Pokud jste nikdy na žádné zahradě rostliny nezalévali, a teď chcete být rychle uvedeni do tématu, stačí vám vlastně jediná rada. Zalévejte přiměřeně. Je to sice pravdivá a dobře míněná rada, jen v praxi vám moc nepomůže. Protože to přiměřeně znamená každou chvilku něco jiného. A právě s tímhle už hezkých pár staletí ve Španělsku pomáhají tzv. ollas.
Jistě. Zalévat přiměřeně, tedy ani málo - ani moc, to se řekne snadno. Za sucha více, za vlhka méně. Zkrátka jen tak akorát, aby to nepodmáčelo kořeny rostliny, nenarušilo její stabilitu a strukturu půdy, aby to nezadusilo kořínky. A pochopitelně též vsaku do půdy, aby kolem rostliny nevznikala bahnitá kaluž. Jenže míru vsaku ovlivňuje teplota a vlhkost vzduchu, to, jak dlouho už nezapršelo.
Ta dávka zálivky má odpovídat velikosti rostliny, jejímu kořenovému systému, zapojení ostatní vegetace, ročnímu období a fázi růstu. Z jednoho docela jednoduchého a pravdivého doporučení o přiměřené zálivce se tak rychle stává docela komplikovaná rovnice o mnoha proměnných, kterou je nesnadné rozlousknout. Chce to cit, zkušenosti, kumšt, zelený palec a ještě trochu štěstí.
)
Protože tu správnou odpověď na to, kolik vody je skutečně třeba, nakonec zná jen ona konkrétní rostlina. A to byl nejspíš jeden z motivů inspirace, která před dlouhými staletími inspirovala zahradníky z Pyrenejského poloostrova. Rozhodnutí o tom, kolik vody je při zálivce třeba, přestali úplně řešit.
Nechali na rostlinách, ať si samy vezmou, kolik vody potřebují. Oni jen doplňují ollas.
Univerzální španělský hrnec
Co to je? Ollas – v jednotném čísle olla – jsou kulovité nádoby z pálené hlíny. S širokým hrdlem, neglazované. Ve Španělsku a Portugalsku se historicky využívalo pro pomalé dušení pokrmů nebo polévek, pro skladování suchých poživatin. Prostě taková domácí víceúčelová keramika, spotřební hrnčířské zboží.
Nakupované ve velkých objemech i proto, že svůj účel našlo i na zahradě nebo v olivovém háji. Právě tahle poslední aplikace se hezky zažila, a z Pyrenejského poloostrova se v koloniální éře rozšířila na jih Ameriky a do Mexika. Své uplatnění našla všude tam, kde bylo sucho a nebylo snadné dávkovat rostlinám optimální zálivku. Princip použití je velmi prostý.
)
Ten hliněný hrnec zakopete do země tam, aby byl blízko kořenů rostliny, kterou chcete – nebo spíš nechcete – zalévat. Z ollas vykukuje hrdlo jen několik centimetrů nad povrch, usadit je do země musíte tak, abyste nepoškodili kořeny a rostlinu. Není také od věci hrdlo láhve uzavřít nebo přiklopit kamenem, aby se z ní nestala past pro drobné živočichy.
To umístění olla do správné vzdálenosti, v kořenové zóně, je na tom celé asi jediný kumšt. V případě stromků to může být o něco dál od kmene, než už keřů. Ollas se také dají zasadit do vyvýšeného záhonku, případně jimi můžete proložit klasický záhonek na zemi. Vázáni jste vlastně jenom tím, kolik těch hliněných hrnců máte k dispozici.
Zbývá už jen poslední a nejdůležitější maličkost. Do zakopaných ollas až po okraj nalijete vodu. A to je všechno, zálivka v místě je tím prakticky vyřešena. Jak totiž v okolí onoho „hrnce“ prosychá půda, vytahuje si z uzavřené nádoby prosakováním vláhu. Je to rezervní nádrž s vodou pro záhonek nebo konkrétní rostlinu.
Výhody primitivní technologie
Kouzlo celého ollas nás vrací na začátek, k přiměřenosti zálivky. Zahradník se může jen domnívat, že rostlina potřebuje vodu. Pravdu ale zná jen rostlina. A v tomhle případě nemusí zahradník bádat nad nějakou přiměřeností, protože se systém zalévání reguluje sám. Když je větší horko/sucho, z ollas se průsakem ztrácí voda rychleji. A rostlina si ji pak kořeny bere.
Za vlhka je odpar minimální (za deště se ollas samy doplňují, a ještě tím zvyšují kapacitu zadržování vody v půdě). Rostliny dostávají konzistentní a dostatečný přísun vody, aniž by nad tím zahradník musel nějak složitě bádat. Jen průběžně doplňuje vodu do hliněných hrnců, které podle hloubky zakopání jdou nebo nejdou vidět.
)
Síla ollas roste z univerzálnosti, šíře použití. I za parného léta si můžete dovolit svou zahradu opustit a nezalévat, vyrazit na krátkou dovolenou – protože rostliny mají vodu ve svém keramickém rezervoáru. Systém je maximálně efektivní, brání mrhání s vodou. Odparem se totiž neztrácí, není to jako když „hasíte“ sluncem rozpálený a vyprahlý povrch půdy.
Rostlina si vždy bere jen tolik, kolik skutečně potřebuje. Nehrozí přemokření. Současně také ollas odrušuje další nepříjemný efekt letní zálivky, zasolení/zavápnění půdy. S olla si šetříte práci, když přijde na likvidaci plevelů. Protože povrch odhalené půdy zůstává suchý, a semínka plevelů se na něm neuchytí. Vlhko je jen tam dole, u kořenů.
)
Je to něco, co dobře funguje na stromy, keře, bylinky i zeleninu. Něco, co funguje v suchém klimatu, a je ozkoušené staletími praxe, přinejmenším na třech různých kontinentech. Něco, co by se možná ujalo i na vaší zahradě.
A dobré zprávy na závěr? Ty krásně buclaté kulovité hispánské hrnce jsou u nás jen těžko a draze k sehnání. Naštěstí to, co funguje dobře na Pyrenejském poloostrově, funguje slušně i s našimi bezodtokými hliněnými květináči, které zrovna tak zakopete do země.
Zdroj: LovelyGreens.com, EpicGardening.com, RuralSprout.com, SharingIdeas.com
