Měl to být příběh velkého vítězství dosaženého v globální ochraně ovzduší. Namísto toho se ale dostavil příběh varovný, upomínající na složitost atmosférických systémů. A současně i na nepříjemný fakt, že když přijde na řešení problému globálního oteplování, s čistým ovzduším si zrovna neposloužíme. Bez vzduch znečišťujícího oxidu siřičitého se totiž planeta otepluje rychleji.
Začneme informací, kterou nejspíš tušíte. Oxid siřičitý v ovzduší se počítá mezi znečišťující látky. Působí dráždivě na horní cesty dýchací, vyvolává kašel, záněty průdušek. Při dlouhodobém - chronickém působení vede k astmatu, neprospívá ani našemu srdci, tvorbě krve. Oxidy síry jsou také hlavní složkou tzv. kyselých dešťů. Ty snižují pH půdy, neprospívají vegetaci a lesům, nahlodávají vápenec a omítky, narušují vodní ekosystémy. Oxid siřičitý je zkrátka „špatný“.
Proto se jeho imisní limity - to, kolik se ho do ovzduší dostává - snažíme kontrolovat, regulovat. A jde nám to dobře. Tedy, skoro dobře. Jak to? Zdroje oxidu siřičitého jsou totiž dvojí. Antropogenní, tedy spoluvytvářené lidmi. A za druhé ty přirozené, přírodní. K těm se počítají třeba minerální jezera anebo oblaka sírou prosyceného dýmu unikajícího z jícnu neklidných sopek. A byť z nich občas uniká oxidu siřičitého opravdu nemálo, ty kontrolovat a regulovat nedokážeme.
)
Když chceme, umíme čistit
Zato ty „lidské“ zdroje znečištění jsme se už potlačovat docela naučili. Typicky šlo o komíny tepláren, uhelné elektrárny, silniční dopravu a samozřejmě malé bodové zdroje, lokální domácí topeniště. Tam, kde se topilo uhlím. Uhlím se už v domácnostech prakticky netopí; motory spalovacích automobilů podléhají kontrole emisí; elektrárny a teplárny mají odsířeno. Už pár let tedy můžeme hrdě říkat, že jsme s antropogenním oxidem siřičitým na souši zatočili, přispěli k čistějšímu ovzduší.
)
Jak asi odtušíte, tohle velké vítězství nebylo úplné. Po odsíření elektráren a regulacích totiž zůstal ještě jeden pořádně masivní zdroj. Na mořích a oceánech. Lodní doprava. Která se – poté co jsme odsířili na souši – stala tím nejvýznamnějším zdrojem antropogenního znečištění oxidem siřičitým. Na vině tomu byly ty superobří rozměrné kontejnerové lodě, masivní přepravníky a tankery. Sice netopí uhlím, ale jejich pohon zužitkovával extrémně nekvalitní, silně znečištěná ropná paliva na bázi sirných topných olejů.
Jen pro názornost, jedna taková superobří kontejnerová loď vyprodukovala za rok tolik oxidu siřičitého, jako přibližně 20 milionů silničních vozidel. A takových superobřích lodí brázdí oceány asi 90 000. Dokud nám na souši za domem čmoudily do ovzduší oxid siřičitý tepelné elektrárny, tak zle to, co se odehrává kdesi daleko na vlnách mořích, nevypadalo. Ale když jsme se dokázali zbavit zdrojů znečištění na souši, vynikla ta špinavost velkokapacitní lodní přepravy až do extrémů.
)
V zájmu lidského zdraví, čistého ovzduší a šetrnosti vůči životnímu prostředí – a proti oxidu siřičitému - tak bylo třeba svést ještě jednu bitvu. S Mezinárodní námořní organizací (IMO). Ta mimo jiné kontroluje provoz a technický stav lodí na oceánech, rozhoduje o tom, jaké plavidlo smí a nesmí vyplout z přístavu.
Ta bitva, dlouhá a vleklá, byla nakonec úspěšná. Jejím výsledkem bylo, že s platností od 1. ledna 2020 už nesměla být v lodní dopravě používána paliva s obsahem síry 3,5 % - jak bývalo dříve zvykem - ale jen paliva s limitem do 0,5 %. Ten tříprocentní rozdíl v „kvalitě“ paliv lodí se může zdát málo, ale byl skutečně zásadní. Tohle nařízení totiž přispělo k tomu, že superobří lodě omezily imise oxidu siřičitého o 80 – 90 procent.
To je fantastický sukces, hodný oslavy. S antropogenním znečišťujícím oxidem siřičitým jsme zatočili na souších i na oceánech, postarali jsme se o nápravu situace, prospěli čistotě ovzduší. Paráda.
)
Druhá strana mince
Jenže po té oslavě následovalo, jak už to tak bývá, vystřízlivění.
Znečištěné ovzduší není tím jediným globálním problémem, který by lidstvo řešilo. Jak jste asi postřehli, další velké téma jsou klimatické změny a globální oteplování atmosféry planety Země. Pomohlo nám i s tím nějak odsíření lodní dopravy? Právě že vůbec. Spíš naopak. Ty navýsost „špatné“ emise totiž významně přispívaly k ochlazování atmosféry. A bez nich se teď to oteplování planety akceleruje, zrychluje.
To si zaslouží trochu vysvětlení: Imise síry a jejich aerosoly totiž přispívaly ke zvyšování albeda. Schopnosti zemského povrchu odrážet světelné záření. S malou nadsázkou si to můžeme představit jako situaci, kdy hutné oblaka oxidem siřičitým prosyceného dýmu zastiňují planetu – sluneční paprsky tím špinavým mrakem v takové míře až dolů neproniknou. Když tenhle ošklivý mrak vyčistíme, rázem je toho sluníčka při zemi víc. Ale je pak taky víc teplo.
V případě onoho aktuálního chvályhodného vyčištění znečišťující lodní dopravy jsou ty výsledné trable umocněné ještě tím, kde přesně k tomu čištění došlo. Na vodě, respektive na ploše oceánů a moří. Proč je to problém? Většina tepelných zisků planety – toho tepla ze Slunce - okolo 89 %, je totiž absorbována oceány. Zbavit se toho deštníku špinavých mraků sirného dýmu nad oceány znamená, že teď tepla začaly přijímat více. Zákaz vysoce-sirných paliv pročistil vzduch, ale dostavil se i rychlý nárůst teploty.
Oceány bez deštníku
Pořád platí, že oxid siřičitý – pocházející z antropogenních zdrojů – je samozřejmě „špatný“. Pro lidské zdraví, kvalitu ovzduší, životní prostředí. Ale zrovna nad těmi oceány mimo tu svou jasně delegovanou špatnost generoval ještě efekt deštníku, který se nám - v době, když řešíme globální oteplování a klimatické změny – docela hodil.
Rozsáhlé oblasti oceánů, ty s frekventovanou lodní přepravou, byly po desetiletí „ochlazovány“ emisemi oxidů síry. Přesněji tedy díky jejich sirným aerosolům a reakcím mezi těmito aerosoly a mraky. Rozptylovaly sluneční záření dopadající z vesmíru, ovlivňovaly vznik kondenzačních jader mraků, zvyšovaly oblačnost a také její vytrvalost, stálost. Emise síry ovlivňovaly regionální i globální albedo. A bez nich přišly oblasti překryté hladinou moří a oceánů o svůj tepelný štít.
V době, když řešíme každou setinku stupně Celsia a snažíme se, často dost rozporuplnými opatřeními – prosazováním elektromobilů, navyšováním energetické efektivity budov, omezením létání, Zelenými a jinými dohodami – bránit navyšování průměrné teploty atmosféry, jsme si tím odsířením lodní dopravy sami oteplili asi o 0,5 °Celsia. Možná o víc, to teď těžko ještě říct.
Místo příběhu o velkém vítězství, o úspěchu v omezení znečištění atmosféry oxidem siřičitým, jsme tak skončili u příběhu o tom, jak chudák to ještě větší (klimatické) nouze přišel. Omezit znečištění ovzduší, to špatně jistě není. Ale dohromady nikdo, až na pár čestných výjimek z řad skeptických vědců, nepočítal s tím, že to může mít špatné následky.
Poučení pro příště by mohlo spočívat v tom, abychom i na naše další chvályhodná čisticí opatření, koukali se zdravou nedůvěrou. Abychom si, nějakým dobrým a prospěšným nápadem, pod planetární atmosférou zase nepřitopili.
Zdroj: ResearchGate.net, Ekolist.cz, cedelft.eu, cadmatic.com, NewAtlas.com
