Stálezelená mahónie, chlouba zahrad, která se bude na vhodně zvoleném stanovišti rozrůstat mnoho desítek let, některé zdroje uvádějí až 60 a více. Znám konkrétní keř, který roste na svém místě již více jak 60 let a nezdá se, že by chtěl končit svou existenci. Když jsem byl malý, babička každý podzim svůj „mahon“ stříhala a jezdila prodávat na trh, svazeček za několik korun. A pokaždé se po něm jen „zaprášilo“. Dnes stříhá ten samý mahon moje máma a pravidelně nosí jako příkrasu do vázy a aranží na hřbitov.
Sloučení rodů Berberis a Mahonia
Mahónie (Mahonia) představují spolu s cesmínou (Ilex) pichlavé stálezelené okrasy zahrad a předzahrádek. V tradičních venkovských předzahrádkách byly mahónie dokonce nepostradatelné. Mahónie (Berberis, syn. Mahonia) je rostlinný rod patřící do čeledě dřišťálovité (Berberidaceae). Mahónie jsou dřeviny bez trnů na větvičkách, ovšem s listy ostnitými na svých okrajích. A že mahónie dovedou pořádně popíchat. Listy jsou tuhé, lesklé a lichozpeřené. Dříve byly mahónie řazeny do samostatného rodu Mahonia, který však byl později sloučen s rodem dřišťál (Berberis).
Mahónií je více druhů, z nejznámějších uveďme mahónii cesmínolistou (Mahonia aqui folium), mahónii Bealeovu (Mahonia bealei), mahónii japonskou (Mahonia japonica), mahónii zpeřenou (Mahonia pinnata) a mahónii prostřední (Mahonia x media).
Mahónie nejsou u nás původní dřevinou, přesto jde již dávno o tradiční keře
Všechny mahónie pochází z Kanady, Kalifornie, Mexika a nebo Číny. Květů se od nich dočkáme od března do května, přičemž některé druhy mohou dorůst výšky až 2,5 metru. Květy všech druhů jsou vonné, rostliny nejsou na pěstování výrazněji náročné a lze je využít i jako půdokryvné. Pravidelný řez sice není nutný, ovšem právě u mahónie cesmínolisté se provádí z floristických (aranžérských) důvodů. Řez, kterým odstraňujeme nežádoucí větve, se pak provádí v dubnu. Tato vytrvalá a mrazuvzdorná dřevina má běžné nároky na zálivku, půdu obvykle preferuje vápenitou (mahónie Bealeova naopak kyselejší) a množení je ideální řízkováním v létě. Mahónii cesmínolistou lze též množit dělením odnožujících výhonů. Hodí se jako solitéry, ale i do skupinové výsadby.
Mahónie cesmínolistá
Mahónie cesmínolistá (Mahonia aqui folium) je druhem, na který v našich zahradách narazíme nejčastěji, dorůstá výšky sedmdesát až sto centimetrů a tvoří pěkné, kompaktní keře, které se stále rozrůstají do šířky a mohutní. Starší listy získávají na podzim karmínový odstín. V dubnu a květnu se navíc dočkáme sytě žlutých, výrazných květů, které jsou seskupeny do vzpřímených hroznů. Sytě žlutá barva květů láká všelijaký hmyz. Později z květů dozrají tmavě modré, ojíněné bobule, které na keřích zůstanou i přes zimu. Pokud této mahónii poskytneme výživnou půdu a polostinné stanoviště, pozor však na půdy kyselé, preferuje vápenité prostředí. Jako okrasná rostlina tato mahónie občas i zplaňuje.
Mahónie Bealeova
Mahónie cesmínolistá pochází ze Severní Ameriky, zato mahónie Bealeova (Mahonia bealei) je původem z Číny. Nároky na pěstování má přitom podobné jako azalky a rododendrony. Rozdílná je oproti mahónii cesmínolisté i svým vzhledem, její lichozpeřené listy dorůstají délky až čtyřicet centimetrů a převislé hrozny květů jsou světlejší, krásně voní a z úžlabí listů jich vyrůstá hned několik. Mahónie Bealeova preferuje kypré humózní půdy, polostín a závětří. Ledový průvan a holomrazy jí nesvědčí.
Mahonia japonica kvete již od prosince a její květy voní po konvalinkách. Mahonia pinnata je velmi hustě větvený vzpřímený keř dorůstající výšky 1 metr. Zvlněné listy mají též trnitý lem a květy rostou v hroznech podél výhonů. Mahonia x media dorůstá výšky 150 cm a její kožovité listy jsou tmavě zelené a mají zoubkatý lem. Vonné květy se též objevují již od zimy.
Jak pěstovat mahónii cesmínolistou
Mahónie cemínolistá toho po vás nebude mnoho chtít, klíčová je pro její úspěšné pěstování volba stanoviště. Stín či alespoň polostín bude určitě nejvhodnější, na plném slunci totiž může přijít k úrazu největší chlouba mahónie – listy a vůbec se jí na slunci až tolik nedaří. Na slunci listy zčervenají až zhnědnou. Ostatními nároky na pěstování je tato rostlina velmi podobná cesmínám, vlastně můžeme tyto dva druhy pěstovat kousek od sebe. Ideální půda by měla být bohatá na živiny a stále alespoň mírně vlhká. Rostlinu pěstovanou ve výživné půdě již nemusíme hnojit. V chudších půdách je ale třeba zhruba jednou za tři týdny přihnojit hnojivem určeným pro okrasné listnaté dřeviny. Mahónie jsou sice mrazuvzdorné, ovšem platí pro ně to samé, co pro ostatní stálezelené druhy, za suché zimy je třeba zalévat. Listy vodu odpařují velmi silně i v zimních měsících. Bez pravidelné zálivky může mahónie přes zimu uschnout. V zimních měsících se listy zabarví do bronzové či purpurové barvy.
Jedovaté a zralé bobule mahónií
Zajímavostí je, že bobule mahónie cemínolisté jsou jedlé, byť vás v dětství určitě všichni varovali před jejich jedovatostí. V Severní Americe jde dokonce o běžně konzumované plody, které chutnají podobně jako trnky nejlépe přemrzlé. Teprve přemrzlé ztrácí svou přirozeně kyselou až trpkou chuť. Nejčastěji se používají jako kontrast do sladkých dortů a zákusků. Navíc jsou doslova nabité vitamínem C a antioxidanty, jsou bohaté na minerály (železo, draslík, magnezium, fosfor, vápník i zinek). Proč jsou tyto plody po celé Evropě ignorovány a vnímány jako nebezpečné, nikdo neví. A co víc, konzumovány jsou plody mahónií i v Číně (mahónie Bealeova). Přidat je lze do jogurtu a nebo smoothie, čerstvé i sušené, lze z nich připravit džem, želé a jiné dobroty. Kyselostí je lze přemrzlé přirovnat k rybízu.