Smrk pichlavý v zahradě

Smrk pichlavý (Picea pungens) je jehličnan z čeledi borovicovité. Typické je pro něj delší, tuhé a silně pichlavé jehličí. U nás se postupně propracoval z parků a zámeckých, klášterních i jiných větších zahrad až do zahrad a zahrádek soukromých. Tento smrk se však u nás pěstuje teprve krátce, byl totiž objeven teprve v roce 1862 Charlesem Christopherem Parrym u Pikes Peak v USA, načež se jeho semena dostala do roka do Evropy. Zajímavostí je, že byla smíšena se semeny druhu Picea engelmannii, proto byly tyto dva druhy nějakou dobu zaměňovány.

V Severní Americe se tento smrk rozšířil z Colorada do Nového Mexica, Utahu a Wyomingu, kde roste v nadmořských výškách 2000 až 3300 metrů, nejraději roztroušen po březích horských řek a v bažinatých oblastech. I z tohoto důvodu mu u nás nevadí přemokřená místa zahrady, kterým ulevuje od nadměrné vláhy.

Smrk pichlavý má silné, žlutohnědé a lysé větve a jeho pichlavé jehlice odstávají na všechny strany, jsou dlouhé 18 až 30 mm, ostře přišpičatělé a bodavé, čtyřhranné a zakřivené. Barva jehlic je matně zelená, sivě zelená až stříbřitě bělavá, na každé straně mají jehlice 3 až 6 řad průduchů. Dalším poznávacím znakem tohoto druhu jsou silné, nepryskyřičnaté pupeny, které jsou obalené šupinami. A právě tyto šupiny bývají na špičkách zahnuté zpět.

Jde o mohutný jehličnan, který může vzácně dorůst výšky až 50 metrů, obvykle je to pak 30 metrů. Korunu má dost hustě větvenou vodorovnými, kuželovitými větvemi. Jeho kmen dosahuje v dospělosti 70 až 120 cm v průměru, je pokryt šedohnědou, silnou, brázditou borkou. Tento druh smrku je dlouhověký, dožívá se 400 až 600 let. Šišky smrku pichlavého jsou měkké, válcovitě podlouhlé, v mládí zelené, zralé pak světle hnědé.

Smrk pichlavý dnes patří k jednomu z nejoblíbenějších sadovnicky využívaných smrků. Najdeme jej jak ve velkých parcích, tak v malých zahradách. Pěstován je přitom v mnoha kultivarech, u kterých byla při šlechtění sledována především barva jehličí, ale i vzrůst. Nové kultivary mají sivé nebo modrosivé jehličí a jsou velice dekorativní. Obzvláště v mladém věku (20 až 30 let).

Dobře se mu daří i v oblastech se znečištěným ovzduším, čili ve velkých městech a poblíž továren a elektráren. Jde o velmi cenný fakt, jelikož jiným druhům jehličnanů se v takových lokalitách příliš nedaří.

Smrk pichlavý roste pomalu a proto se hodí i do malých zahrádek, je však třeba vybrat kultivar, který v dospělosti nezačne dosahovat obřích rozměrů. V 70. letech minulého století byl za socialismu často vysazován jako náhradní dřevina v oblastech, kde byly lesy poškozeny exhalacemi.

Stinnou stránkou smrku pichlavého je časté napadení patogenní houbou sypavkou smrku, jeho spadané, smolnaté jehličí se špatně rozkládá, což degraduje půdu, jeho dřevo není navíc oproti smrku ztepilému tolik kvalitní.

Kromě smrku pichlavého najdeme stříbrné jehličí i na druzích Picea engelmannii, Picea glauca, Picea mariana a jiných smrků, načež i douglasky Pseudotsuga menziesii.
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, shutterstock.com