Topíme zásadně dostatečně vyschlým palivem, jak sušit palivové dřevo

Dřevo má jako materiál povahu hygroskopickou, mění svou vlhkost v závislosti na teplotě, vlhkosti a tlaku vzduchu ve svém okolí. A právě při sušení dřeva se musíme snažit dosáhnout stavu, kdy se vlhkost dřeva co nejvíce blíží rovnovážné vlhkosti prostředí, ve kterém je dřevo uloženo. Díky tomu se nekroutí, nepraská a drží si své stálé vlastnosti. Prostě vydrží nejdéle. Pokud je dřevo dlouhodobě skladováno v klidu, klesne jeho vlhkost až na hodnotu takzvané vlhkosti stabilní, optimální.

V případě palivového dřeva je to cca 20% a méně. Již při 20% vlhkosti má palivové dřevo výhřevnost blížící se optimu, nižší může být tato vlhkost jen mírně (obvykle ne méně jak 15%). Tvrdé dřevo má přitom nepatrně vyšší výhřevnost než měkké (obecně se u palivového dřeva uvádí výhřevnost cca 1500 až 2000 kWh/prm, což odpovídá cca více jak 4 kWh/kg). Mnohé zdroje uvádějí, že je výhřevnost správně proschlého dřeva srovnatelná s hnědým uhlím, oproti němu je však dřevo při správném spalování mnohem ekologičtějším zdrojem tepla. A pro mnohé také dostupnějším a levnějším. I když nyní vzhledem k poptávce cena dřeva roste a toto palivo se stává méně dostupným.

Při spalování vlhkého dřeva zadehtujeme nejen kamna, krb či kotel, ale také spalinové cesty. Do ovzduší vypouštíme více zplodin a kvůli vypařované vodě se velké množství energie spotřebuje na samotné hoření. Výhřevnost dřeva je výrazně nižší. Počáteční vlhkost dřeva bývá po těžbě cca 60%, přičemž záleží i na ročním období, kdy těžíme a na stavu konkrétní dřeviny. Platí přitom, že čím měkčí dřevo je, tím rychleji schne. Nejtvrdší dřevo sušíme dva roky i déle, nejměkčí dřevo usušíme již za pouhý rok. A pozor, příliš suché dřevo se spálí velmi rychle a mnoho energie z jeho spalování nám uteče komínem. Čili sušit, ale i sušení dřeva má své limity. Obecně platí, že po ročním přirozeném sušení dřeva se jeho výhřevnost zvýší o více jak 50% (u měkkého dřeva až 80%), po dvouletém sušení o až 80% (u většiny dřevin s tvrdým dřevem) oproti dřevu čerstvě vytěženému a určenému ke zpracování.

Přirozené sušení dřeva má prakticky nulové náklady, nespotřebováváme žádnou energii. Vše za nás zajistí venkovní teploty a vzduch – provětrávání. Nevýhodou je delší doba sušení, ale proč bychom měli k sušení dřeva využívat jakýkoli zdroj energie, který musíme platit? Jednoduše řečeno, prakticky nikdo to nedělá. Ano, používají se sušárny dřeva, nikoli však v případě dřeva palivového. To se dělá v případě požadavku na nižší vlhkost, třeba u dřeva určeného k výrobě nábytku. Setkáme se také s pojmem vzduchosuché řezivo, což znamená, že dřevo nebylo sušeno v sušárně a jeho vlhkost je cca 20%. Ovšem v případě dřeva palivového můžeme říci, že je vzduchosuché takřka vždy.

Správné sušení dřeva začíná jeho zpracováním. Pokud si necháme domů dovézt celé vytěžené a od větví očištěné stromy, obvykle se dál řežou (zkracují) na metr délky (kmeny opravdu velkého průměru i na 50 či 30 cm kvůli manipulaci) a poté je třeba polena naštípat, aby lépe a kratší dobu prosychala. Teprve takto zpracované dřevo uskladníme. Klíčem k úspěchu je správné uskladnění a také ochrana sušeného dřeva před srážkami. Dřevo je třeba prokládat, aby mezi ním cirkuloval vzduch (nejen okolo celé hranice). Čím dokonaleji vlastně sušené dřevo vyskládáme, tím méně vzduchu mezi ním cirkuluje. Místo kalače, palice a klínků je samozřejmě lepší štípat dřevo zakoupenou štípačkou dostatečného výkonu. Záleží však na objemu štípaného dřeva. Pro občasné zapálení v krbu se štípačka rozhodně nevyplatí.

Důležitý je i výběr místa pro uložení a sušení dřeva. Pouze dobře větrané dřevo při sušení odolává plísním, navíc platí, že prostředí pro sušení dřeva nesmí být příliš teplé. Uskladněné dřevo by nemělo být po celé dny na plném slunci. Působením vysokých teplot dřevo vysychá příliš rychle a mohlo by značně popraskat. Více méně nám zrovna u palivového dřeva tento fakt až tolik nevadí, protože popraskané dřevo lépe prosychá. Ostatně ze stejného důvodu polena štípáme. Ovšem dřevo, které chceme využít tesařsky či truhlářsky, na slunci opravdu být nesmí.

Kromě ochrany před deštěm je také dobré po čase hromadu přerovnat. Obvykle se to ale v praxi nedělá, ostatně po ročním sušení se nejčastěji naštípaná polena pořežou a přeskládají blíže místu spotřeby. Jelikož se dřevo nesuší teplem, ale vzdušným prouděním, volíme výhradně místa a prostory s dobrým prouděním vzduchu. Spodní vrstva skladovaného a přirozeně sušeného dřeva by měla být minimálně 20 cm nad zemí. A pozor, této vrstvě (resp. všem vrstvám níže uloženým) věnujeme zvýšenou pozornost, jelikož ponesou váhu dalších vrstev. Snažíme se o maximální vodorovnost hromady na délku i šířku. Způsobů vyskládání naštípaných polen je však více a dokonce záleží i na místní zvyklosti. Někdo hromadu zajišťuje z boků třeba zabetonovanými ocelovými tyčemi, jiný dokáže dřevo vyskládat tak, že žádnou oporu nepotřebuje a přesto se hranice dřeva ani nepohne. A takto lze vyskládat hranice vysoké klidně i 3 metry a více. Stinnou stránkou až takové výšky je však obtížnější manipulace (uskladnění i vyskladnění - odběr dřeva).

Při správném vyskládání nepotřebujeme žádné proklady z latí, to se dělá obvykle jen u dřeva tesařského a truhlářského). Na závěr hranici dřeva (hráň) zakryjeme. Ideální je samozřejmě dřevo skládat pod předem připravený přístřešek s podlahou, na které se nedrží voda (například ze štěrku, případně vybetonovanou a vyšší než terén). Často se také dřevo ukládá na palety, ale když je položíme na trávník či do hlíny, rychle hnijí. Pokud dřevo shora zakrýváme, je lepší je na léto opět odkrýt, byť na něj bude pršet, dřevo pracuje v létě s novou vlhkostí dramaticky rychle. V žádném případě pak dřevo nezakrýváme ze stran a z boků, bránili bychom cirkulaci vzduchu.

Pokud dřevo skladujeme a sušíme pod převislou střechou u stěny domu, měli bychom zvolit ideálně západní či jižní stranu a necháme mezi stěnou a dřevem mezeru alespoň 10 cm.

K určení vlhkosti dřeva je možné si koupit jednoduchý vlhkoměr, jehož cena se pohybuje od cca 250 korun do 900 korun. Za zlatý střed prostě dáte několik stovek. Nejpoužívanější a dostatečně přesné jsou digitální kapesní vlhkoměry se dvěma ocelovými hroty, které zapichujeme do dřeva. Pozor, nikoli do kůry! Její vlhkost může být dramaticky odlišná. Do tvrdého dřeva hroty zarazíme cca dva milimetry hluboko a čím je dřevo sušší, tím obtížněji do něj hroty vlhkoměru zapíchneme.

Na závěr se ještě vraťme k přípravě dřeva. Při štípání využíváme praskliny ve dřevě, respektive štípáme podle nich, přičemž se vyhýbáme sukům. Právě díky prasklinám suky obvykle obejdeme. Každé dřevo se štípe jinak, například dub je dobré štípat od středu, javor od okraje. U smrku, borovice, jedle a buku záleží především na prasklině. Nejobtížnější bývá štípání čerstvého smrku, jelikož je velmi sukovitý, často musíme postupovat opakovaně. Záleží také na tloušťce (průměru) polen.

Co se týká vlhkosti dřeva, traduje se mýtus, že konkrétně bříza hoří dobře i mokrá. Není to však pravda, pouze lze říci, že mokré březové dřevo hoří ze všech dřevin nejméně špatně. Jinak ale také není vlhká bříza vhodná k vytápění. Pokud byste navíc mokrou břízu ještě uložili ve vlhkém a studeném prostředí, takzvaně spuchne, což je něco jako plesnivění u jiných dřevin. Spuchlá bříza shoří doslova jako papír a výhřevnost je z ní minimální. Pokud nemáte jinou možnost, než skladovat dřevo například ve vlhkém sklepě, lze tam naskladnit pouze dřevo suché a to ještě nejlépe do nějakého kontejneru, ve kterém tak rychle nezvlhne. Kompromisem je držet suché dřevo venku a do vlhkého sklepa si pouze průběžně naskladňovat zásobu cca na 1 měsíc.

Zdroj: perfektum.cz, wikipedia.org. ČESKÉSTAVBY.cz, tzb-info.cz