Už to není záležitost fotbalových stadionů a sportovních arén. Umělé trávníky - travní koberce se syntetickými vlákny - se dnes úspěšně usazují na domácích dvorcích a zahradách. Jejich popularita je dnes jednoznačně na vzestupu. Pro životní prostředí a tím pádem ani pro nás z toho nic moc dobrého ve výsledku neplyne.
Umělé trávníky jsou nyní velice populární. A nestojí za tím jen chytlavý marketing jejich výrobců a prodejců. Když si pár rolí těch štětinatých koberců v barvě syté zeleně na dvoře rozvinete, skutečně tím ledacos vyřešíte.
Čím se chlubí umělé trávníky?
Z hlediska funkčnosti u umělých trávníků úplně odpadne obava o jejich zatížení. Dá se po nich chodit za každého počasí, proti sešlapávání jsou odolné, snáší i velmi intenzivní provoz. U živého trávníku si musíte dávat pozor, netancovat po něm po dešti, průběžně bránit vzniku pleší a dosévat je. Tady nic takového nehrozí, chodníček v něm jen tak nevydupete, kaluže se na něm netvoří. Umělý trávník je prostě držák.
)
Netrápí ho sucho. Svou svěží barvou se hlásí ze zahrady, do níž praží slunce. I když nezapršelo celé měsíce, je pořád ve formě. Zalévat ho můžete snad jen proto, abyste z něj spláchli prach. U umělého trávníku odpadají prakticky všechny přidružené starosti s péčí. Nemusíte ho sekat a sestřihávat. Není tu odpad v podobě posekané trávy. Netřeba si hrát s vertikutací a provzdušňováním. Už žádné hnojení, postřiky.
)
Umělý koberec můžete instalovat tam, kde by se živý trávník – kvůli vlhkosti, zástinu, slunci, zimě, suchu - nikdy udržet nepodařilo. Z hlediska hygienické čistoty (a třeba sbírání čištění toho, co tam zanechají pejskové) je to perfektně snadné. Proto téhle vychytávce často fandí městští rodiče od dětí se zvířectvem. Je to celé zelené a bez prakticky bezúdržbové.
K popularitě a narůstající společenské reputaci umělých travních koberců přispívá i to, že se dnes tolik řeší udržitelnost, ekologie. Na první pohled se opravdu může zdát, že umělé trávníky trumfnou „neudržitelné“ živé trávníky ve všem. Jsou nežíznivé, netřeba je hnojit, krmit benzínem sekačku a produkovat čmoudem emise. Chybami, za něž prstem ukazujeme na živé trávníky, ty umělé netrpí.
To všechno je pravda.
Ale určitě to neznamená, že by travní koberce se syntetickými vlákny byly v pořádku. Ony jsou totiž ještě o řád větším průšvihem, než živé trávníky.
)
Uměle si vytváříme další problémy
Proč? Umělá tráva zkrátka není žádná tráva.
Živým tvorům neposkytuje žádnou potravu. A velmi efektivně omezuje přístup k povrchu půdy. Z obou stran. Pod kobercem se snižují šance na přežití všech půdních bezobratlých, a plastovou dekou neproniknou ani hmyzáci, kteří by třeba chtěli do půdy naklást vajíčka. Představa drobného hmyzu, kladoucího vajíčka někam do trávníku, soucit nejspíš nevyvolá. Ale že to odnesou i užitečné žížaly?
)
S umělým travním kobercem se všestranně omezuje přístup k přírodním materiálům. Na celé zahradě. Rozkládající se kořínky, listí, stébla trávy - to všechno se stará o výživu mikroorganismů. Ti průběžně udržují půdu zdravou, úživnou a úrodnou. Zastavit transport živin umělým trávníkem znamená vyloučit půdní mikroorganismy z ekosystému. A to je poukázka na docela slušný kolaps.
Z uživatelského hlediska je tu také pár neduhů. Předně, umělá tráva má tendence se docela přehřívat. Rozhodně víc, než přírodní tráva za stejných klimatických podmínek. Takže plastové trávníky sice mohou i během vlny veder zůstat hezky zelené, ale na chůzi, posezení nebo hraní se stanou nepoužitelnými.
S umělým trávníkem si na dvorku můžete udělat pořádné vedro, do sebe naakumulované teplo bude sálat i v noci. Tím se podporuje efekt tepelných ostrovů. A nepřímo (v závislosti na tom, kolik se těch umělých trávníků sejde pospolu) i globální oteplování. Protože pohlcuje podstatně více záření než živá tráva, kterou zahradách vytlačuje.
)
Umělý trávník totiž nedýchá, oxid uhličitý fotosyntézou z atmosféry neodstraňuje. Tak to totiž normálně funguje: rostliny pomalu a postupně odebírají uhlík z atmosféry, zabudovávají ho do svých těl, do půdy. Ten pozvolný koloběh ale s umělinou končí. Nenabízí žádné aktivní zadržování uhlíku. Instalace umělého trávníku je procesem, kterým se uhlík z půdy velmi rychle uvolní. Zpravidla když se vytváří podkladová drenáž, stabilní lůžko.
Se zadržováním vody na pozemku, lepším vsakem a obnovováním hladiny podzemní vody se také můžete nejspíš rozloučit. Nezasakující umělá tráva zvyšuje povrchový odtok po výrazných deštích. Vede to v lepším případě k přesycení kanalizační sítě, v horším případě pak třeba k lokálním povodním.
)
Plasty přímo do půdy
Za velké téma, s nímž se ve stále větší míře budeme potýkat, jsou mikroplasty kolem nás. V půdě, ve vodě, v potravinách. A umělý trávník, to je dokonalý příklad toho, jak se tam to všudypřítomné mikroplastové znečištění dostalo. Umělá vlákna trávníku jsou vyrobený z polyethylenu, polypropylenu nebo nylonu. Jsou to plasty, zdroj znečištění.
Problémem některých umělých trávníků může být ztráta barev, vyblednutí. Typicky u těch, do nichž pere slunce od rána do večera. Výrobci tomu předchází přídavkem barevných stabilizátorů. Chemikálií, které byste kolem sebe – a svých dětí – asi mít nechtěli. Podobné je to i s proti-plísňovými ochrannými nástřiky.
Umělý travní koberec tedy může tu a tam být i docela jedovatý prevít. Když si váš pejsek nebo kočka zahraje na sekačku, a pustí se do přežvykování živé trávy, určitě to není důvod k návštěvě veterináře. Ale u umělé trávy už není zdaleka jisté, že z něj vlákna vyjdou bez újmy na zdraví.
Prkotinou, estetickým neduhem, pihou na kráse umělých trávníků, je to že neakceptují roční období. Jsou zelené na jaře a v létě? Fajn. Ale jestli v pošmourné zimě nenapadl sníh, svou zelení pořád svítí do okolí. Je to nápadné jako klaunský převlek na nedělní mši, neschová se to. Přitom to vnímání střídání sezón je pro naše duševní zdraví důležité.
Na účet umělých trávníků je třeba připsat rovněž velké emise, pojící se s jejich vznikem (výrobou) a emise spojené s transportem, dovozem od výrobce. Emise jsou takový univerzální strašák, ale asi si dokážete představit, že dovoz jednoho kilového pytlíku travních semen na živý trávník těch emisí vyprodukuje méně, než dodávka plná zelených rolí.
)
Raději živý než umělý
Všechno krásné jednou končí, a životnost umělých trávníků kolísá mezi 10-20 lety. Jako každý plastový produkt by se mohl dočkat recyklace. Ale jak asi tušíte, recyklování nám moc nejde. A tyhle znečištěné velkoplošné role lze recyklovat pouze ve specializovaných závodech, a po specifickém procesu čištění. Je to jen další odpad, kterého se neumíme smysluplně zbavit.
A jasně, na umělém trávníku vám nikdy nevyroste pampeliška nebo sedmikráska. To je samozřejmě naprostá banalita – navíc ani ti pravověrní trávníkáři za pampelišky nebo sedmikrásky rádi moc nejsou – ale o to tu vlastně jde. Umělý trávník není skutečný trávník. Je jen iluzí dokonalého trávníku. Přeludem, který kromě nových problémů nenabízí nic skutečného.
Zrovna tak byste mohli po záhoncích rozmístit fotky květin, a tvrdit, že to je vaše udržitelnější – bezúdržbová a bez-zálivková verze zahrady. Živé, opečovávané a pečlivě sestřihávané, žíznivé trávníky sice nejsou pro udržitelnost a životní prostředí zrovna výhrou, ale pořád jsou jakýmsi střípkem přírody.
Žijí, dýchají, uvolňují kyslík a vážou oxid uhličitý, pohlcují prach a znečištění, vytváří prostředí pro život, brání půdní erozi, zlepšují zasakování vody, zlepšují duševní pohodu. Pochopitelně, že taková květnatá louka by byla úspornější, prospěšnější a ekologičtější. Ale než umělý trávník, tak prosím vždycky radši ten živý.
)
Zdroj: BBC.com, Guardian.co.uk, GreenMatters.com, Plymouth.ac.uk
