Nejjedovatější strom světa vám ublíží, i když se pod ním jen skryjete před deštěm

Mancinela obecná (Hippomane mancinella) je dřevinou, nejčastěji nevelkým stromem, z čeledi pryšcovité (Euphorbiaceae). První zmínka o účincích tohoto stromu je z druhé Kolumbovy výpravy. Jeho lékař Diego Álvarez Chanca se na konci 15. století písemně zmínil o zvláštním karibském ovoci, po kterém námořníkům otékaly obličeje. Dále se o jedovatosti rostliny zmínil v roce 1509 Peter Martyr de Anghiera, dvorní zeměpisec královny Isabely. Španělský dobyvatel Juan Ponce de León byl při pokusu o kolonizaci Floridy v roce 1521 raněn do stehna šípem otráveným právě jedem z mancinely, načež zemřel. Kromě jedovatých šípů domorodci mancinelou (zřejmě latexem) dobyvatelům také otravovali zdroje vody.

Španělský dobyvatel Gonzalo Fernández de Oviedo uvedl v roce 1535 o rostlině další detaily, vlastně byl prvním, kdo ji opravdu podrobně popsal. Dle jeho záznamů rostla na mořském pobřeží a její silně vonné plody lákaly k ochutnání. To však nebylo vše, když si prý člověk lehl do stínu stromu, natekly mu oči i obličej. Kapka rosy stékající z listů prý dokonce dokázala oslepit. A oheň z dřeva stromu způsoboval svým dýmem bolesti hlavy. Ano, mancinela obecná je natolik jedovatou dřevinou, že z ní domorodci připravovali smrtící šípový jed. Používali ji však i v lékařství, na Jamajce s ní léčili edémy a pohlavní choroby, semena a kůra fungovaly proti střevním parazitům, extraktem z plodů léčili ve Francouzské Guyaně elefantiázy. České pojmenování mancinela použil poprvé botanik Jan S. Presl v roce 1820.

Mancinela obecná roste především na pobřeží Střední Ameriky a na severním pobřeží Jižní Ameriky. Nejčastěji tuto dřevinu najdeme v lemech pobřežní vegetace a na písčitých plážích. Španělé jejím plodům říkali jablíčko smrti (manzanilla de la muerte). Avšak nejen plody, ale vůbec celá rostlina je prosycena mnoha různorodě působícími jedy. Pokud jablíčko konzumujete, pocítíte v ústech palčivou bolest a krátce nato silné průjmy a zvracení. Štěstím je, že pro palčivou bolest a vůbec rychlou reakci je prakticky nemožné pozřít celý plod (neřku-li více), což by mohlo mít i smrtelné následky. A proč se pod stromem neskrývat před deštěm? I ty nejmenší kapky latexu způsobují silně bolestivé dermatitidy.

Mancinela obecná je dokonce zapsána v Guinnessově knize rekordů jako nejnebezpečnější strom světa. A k poškození zdraví opravdu dochází nejčastěji, pokud se lidé pod stromem skryjí před deštěm. Ochutnávání plodů je až na druhém místě. Dobrou zprávou je, že i přes nepříjemný průběh dermatitid a případně i následků konzumace bývá prognóza otrav dobrá. Lidé se z nich většinou vykřešou, fatální následky jsou jen výjimečné. Přesto však jsou kmeny této dřeviny označovány výstražnými pruhy. Dřevina má rozsáhlý kořenový systém, kvůli kterému byla vysazována jako protierozní prostředek, zpevňovala břehy. Ovšem dnes je leckde kvůli ochraně zdraví obyvatel a turistů kácena. Na Floridě byla dokonce zařazena mezi ohrožené druhy a v Karibiku je též vzácná, jelikož zde byla kácena již od 18. století. Na území USA mancinelu ponechali pouze na území národních parků Everglades a Panenské ostrovy, jinak ji všude kvůli bezpečnosti vykáceli.

Mancinela obecná je nevelkým stromem nebo keřem s jednoduchými střídavými listy a drobnými žlutozelenými květy uspořádanými v klasovitých květenstvích. Jeho plodem je peckovice, která svým vzhledem připomíná malé jablíčko, ale v nezralosti i nezralý vlašský ořech. Semena plodů se šíří mořskými proudy, proto také stromy vyrůstají nejčastěji na pobřeží. Plody plavou na hladině a část semen si podrží klíčivost i po dvou letech pobytu v mořské vodě. Dalším způsobem šíření je trus některých živočichů. Plody konzumuje například leguán černý a na Galapágách velké želvy, které zanášejí semena i do vnitrozemí. Celá rostlina roní jedovatý latex mléčně bílé barvy, který má silně dráždivé a alergenní účinky.

Strom dorůstá výšky i 10 až 15 metrů, obvykle je ale menší. Výjimečně můžeme narazit i na 25 metrů vysoké jedince. Je bohatě větvený a korunu má nejčastěji kulovitou. Borka může být šedá nebo červená a často bývá pokryta lišejníky. Tvarem jsou listy dlouze řapíkaté, dlouhé 3 až 5 cm a s čepelí vejčitou až eliptickou a jemně vroubkovanou. Báze čepele může být až srdcovitá, na líci jsou listy dosti lesklé. Palisty jsou opadavé, jinak jde o druh stálezelený. Až 10 cm dlouhá klasovitá květenství jsou složena převážně ze samčích květů, pouze na bázi najdeme 1 až 2 květy samičí. Květy tvoří nektar a jsou proto opylovány hmyzem. Peckovice je velká cca 3,5 cm a může být ve zralosti žlutá až červená, nezralá je barvy zelené. Každý plod obsahuje několik tmavých, zploštěle vejcovitých semínek dlouhých přibližně 6 mm.

Kvalitní tvrdé dřevo musí být zpracováváno se značnou obezřetností. Dřevo je tvrdé, pevné a velmi trvanlivé, jádrové dřevo má barvu tmavě hnědou s černou kresbou, pravidelné struktury a vysokého lesku. Od koloniálních dob se z něj vyrábí nábytek a obložení interiérů. Kvůli neutralizaci jedovaté šťávy se dřevo nechávalo vyschnout na slunci, přesto však byla nutná obezřetnost při dalším zpracování. Zajímavé je, že květový med z této dřeviny není jedovatý.

Šťáva (mléčně bílý latex) mancinely obsahuje komplexní směs různých toxinů. Alergenní a dráždivé účinky mají především okysličené diterpenické estery dafnanového a tiglianového typu. U některých v rostlině obsažených látek bylo prokázáno, že podporují tvorbu rakovinných nádorů. Stačí i jen po rostlině stékající dešťová voda, aby nám způsobila dermatitidy. Přímý kontakt pokožky s listy, kmenem a větvemi pak způsobuje poranění velmi vážná. Puchýře jsou podobné spáleninám a bývají napadány druhotnými bakteriálními infekcemi. Nejnebezpečnější je šťáva v očích, může způsobit až oslepnutí, ale jen dočasné. Chronické vystavení se toxinům konzumací plodů může vést ke smrti způsobené degenerací jater, ledvin, slinivky a nadledvinek. Ovšem většina zaznamenaných případů otrav má mírný průběh a odezní bez trvalejších následků. Jak tedy vidno, nebezpečnost rostliny je dána více senzacechtivostí a dobami dobývání Ameriky, kdy především šípové jedy a otrávené zdroje vody decimovaly kolonizátory. Ovšem třeba vonné tyčinky byste si z této dřeviny neudělali, jelikož dým způsobuje až vážné dýchací potíže.

Jedinou možností léčby je zasažené oči vyplachovat roztokem kyseliny borité a sody, na pokožku fungují studené obklady, zakapání ricinovým olejem a klid. K úlevě od bolesti se někdy podává i morfin. V přírodě je doporučováno střídat třicetiminutové plavání v moři s otevřenýma očima spolu s omýváním obličeje mýdlovou vodou. Ze zasažené pokožky by měla být šťáva intenzivně smyta etherem a mýdlovou vodou. Poté je doporučováno ošetření roztokem hypermanganu a následné potření kortizolovou mastí, která tlumí alergické reakce. Na noc se též podávají sedativa a kvůli druhotným bakteriálním infekcím antibiotika. Domorodci v Karibiku používali obklady se syrovými oddenky maranty třtinové (Maranta arundinacea), případně s marantovým škrobem. Používaly a používají se i různé rostlinné protijedy.

Zdroj: wikipedia.org, botany.cz, ekolist.cz