Vandalové, pracky jim za to urazit! Taková škoda kvůli těm jejich sprostým čmáranicím. To by se dřív nestalo! Tyto tři věty se prolínají pomalu každou diskuzí, v níž figurují zmínky o nějakém novém vytvořeném graffiti. Když stranou ponecháme vykřičníky a vulgarismy, rázem zjistíme, že tyhle hodnotící komentáře se ale moc o fakta neopírají.
Nápad načmárat si jen tak něco na zeď, zanechat tam svůj podpis – značku, tag – je s námi už opravdu dlouho. A tím nechceme rovnou poukazovat na první umělce, kteří uhlem a barevnou hlinkou zdobili stěny jeskyní v pravěku. Ony čmáranice a vpisky, často s dost peprným významem, totiž doprovázely realitu všech měst ve starém Římě.
Už před dvěma tisíci lety jste se mohli dočíst, kdo, kde a za kolik. Že Petronius je vůl, Augustus je neplodný blázen a Camilla je stará běhna. Podobné texty se pak nenacházely jen na veřejných toaletách, ale zdobily i ulice. Vyčíst jste se z nich mohli chválu na místní hampjez, kritiku kvality místních lázní anebo informace o šidících prodavačích z tržiště.
)
Vandalové? To je historie
Ostatně i termín vandalové je spojen s touto érou. Vandalové, východogermánský kmen, totiž po dva týdny plenil samotný Řím. A pro škody jimi napáchané – rozebírání soch i pozlacených střech chrámů - se pak vžilo ono vandalství. Malování po zdech za ně ale považováno nebylo. Ty k obrazu živého města dříve patřily.
S grafickými vpisky a osobními značkami jsme se setkávali i později, ve středověku. Na stavbách bývalo zvykem, že si zedník svou osobní značkou či vrypem do kamene či cihly vyznačil, kam až ten den dostavěl zeď. A tudíž, jak velká odměna za dílo mu náleží. Obrázky, jména i nápisy se vyrývaly do stěn šatlav, stolů krčem i ohrad u stájí.
)
Ironickými a kritickými nápisy promlouvaly k veřejnosti „vylepšené“ sochy. V 19. století se celospolečenským (a poněkud přehnaně romantizovaným) fenoménem staly tzv. tulácké značky. Jimiž si lidé putující světem předávaly nejrůznější depeše. Dost často si tím ale jen připomínali svou vlastní existenci.
A odtud byl už jen krůček k prvním epigrafickým tagům, které se v 60. a 70. letech začaly objevovat v New Yorku a pak expandovaly do zbytku světa, jako součást subkultury. Co tím chceme říct? Že graffiti a ony čmáranice jsou stěží nějakou novinkou, a věty o vandalech a tom, že by se to dříve nestalo, tu zkrátka neobstojí.
)
Můj vlastní otisk
Snaha o osobní projev, vyznačení si teritoria, zanechání vizuálního odkazu, stejně jako touha ovládnout veřejný prostor a učinit jej třeba svou galerií, je lidem zkrátka vlastní. Vždycky byla. V roce 1985 fotograf Rennie Ellis definoval graffiti jako: „Výsledek něčího nutkání něco sdělit - komentovat, informovat, pobavit, přesvědčit, urazit nebo prostě potvrdit svou vlastní existenci zde na Zemi“.
Což dost trefně předznamenává to, že se tohoto fenoménu jen tak nezbavíme. Ono čmárání je pro někoho stejně nutkavé, jako potřeba poškrábat si štípanec od komára.
Protože tu vždycky bude potřeba zvýšit si sebevědomí a pocit sounáležitosti; prokázat (sobě a svému okolí) odvahu a pochlubit se tím, na jaké nepravděpodobné a „hlídané“ místo svůj podpis umístili.
Ostatně taková riziková místa mají navíc tu výhodu, že jsou dobře viditelná a značky se odtud hůře odstraňují. Je to i průprava pro „pouliční umělce“, kteří si tak nacvičují preciznost práce na větší a zásadnější díla.
)
)
Co se tedy dá s graffiti dělat?
Můžeme je přijmout za své a ignorovat je. To je hodně nepopulární řešení. Ale faktem zůstává, že pokud pro nás přestanou být trnem v oku, ztratí svou atraktivitu pro ty, co je vytváří. Ty podpisy a čmáranice máme vidět, a stanou-li se pro náš přehlížené, pozbydou svůj význam. A dál?
Můžeme je, na veřejných prostranstvích a tam, kde vznikají bez souhlasu majitele, kriminalizovat a potírat. To je v současnosti nejčastější a nejrozšířenější přístup. Háček je v tom, že většina těch tvůrců ještě není zletilých.
)
Pokutu za ně platí rodiče, napomenutí na ně nemá zrovna výchovný účinek a to, že je musí brigádně odstranit, nemá zrovna odpuzující efekt. V podstatě to ale souvisí s předchozím bodem. Kriminalizace znamená hrát „jejich“ hru. Tedy zvyšovat adrenalin celého grafického aktu, činit z něj riskantní a odvážný počin.
Hlídat se navíc nedá všude, je to velmi nákladná hra na kočku a myš. Vyhrát nejde, aniž bychom si neubrali ze svých svobod – nezvýšili dozor a dohled, na každé nároží postavili strážníka a všude nacpali kamery.
)
Kriminalizace, technika i prevence
Můžeme také začít sprejery tvrději trestat. Tím „tvrději“ znamená třeba poprava lámáním v kole, useknutí rukou anebo utopení v koši. Nejspíš by to fungovalo, protože by skutečně u graffiti zůstali jen ti skalní a sebevražedně odvážní. Ale tak nějak odtušíme, že charakter trestu neodpovídá závažnosti provinění. Žádná fasáda nestojí za lidský život, a koneckonců, jednou tím sprejerem může být i naše dítě.
Můžeme aplikovat technická řešení. Existují specifické druhy ochranných nátěrů a povrchových filmů, které brání ulpívání nečistot, včetně nástřiku sprejových barev. Tagy a malůvky tak oprší s prvním deštěm, potažmo je stačí ostříkat vodou. Funkční zádrhel je v tom, že řešení je poměrně nákladné a zatím k rozšířeným nepatří.
)
Můžeme to – znovu a opakovaně - zkusit s prevencí. To obnáší jednak dovzdělání cílové skupiny o tom, co je na graffiti dobře a špatně. Vysvětlování a debaty nemusí nutně vést k rychlému cíli. Chybička může být v tom, že jakmile se nějaké téma šířeji otevře, rozjede se i režim nápodoby. Graffiti by se mohlo stát frekventovanější. K výsledku to trvá.
Anebo, to je taky možnost, učinit graffiti na vyhrazených plochách legální. A spolu s tím rovnou usnadnit nahlašování porušení, tam kde legální nejsou. Sprejery žene pestrá škála emocí, které se nedají snadno zaškatulkovat. Ale jakmile se grafické umění stane legální, ztratí do značné míry punc onoho rebelství. Tak jako v prvním případě.
)
Legalizací k toleranci
Z vytváření graffiti se stala součást subkultury mládeže, kus životního stylu. Z řady těch někdejších „čmáralů“ se stali profesně úspěšní umělci, grafici. Kteří společnosti svým umem dnes přispívají k hodnotám, vůči nimž se dříve vymezovali. Prostě je to přešlo.
Částečná legalizace, vymezení ploch pro graffiti, se zatím jeví být tou nejefektivnější (a nejlacinější) cestou, jak s tímto „vandalským“ pouličním uměním bojovat. Ostatně, už se ukázalo u ostatních kdysi rebelských počinů – jezdění na skejtu nebo parkouru, free-runningu - legalizace vede k napřímení vztahů těchto koníčků se společností, a je dnes vítanou alternativou sportovních aktivit mládeže.
)
Stavět se proti graffiti, to je jako stavět se proti rebelství a vzpouře mládí, proti potřebě vymezit se vůči autoritám. To moc nejde. Graffiti tu bylo, je - a bude. Tak proč mu nedopřát řádné místo, venkovní galerie, které budou sloužit jako ventil upouštějící páru alternativnímu umění?
Touha člověka graficky se vyjádřit, zanechat po sobě stopu, podpis, nás přežije. Žijeme s ní dobře dvě tisíciletí, a to je dost času na to, abychom si už zvykli, a naučili se ji usměrnit.
Zdroj: stopolusjednicka.cz, XMan.cz, TheConversation.com, AIC.gov.au
