Dřív byla hlavním důvodem pro změnu vědeckého názvosloví rostlin jeho smysluplnost. Dnes se ale mění ve snahu obalit botaniku politickou korektností a očistit ji od pojmenování, která jitří nepříjemnou minulost.
Botanici mají napilno. Na souši dokázali od roku 1753 pro vědu popsat 435 000 unikátních druhů rostlin. A dnes se musí s jejich jmény vypořádat znovu, aby jim dodali trochu lichotivější vyznění. Řada tradičních vědeckých názvů má totiž problematický původ a jsou dnes chápány jako urážlivé a rasistické.
Vezmeme to od začátku. Vědecké názvy rostlin, ona latinsky kurzívou psaná pojmenování – třeba u těch druhů pěstovaných pro okrasu v zahradách – měly vždy tendence k nějakému pozměňování. A vcelku oprávněně, aby to napravilo předchozí chyby v taxonomickém systému. Kterých bylo nasekáno opravdu mnoho.
Dříve se totiž všechny druhy rostlin zpravidla pojmenovávaly a zařazovaly do taxonomického systému na základě své morfologie. Svého vzhledu. Jak?
)
Řekněme, že máte to štěstí, a jako první v roce 1753 popíšete pro botanickou vědu rostlinku z Alp. Má hezky vybarvené květenství, složené do úboru s jasně žlutými trubkovitými květy v terči, připomínající fialovou hvězdičku. A tak jí pojmenujete Aster alpinus - česky se jí říká hvězdnice alpská - a zařadíte ji čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Krása.
Pak ale při botanické expedici vyrazíte třeba na Bahamy anebo do Chile, a uvidíte tam velmi podobnou rostlinku, s nápadně podobným květem. A čistě kvůli té výrazné podobnosti ji pojmenujete hvězdnice chilská (Aster chilensis) nebo hvězdnice šupinatá (Aster adnatus). Je to jen o té morfologii, o tom, že vypadají podobně.
)
Přejmenování, které dává smysl
Stačí si ale počkat pár staletí, než trochu pokročí vědecké poznání – než se lépe porozumí evolučním vztahům mezi rostlinami a začne se více bádat nad DNA rostlin – aby se zřetelně ukázalo to, co se dalo odtušit už dávno. Že ty nápadně podobně rostlinky z rodu Aster odkudsi z Kalifornie, Chile, Karibiku nebo celé Severní Ameriky nemají kromě své vnější podoby s tou prve objevenou kráskou z Alp společného téměř nic.
Proto nezbývá, než ty druhy z exotických koutů světa přejmenovat a nezařazovat je dál do rodu Aster. Ale do jiného rodu, třeba do rodu Symphyotrichum. Těm se česky říká astřička.
Je z toho patrné, že kráska z Alp a kráska z Falkland sice vypadají podobně, spadají do stejné čeledě, ale stejné rodové jméno si už zkrátka nezaslouží. Protože s jejich příbuzností, geografickým výskytem a evoluční historií to tak horké zkrátka není. Paní Koudelíková z Kolína zkrátka není příbuzná s panem Koudelkou z Kolářova, i když je v telefonním seznamu najdete poblíž sebe.
Zrovna tak se velkého přejmenování dočkaly i rozchodníky z rodu Sedum, z nichž většina byla přesunuta do rodu Hylotelephium, rozchodníkovec. A spousty dalších druhů, protože to původní zařazování rostlin do systému jen na základě shod morfologie, vnější podoby, vyplodilo skutečně mnoho chyb.
Až potud by vše bylo – kromě trochy zmatků – v nejlepším pořádku. I proto, že to napravování nedostatečného nebo chybného zařazení na základě botanické morfologie se dnes už má za skončené. Byl to běh na dlouhou trať, ale podařilo se to.
Trápit nás to už nemusí, je to hotové, uzavřené, skončené. Ne tedy pro všechny.
Jména, která jitří nepěkné vzpomínky
Někdo totiž vidí chyby ve vědeckém názvosloví rostlin i nadále. A ne z objektivních důvodů – protože nepříbuznost hvězdnice z Alp a astřičky z Chile je docela dost objektivní – ale z příčin řekněme subjektivních. Že mu osobně vadí, hluboce se ho dotýkají, určitá vžitá pojmenování.
Jde o původ těch jmen, kterých se rostliny při svém prvním zapsání do taxonomického systému dobraly.
Když totiž na nějaké té botanické expedici objevíte dočista nový druh rostliny a popíšete jej pro vědu, máte právo mu i vybrat náležité jméno. A vzhledem k lidské ješitnosti není ani tak překvapivé, že mu třeba vyberete své vlastní jméno, aby na vás pamatovala i příští pokolení botaniků. Nebo ho pojmenujete po své manželce nebo milence. Nebo po někom, kdo vám tu expedici za oceán zaplatil. Případně po někom, komu tím chcete vzdát hold.
Překrásné mexické zinnie se tak jmenují podle německého botanika, Johanna Zinna. A asi sami odtušíte, jakým rostlinám dali jména Pierre Magnol, Andres Dahl nebo Michel Begon.
Tahle jména nikomu zdá se nevadí.
Jsou ovšem jména, která vadí o dost víc.
)
Třeba taková hibbertie šplhavá (Hibbertia scandens) z Austrálie. Kytička až křovitého vzrůstu je to pěkná, s veselými žlutými kvítky. Ale co naplat, jmenuje se po Georgi Hibbertovi. Ten byl v 18. století významným průmyslníkem a obchodníkem, majitelem flotily lodí. Lodí, na nichž se přepravovali otroci. Hibbert na obchodu s otroky velmi solidně zbohatl a tak nepřekvapí, že patřil k nejhlasitějším odpůrcům návrhů na britské ukončení otrokářství.
Tehdy byl možná úspěšný podnikatel, ale vnímáno dnešní optikou to byl pěkný padouch. Má cenu jej velebit a připomínat si jeho „zásluhy“ pokaždé, když uvidíme kvést hibbertie?
)
Galerie historických padouchů
A co třeba Sir Stamford Raffles? No jistě, jmenuje se po něm několik motýlů, pavouk, sova a datel z Asie, a též nepřehlédnutelný (a nosem ne-odstínitelný) rod tropických rostlin s mohutnými květy, raflézií.
Ten je k němu vlastně docela trefně přišitý. Rafflesia jsou parazitické rostliny, a ctihodný Raffles byl správcem východoasijských kolonií. Které na regionu víc než tvrdě parazitovaly.
)
Na jihu Afriky zase mají problém se jménem Cecila Rhodese. Bývalý premiér britské kapské kolonie zavedl pořádky apartheidu, vysával celou zemi, potlačoval krutě každý pokus o vzpouru. Byl sice z hlediska tabulkové bilance národní ekonomiky nadmíru úspěšným správcem kolonie, ale Jihoafričanům byl asi tak milý, jako nám během nacistické okupace K. H. Frank nebo Reinhard Heydrich.
To s Protektorat Böhmen und Mähren, Protektorátem Čechy a Morava, je vlastně docela trefný příměr.
Pokud někdo z vašich předků skončil před popravčí četou nebo v koncentračním táboře - a jména těch dvou nahnědlých pánů se skvěla po rozkazy k zatčení vašich příbuzných - asi byste je v rostlinné podobě v květináči za oknem dnes velebit nechtěli. I když takový hákenkrjoc sudetský, dymnivka koncentrační- táborová anebo adolfialka hitlerová zní rozhodně působivě.
Česko sice nemá koloniální minulost - sami jsme byli vždy spíše něčí kolonií a přičleněným územím - ale odpor k okupantům jsme historicky schopni pochopit. Včetně té přetrvávající nelásky k vojskům, které nám pod různými vlajkami přinesly nesvobodu a teror.
Nu, a z podobných motivů teď pramení silný odpor i k některým zažitým vědeckým názvům rostlin.
Háček je v tom, že přibližně 20 procent ze 1,5 milionu všech existujících vědeckých názvů živočichů a rostlin nese odkaz nějakého člověka, osoby z historie. A že zásluhy každé takové historické osobnosti, pokud je budeme vykládat současnou optikou, můžeme interpretovat docela kriticky.
Ve Státech si třeba považují George Washingtona a Thomase Jeffersona. Otcové Zakladatelé, učí se o nich v dějepisu.
Ten první to dotáhl na prezidenta a laskavě se na ně z jednodolarových bankovek ještě dnes. Botanici si jejich zásluhy připomněli obří palmou – Washingtonia – a hezkou kytičkou Jeffersonia. Jenže co naplat, oba ti úctyhodní pánové byli – mimo jiné – oba majiteli otroků, kteří pro ně dřeli na plantážích.
Je tedy vkusné si je připomínat rostlinami, když tu jejich slávu vlastně kazí tak podstatná skvrna kontroverzní minulosti? Je v pořádku to rostlinné názvosloví ponechat, když třeba u George Hibberta nikdo nepochybuje o tom, že jeho jméno by už z herbářů zaznívat nemělo?
)
Když názvy bolí
Sotva se botanici a jejich taxonomové vymotali z jedněch patálií – s proměnou názvosloví rostlin tak, aby lépe odpovídalo skutečnosti a nikoliv jen morfologii rostlin – narazili na další problém.
Se jmény, které nevyhovují z těch historických důvodů. A vypadá to na učiněnou lavinu práce, protože „není člověk, který by se zavděčil všem“. Nějakou tu poskvrnku bychom jistě našli i na Begonovi, Magnolovi a Dahlovi.
Letos si botanikové na Mezinárodním botanickém kongresu v Madridu historicky poprvé odhlasovali zrušení dvou stovek vědeckých názvů, protože jsou urážlivé. Šlo o druhy rostlin, hub a řas, které se bolavě připomínali druhovým přídomkem caffra. Typicky třeba dřevina Erythrina caffra, které se česky říká zarděnice nebo korálovec.
To slůvko – caffra – je totiž hrubozrnným označením, pejorativním termínem a nadávkou, v minulosti častující jihoafrické černochy. Místo caffra se teď bude psát affra, což značí – mnohem smířlivěji – „něco afrického původu“. Neplechu to snad velkou nenadělá, v herbářích to jedno chybějící písmenko půjde přehlédnout.
)
)
Do dalších let se ovšem chystají mnohem větší změny. Přinejmenším 1500 tradičních botanických názvů z Afriky je totiž podobně urážlivých, rasistických a momentálně nežádoucích. A ve zbytku světa, v zemích s koloniální minulostí, mají tisíce dalších.
Botanici tedy budou mít do dalších let napilno.
Závody v objevování a popisování nových druhů pro vědu a lidstvo budou asi muset počkat. Protože se nejprve budou muset vypořádat s historií nelichotivých názvů, které těm už objeveným druhům v minulosti přiřadili.
Zdroj: Guardian.co.uk, Science.org, Gardensillustrated.com, ČeskéStavby.cz, BBC.com, new.nsf.gov, Nature.com
