většině velice náročné na světlo. Námi lidmi jsou již odedávna využívány jako zdroj rychle obnovovaného dřeva a především pak proutí. Ovšem kůra vrb též obsahuje léčivá látky a využívá se proto v přírodní lékárně a léčitelství. Navíc jde o významný medonosný rostlinný druh. Včely i včelaři vrby prostě milují.

Vrbová kůra nám poskytuje přírodní acylpyrin, tedy kyselinu salicylovou, která je základem právě léku jménem acylpyrin, na rozdíl od něj však vrbová kůra nedráždí žaludek a nemá žádné vedlejší účinky. Používá se však také proti revmatismu a při neuralgiích, nejen ke snížení teploty při chorobách z nachlazení.

Vrby jsou opadavé dvoudomé stromy nebo keře s mohutným kořenovým systémem. Rostou vzpřímeně, vystoupavě a nebo plazivě, větve mají vzpřímené a nebo převislé, nejčastěji pružné, ovšem u báze bývají lámavé. Nejčastěji jsou lysé, někdy však ojíněné. Pupeny vrb mají většinou jednu šupinu, vzácně dvě. Střídavě, výjimečně i vstřícně vyrůstající listy jsou jednoduché a celistvé, nejčastěji s krátkým řapíkem. Palisty mají vrby různě tvarované, listové čepele mají tvar čárkovitý až obvejčitý, okraje jsou celokrajné a nebo zubaté.

Květenstvím vrb jsou jehnědy, ty mohou být vzpřímené a nebo převislé, nejčastěji na krátkých stopkách. Jehnědy jsou složené z jednopohlavných, silně redukovaných, bezobalných květů, které vyrůstají v paždí listenů. Tvar květenství bývá podlouhlý a nebo téměř kulovitý. Květenství vrb vyrůstají buďto před rašením listů, zároveň s ním, ale také až po vyrašení listů. Samčí květy mají 2 až 12 tyčinek s volnými a nebo částečně srostlými nitkami, které nesou prašníky. Samičí květy jsou vytvořené parakarpním gyneceem, které je srostlé ze dvou až čtyř plodolistů. U většiny vrb je větší počet samičích rostlin než samčích. Samičí květy opyluje hmyz, některé však zároveň i vítr.

Plodem vrb jsou tobolky, které se otevírají dvěma zkrucujícími se chlopněmi. Tobolky obsahují velký počet (až 32) drobných, lysých semen, která jsou ochmýřena a větrem se šíří na velké vzdálenosti. Semena neobsahují endosperm a mají dosti krátkou dobu klíčivosti. Uměle se vrby množí hlavně bylinnými řízky. Čili pokud si v zahradnictví koupíme vrbu do své zahrady, půjde o jedince řízkovaného.

Jedna věc se o vrbách příliš neví, je jim totiž vlastní mykorhiza a to dokonce dvěma způsoby. Při prvním houba tvoří okolo kořene hyfový plášť a neproniká až do kořene, při druhém houbová vlákna do kořene pronikají. Rostlina poskytuje houbám uhlík a energii, ty naopak rostlině dávají vodu a některé minerály. Pokud tedy vrby žijí v nepříznivých přírodních podmínkách, pomáhá jim mykorhiza přežít.

Vrby rostou téměř po celém světě, největší rozšíření však mají v mírném až subarktickém pásmu Evropy (cca 65 druhů), Severní Ameriky (cca 100 druhů), v Rusku (cca 120 druhů) a v Číně (cca 270 druhů). Vyskytují se však také v Japonsku, Střední a Jižní Americe, Africe a na Středním východě. Nenajdeme je pouze v Austrálii, na Novém Zélandě, v Oceánii, jihovýchodní Asii, západní Africe a východní Brazílii. Vrby zřejmě pocházejí z hor východní Asie, odkud se postupně rozšířily. Celkově dnes rod vrba zahrnuje asi 450 druhů (různé zdroje uvádějí 300 až 550 druhů, jelikož determinace druhů je velmi obtížná, genetická a morfologická variabilita vrb je ohromná, určovací znaky často nezřetelné a běžné je i mezidruhové křížení, dokonce i zpětné a násobné, vrby si prostě nehrají na „rasy“, proto také tento druh nejenže přežil i dobu ledovou, ale rozšířil se téměř po celém světě).

V České republice jsou zaznamenány tyto druhy: vrba bílá, babylónská, křehká, Matsudova, pětimužná, trojmužná, trojmužná pravá, trojmužná různobarvá, ušatá, slezská, bledá (patrně již vyhynulá), černající, dvoubarvá, hrotolistá, jíva, košíkářská, laponská, laponská pravá, laponská krkonošská, lýkovcová, nachová, plazivá, popelavá, rozmarýnolistá, šedá, špičatolistá, ušatá, velkolistá a náhrobní. Obzvláště vrba náhrobní (jinak se jí též říká smuteční) roste na našem území v 35 hybridech a právě tato vrba je nejoblíbenější i v zahradách.

Mezi nejmenší druhy vrb patří ty plazivé, tyto vrby rostou pomalu a potřebují vlhkou půdu. Tu si však zajistí svou půdokryvností, čili pokrytím půdy z ní nenechají odpařovat vodu tak rychle. Plazivé druhy jsou chladnomilné, proto vyžadují za parného léta stínu. Mezi plazivé druhy vrb patří vrba síťnatá, alpská, plstnatá a mateřídouškovitá (bývala obvyklá na skalkách).

Středně velké vrby jsou hlavně keřovité. V zahradě mohou tvořit zajímavé tvary a patří mezi ně například vrba Smithova, vrba nachová a vrba japonská, která má barevné lístky (bílé až červené). Platí též, že pokud budeme pravidelně tvarovat řezem vysoké druhy vrb, udržíme si je v keřovité podobě. Především převislé druhy pak vypadají báječně.

Pro většinu vrb platí, že vzhledem k vysokému podílu vody v jejich buněčných mřížích jsou tyto stromy a keře značně křehké. Zkuste odlomit větvičku kroucené vrby a uvidíte, jak snadno praskne. Stinnou stránkou vrb je také silně alergenní pyl, proto si musí dávat na jaře dobrý pozor především alergici. Například u nás jedna z nejznámějších, vrba jíva, je opravdu silným alergenem.

Tyto vlhkomilné dřeviny nejsou nijak náročné na živiny, rostou rychle a ochotně vyhánějí dlouhé, pružné pruty, nebo naopak větve dlouhé, převislé a křehké. Vrba košíkářské nenese své jméno náhodou, právě její větvičky jsou vhodné k výrobě košíků, pomlázek apod. Vyrábí se z nich dokonce i nábytek.

Pro vrby též platí, že vysazované podél vodních toků, rybníků a jezer přirozeně zpevňují břehy, vhodné jsou také k výsadbě živých plotů, ale pěstovány jsou i jako rychle rostoucí dřeviny s cílem produkce biomasy určené k vytápění. Vrby jsou také vhodné k rekultivaci míst, která jsou pro jiné dřeviny nevhodná, třeba trvale podmáčených půd. Pro těžbu vrbového proutí jsou dokonce zakládány speciální plantáže vrb košíkářských.

Pokud chceme velké vrby, potřebujeme velkou zahradu a vydatný zdroj vody. Odmění se nám svým solitérním vzhledem. Platí pro ně, že přirozeně ladí k vodním plochám, pokud tedy máte doma luxus velkého koupacího jezírka, určitě nezapomeňte na solitérní vrbu, která se nám odmění za dostatek vody kýženým stínem. Pomaleji rostoucí zakrslé druhy vrb patří naopak do skalek jako jejich pozadí. A nezapomeňte u těch plazivých na přistínění.

Kromě výše zmíněných přírodních druhů vrb byla vyšlechtěna neskutečná řada kultivarů, lišících se tvary větví, jejich barvami (nádherně rozsvítí zahradu v zimě), ale i tvary a barvami listů a svými květy. Ovšem kromě kultivarů jsou často pěstované i u nás původní druhy, například vrba bílá, vrba jíva, vrba náhrobní apod. Předností vrb je snášenlivost se špatnou půdou, například i s těžkými půdami hlinitopísčitými. 

Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, shutterstock.com, pixabay.com