Řemeslníci nejsou a zřejmě ani nebudou?

Doby, kdy byla odborná učiliště plná učňů, jsou pryč. Klišé, ale pravdivé. Na některých učňovských školách dokonce vznikají třídy sloučené z učňů mnoha oborů, přičemž z některých oborů je tam učeň 1 či dva a z jiných pak žádný. Každý rodič by po svém potomkovi chtěl, aby to dotáhl alespoň k maturitě, a to i bez ohledu na fakt, že základní školu prolézal sotva se čtyřkami. Na učební obory se pak hlásí povětšinou osoby téměř pologramotné, s problémy se čtením, psaním i počítáním a  každý rok je jich na každé škole mnoho desítek pro špatný propěch vyhozeno. Katastrofální situaci s nedostatkem kvalifikovaných řemeslníků pak řeší například Praha. Zoufale se tam proto hledají řemeslníci, dělníci a stavební firmy z jiných regionů. Největší problémy jsou pak v oborech jako podlahář, tesař, klempíř a také ZEDNÍK.

Řešením se zdá být nový způsob závěrečných zkoušek na učňovských oborech, jejichž základ by měl být pro všechna učiliště jednotný. Není možné z učňů ždímat encyklopedické znalosti a je nutné zaměřit se především na zvládání praxe. Manuální zručnost a fortel jsou přece základní podmínkou pro vykonávání řemeslnné práce.

Zároveň se mnohé učňovské školy snaží pracovat na reklamních kampaních, které by žáky k řemeslu přilákaly. Snížená ba mizivá prestiž manuální práce řemeslníka je oproti rostoucímu zájmu o ni naprosto nelogická. Přitom na stavbách pracují například jako zedníci na jednu stranu třeba i vysokoškoláci ze Slovenska, Ukrajiny či Polska. I tento trend však končí. Mnoho z nich již díky práci v zahraničí a jen občasným návštěvám doma přišlo o rodinu, navíc se mzdy v jednotlivých zemích postupně dorovnávají a komu se nepodaří proniknout třeba do Rakouska, Německa či za kanál La Manche, odjede pracovat například do Ruska, kde už dnes platí kvalitním řemeslníkům víc než v Čechách.

Stavební firmy a investoři se tak snaží situaci řešit zoufalými kroky, kdy hledají často i naprosto nekvalifikované zaměstnance třeba ve Vietnamu, v Rumunsku a Bulharsku. Přitom na druhou stranu ukazuje například maďarská zkušenost odvrácenou stranu mince. V Maďarsku se nakonec problém s nedostatekem stavebních dělníků vyřešil zcela sám, respektive trhem. Šílené tempo růstu maďarské ekonomiky vyvolalo před šesti lety boom ve stavebnictví a maďarské firmy byly nucené překotně nabírat zahraniční dělníky. Náhle však ekonomika přestala růst, zvýšily se úrokové míry úvěrů a hypoték a následkem devalvace byl náhle boom ten tam. U nás se nyní zdá, že by se mohla situace při zvolení špatné strategie opakovat. Vždyť hypotéky jsou dnes dostupné tak snadno jako snad bedýnky s banány. Ale co dál?

Víceméně je naší současnou realitou, že se rodičům nechce své potomky posílat na učiliště. Uč se, budeš pánem. No jo, ale ne každý na to má a bez šikovných rukou se žádná země neobejde. Například v Praze opustilo učiliště v roce 2004 5711 úspěšných absolventů a o tři roky později už to bylo jen 3742 mladých, v roce 2007. Přitom se už dnes ví, že do šesti let zůstane u řemesla jen 40% z absolventů a dalších 20% pracuje alespoň v příbuzných oborech. Téměř polovina již vyučených řemeslníků tak od fochu uteče a naše byty a domy pak staví, rekonstruují a vybavují často naprostí amatéři a stížnosti na jejich práci se pak jen rojí.

Ale co dělat, naučit se podle příruček pro kutily vše sami? Samozřejmě že existují ještě jiná řešení. Jsou regiony, kde tento propad není až tak drastický, a proto je často možné sáhnout po lidech odjinud. Ale i zde už nabídka pokulhává za poptávkou. Dobré zkušenosti máme při nabírání zahraničních pracovníků například se Slováky, jinde už je to však horší a co víc, ti se nám už vracejí domů a my jen trpce přihlížíme faktu, že bez našich někdejších bratrů se zřejmě obejdeme jen těžko, alespoň ve stavebnictví.

Nemluvě pak samozřejmě o legislativě, která podporuje vznikání velkých korporací, slučování menších stavebních firem pod řetězce a tomu pak odpovídají i podmínky veřejných zakázek. Na ty pak mnohé firmy, které dostatek kvalifikovaných řemeslníků mají, nemohou absolutně dosáhnout. Dalším problémem legislativy pak je podpora náboru dělníků ze zahraničí. V médiích jsme se v nedávné minulosti i současnosti setkali s mnoha informacemi, že nás čekají vlny gastarbeiterů z Bulharska, Rumunska, ale i Vietnamu. No jo, co však s tím, když hledáme především kvalifikované řemeslníky se zkušenostmi s naším stavebnictvím a zde se například bambus při stavbě nosných konstrukcí či lešení skutečně nepoužívá a přeškolování je vždy svízelnou a velmi drahou záležitostí.

Rovněž manažeři velkých koncernů si však stěžují. Téměř každý vám na otázku, jaký největší problém v našem stavebnictví při současném růstu trhu a neustálých kulturistických exhibicích české koruny je, řeknou, že NEDOSTATEK KVALIFIKOVANÉ PRACOVNÍ SÍLY. Na druhém místě pak uvedou velmi složitou a byrokratickou legislativu. A to i v souvislosti s najímáním zahraničních dělníků. Přitom se vzhledem k nedostatku kvalifikované pracovní síly zvyšuje hodnota této práce a právě z toho těží mnozí amatéři, neumělové a nicnedělkové.

Co dodat? Zatím ještě řešení existuje. Můžete se poohlédnout po menších stavebních firmách ze vzdálenějších míst naší země. Šikovné ruce přece jen ještě jsou a leckde jim platí o poznání méně, než budete ochotni dát třeba právě vy. Jak dlouho to ale ještě půjde a co se vlastně s trhem ve stavebnictví v nejbližší budoucnosti stane, dokáže odhadnout zřejmě jen pár výjimečně inteligentních analytiků s letitými praktickými zkušenostmi. A vyhlídky veselé opravdu nejsou.

Zdroje: Ústavu pro informace ve vzdělávání; MF Dnes; Hospodářské noviny; www.podnikatel.cz