Tis červený. Strom smrti, který vydrží věky

Tis červený (Taxus baccata), jinak též tis obecný, je oblíben pro své snadné tvarování, proto se stal nezbytnou součástí zámeckých zahrad a parků, odkud se rozšířil i do běžných zahrad, zahrádek a předzahrádek. Pro svou snadnou tvarovatelnost je též využíván při realizacích živých plotů. Tis je velmi zdobný svým tmavě zabarveným jehličím, které zdobí velice dekorativní červené plody.

Ovšem oč krásnější tento jehličnan je, o to je také jedovatější. Prudce jedovatá je totiž v tomto případě celá rostlina s výjimkou dužnaté hmoty okolo semen a slupky bobulí, semena jsou ale jedovatá též. Zajímavostí je, že ptáci hodující na plodech tisu, jsou vůči jedovatým semenům odolní, jelikož polykají celé plody a jedovatá semena nestráví, nýbrž se jich zbaví spolu s trusem. Lidé však po rozžvýkání semen mohou zemřít již do dvou hodin. Pokud ale plody polkneme, aniž bychom semena rozžvýkali, nemělo by se nic stát, ale nezkoušejte to. Prudce jedovaté jehličí pro změnu způsobovalo otravy dobytka a koní. A právě to byl důvod, proč tis prakticky zmizel z volné přírody, kde je dnes vnímán jako chráněný druh. O to více se však rozšířil jako druh okrasný.

I přes vysokou jedovatost tisu pro člověka však byly a jsou právě otravy člověkem vzácné. Například ve 20. století byly zaznamenány pouze případy sebevrahů. Přesto je ale třeba dát pozor hlavně na malé děti a domácí zvířata. Pokud totiž tis v jakékoli jeho podobě požijí, neexistuje protijed.

Odolnému tisu nevadí hluboký řez, roste pomalu, výborně se tvaruje a nevadí mu ani stinná místa a převlhčená půda. Je proto vhodný do různých stinných, vlhkých koutů, kde se většině rostlin nedaří. Na druhou stranu se ale s lety stane i úžasným solitérem na výsluní. Pohané tis dokonce uctívali jako posvátný strom, navíc je dosud ceněno i jeho velmi tvrdé, kvalitní dřevo, ze kterého byla dříve vyráběna kopí a kuše, stejně jako hudební nástroje a různé předměty.

Ohromnou předností tisů je též jejich věk, po světě najdeme tisy staré 1000 až 2000 let, například Estry Yew, Normandy, 1,600 let, tis ve Vilémovicích u Ledče 1500 až 2000 let.

Tis červený (Taxus baccata) je dvoudomá stálezelená jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých. Tis je stínomilný, starší rostliny však bezpečně snáší plné slunce, vyskytuje se ve formě keře či relativně nízkého stromu, staří jedinci však dosahují až úctyhodných rozměrů (výška až 20 metrů a šířka až 17 metrů). Ve většině zemí patří tis ve volné přírodě a na veřejných, církevních, zámeckých a jiných prostranstvích mezi přísně chráněné druhy. Charakteru keře nabývá tis po vegetativním množení, stromy rostou ze semen.

Tis je hluboko kořenící dřevinou se srdčitým, všestranně rozvinutým kořenovým systémem. Ten tis výborně ukotvuje i na skalnatých a suťových stanovištích. Z tuzemských jehličnanů má tis nejtmavší zabarvení, jehlice široké cca 2 mm, dlouhé 20 až 30 mm, špičaté, ale měkké. Tmavě zelená je jejich svrchní strana, ta spodní je světlejší, žlutozelená. Jehlice drží na tisu 5 až 8 let.

S tisem červeným lze u nás zaměnit tis prostřední (Taxus media), což je kříženec tisu červeného a japonského.

Hlavním jedem tisu je velice účinná směs alkaloidů, kterou souhrnně nazýváme taxin. Tis obsahuje alkoholy (myricylalkohol), karboxylové kyseliny a jejich soli (kyselina gallová, jablečnan vápenatý), sacharidy (sacharosa, rafinosa), alkaloidy (taxin A, taxin B, milosin, lykopin, efedrin, baccatin III, 10-deacetylbaccatin III) a steroidy (sitosterin). Jed tisu zpomaluje po rozžvýkání semen srdeční činnost, až se srdce zastaví zcela. Smrt ale může nastat i po čaji s jehličím a po žvýkání větviček a jehličí. Prudce jedovatý je i odvar ze semen. 
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, shutterstock.com