Úspěch hnojiva vznikl omylem. Vitamin B1 zázračný růst kořenů nezajistí

Odpověď na otázku: „Proč je důležité se učit cizím jazykům?“ můžeme snadno postihnout další otázkou. Víte, kdo to byl Umetaró Suzuki? Velmi pravděpodobně to vědět nebudete. A nedá se vám to mít za zlé. Pokud to čirou náhodou víte, tak uctivě smekáme, protože povědomí o tomto japonském vědci je doslova pramalé. Přestože „prorazil“ do světa biochemie s dost zásadním objevem.

Umetaró Suzuki totiž objevil kyselinu aberickou, též nazývanou oryzanin. O těch jste nejspíš neslyšeli též. Proč by taky. My je totiž známe jako thiamin, vitamin B1. A zatímco dnes o existenci vitaminů ví asi každý, na počátku 20. století o nich nebylo povědomí žádné. Nevědělo se, že existují.

Tušilo se, že některé ovoce jakýmsi přírodním zázrakem umí cosi navíc – pomáhá od kurdějí, slouží jako prevence nemocí, při nedostatku vám může třeba pokazit zrak – ale nevědělo se, co přesně je příčinou toho přírodního zázraku. Pan Suzuki jednu z těch přírodních zázračných látek objevil a laboratorně izoloval. Jako první na celém světě, v roce 1910.

Šlo o bezbarvou krystalickou sloučeninu, ve vodě rozpustnou. Ve světě vědy a biochemie by to nejspíš byl ohromný průlom, dočista nová dimenze bádání. Byla by. Tedy jen za předpokladu, že by o tom svém objevu publikoval zprávu v nějakém světovém zahraničním jazyce. Jenže pan Suzuki o tom napsal jen japonsky, do magazínu vědecké společnosti Tókjó kagaku kaiši. Kterému dohromady nikdo mimo Zemi vycházejícího slunce nerozuměl.

Proto taky dnes dohromady nikdo o někom, kdo se jmenoval Umetaró Suzuki, nic neví. Člověk, který objevil první vitamín, se prostě ztratil v historii.

To prvenství objevu nakonec připadlo polskému vědci, jménem Kazimierz Funk. Psal německy, a proto jeho objev (učinil ho o dvě léta po Suzukim, v roce 1912) ve světě nezapadl, ale zazářil. Pan Funk je i autorem pojmenování celé široké skupiny účinných látek jako vitamíny. Jím vynalezené originální slůvko vitamine vzniklo ze spojení vital-amine, tedy cosi jako životně důležité aminy.

Ony to tedy čistě z chemického hlediska nejsou aminy, ale tím si Kazimíra kazit nebudeme. Podstatné je spíš to, co chtěl oficiálně uznávaný objevitel Kazimierz Funk tím názvem vyjádřit. Když nově objevené látky nazval vitamíny, životně důležitými aminy, říkal vlastně: „Jsou nám „nějak“ k životu potřebné“. Ale současně tím taky vyjadřoval vědeckou pokoru a nejistotu.

To, že vlastně ještě nevíme, „jak a čím“ přesně jsou nám potřebné. Ono se to totiž dost liší. Chtělo to prostě zkoumat dál a víc do hloubky.

Zrovna v případě vitaminu B1, který Funk izoloval z rýžových otrub, se postupně ukázalo, že dokáže regulovat široké spektrum negativních jevů, a jeho nepřítomnost má zásadní dopady na lidské zdraví. Třeba, že dokáže zvrátit onemocnění nervového systému. Pro námořníky, kteří přijímali jen dost omezené spektrum potravy bez vitaminů; pro horaly s monotónní stravou nebo obecně pro podvyživené a hladomory trpící lidi to byl dost zásadní průlom.

Tak zásadní, že se vlastně celá dvacátá a třicátá léta zkoumalo, co všechno ještě ten vitamin B1 dokáže. Protože jeho zázračné schopnosti se v lidském organismu zdály být skoro neohraničené.

Pochopitelně, že se velkou senzací vitaminů včetně B1 inspirovali různí badatelé. Kteří se mimo jiné rozhodli prozkoumat nejen to, jak B1 prospívá lidem a živočichům, ale i to, co dovede s rostlinami. A to očekávání další senzace pak vedlo k jednomu pořádnému debaklu.

Ke konci dvacátých let se do pokusů s vitaminem B1 a rostlinami pustil kalifornský výzkumník James Bonner. Mimo jiné zkoušel, co udělá přídavek tohoto vitaminu s rostlinami (hrachem setým), které pěstoval v tkáňových kulturách. A z jednoho z těch mnoha pokusů vyšlo, že přídavek vitaminu B1 dokázal obnovit růst na kořenových špičkách už chřadnoucích rostlin.

Nebylo to nic jistého ani potvrzeného, prostě se to jednou takhle povedlo. Jenže Bonnera právě tou dobou zpovídali nadšení novináři, plní očekávání dalšího zásadního objevu.

Výzkumník Bonner jim velmi střízlivě odpovídal, že pokusy s B1 u rostlin zatím nikam nevedou, a snad jen, jako pozitivní příklad, že tenhle jeden experiment s kořenovými špičkami se jakoby trochu povedl. Novináři se nechtěli nechat odbýt, potřebovali prodat vědeckou senzaci. A tak dál útočili na Bonnera otázkami, co by tak mohl takový neukončený a pokračující růst kořenových špiček mohl znamenat.

Výzkumník, snad aby se těch dotěrů zbavil a mohl dál pokračovat v práci, jim naznačil, že by to mohlo vést k neukončenému růstu rostliny. Zkrátka, že by rostla jako divá pořád dál, do větších velikostí. A to neměl dělat.

Novináři tu zobecňující zkratku poupravili a interpretovali tak, že Bonner s pomocí vitamínu B1 dokázal objevit zázračný recept, po němž budou i obyčejné rostliny růst tak, jako kouzelné fazole z pohádky.

Nic takového James Bonner doslova netvrdil. Hovořil o jednom svém dílčím experimentu, krajně nejistém a nepotvrzeném výsledku, na tkáňových kulturách. Jenže to, co z toho jeho opatrného tvrzení vyzobala a světu přinesla média, znělo naprosto jinak. A žilo to dál svým vlastním životem.

Jednak proto, že lidé mají senzační objevy rádi, a tohle znělo kouzelně. Jen si to představte: pár kapek nějakého roztoku, a vyroste vám dýně, do které se po vydlabání budete moci nastěhovat! Fascinující objev kalifornského vědce, který umožní nasytit celé lidstvo!

Ten úspěch naprosto zcestných tvrzení měl ale ještě jednu příčinu.

Mohutně na ní totiž profitovali výrobci průmyslových hnojiv. Kteří začali lidem dodávat extrakty a substráty, obohacené o vitamin B1. Který měl podpořit růst nových kořenů a vytvářet neuvěřitelně masivní rostliny. Hnojiváři to prostě využili jako reklamu na produkt, a sami tu vylhanou senzaci aktivně šířili.

Aby toho nebylo málo, v roce 1939 (kdy na nějaké velké ověřování faktů moc času nebylo) uveřejnil magazín Better Homes and Gardens článek, který o významu vitaminu B1 pro rostliny obsáhle pojednával. Jistě, že k sepsání toho článku přispěli výrobci hnojiv. Ale bylo těžké mu nevěřit. Už proto, že ho doprovázely fotky růží s květy velkými jako talíř a snímky třímetrových kosatců. Byl to sice jasný podvrh, ale mýtus o zázračném vitaminu B1 se tím nesmírně zpopularizoval.

James Bonner proti tomu opakovaně vystupoval. V podstatě celá čtyřicátá léta strávil tím, že vyvracel tvrzení a informace, které mu byly nezaslouženě připisovány. Pracoval na tom s předními univerzitami, ale jednoduše nedokázali zastavit to, co už nějakou dobu kroužilo světem.

Co říkal? Že se thiamin, vitamin B1, přirozeně nachází v samotné půdě, a je tudíž nepravděpodobné, že by jeho aplikace ve formě hnojiva rostlinám prospěla. A v zahradnické nebo zemědělské praxi žádné významné nebo užitečné místo vitamin B1 nemá.

Vitamin B1 rostlinám nepomáhá s lepším zakořeněním. Nepomáhá kořenům rostlin penetrovat půdou a lépe dosahovat živin. Nepomůže jim ani optimalizovat příjem látek; nezpřístupňuje kořenovou plochu novým užitečným bakteriím; nemaximalizuje půdní život ani nepomáhá rostlinám získat další minerály. Nevyživuje ani nezachraňuje rostliny před stresem.

Vitamin B1 zkrátka žádný senzační efekt na rostliny nemá.

Přesto se s ním ještě dnes často setkáte v přípravcích stimulujících růst kořenů a je „tajnou zbraní“ v údajně super-účinných hnojivech. Přitom je už dobře osmdesát let jasné a doložené, že s „bé jedničkou“ žádnou slávu nenaděláte.

Je to prostě jen výmysl, marketing postavený na dávno vyvrácené senzaci. Reklamní past, do které byste se chytat neměli.

Zprávy o tom, že to s vitaminem B1 na zahradě není slavné, se ale dlouhá léta šířily převážně v angličtině, a tou se v zemích českých moc nečetlo a nemluvilo. Tak aspoň vidíte, že učit se cizím jazykům je třeba. Abyste předešli nedorozuměním a neporozuměním. A zbytečně nepřipláceli za hnojivo s vitaminem, který rostlinám nikterak nepomáhá.

Zdroj: UCANR.edu, gardenmyths.com, JohanandBobs.com, uchicago.com, Wikipedia.org