Zatopme si efektivně i levně

Je zřejmé, že zejména zástupci ekologických organizací vystavují jasnou červenou kotlům na dříví nebo uhlí. To, že exhalace ze spalovaných pevných paliv představují pro životní prostředí extrémní zátěž, pochopili i mnozí majitelé domů a v posledních letech se začali přiklánět ke kotlům na zemní plyn nebo elektřinu. Bohužel, ekonomická politika vlády není jejich dobrému záměru dlouhodobě příznivě nakloněna, a tak si ti, kteří chtějí ulevit podnebí, musejí připravit naditou portmonku. Kotle na elektřinu nebo zemní plyn se tak stávají spíše doplňkovým způsobem vytápění k systému topení pevnými palivy.

Jsme-li již napevno rozhodnuti využít některý z ekologicky šetrnějších způsobů vytápění, stojí před námi další nelehký úkol. Vybrat mezi elektřinou a zemním plynem. Je zřejmé, že v první řadě musíme brát ohled na specifické podmínky v místě našeho bydliště.
Pokud nám však okolnosti přejí, je třeba zvážit další pro a proti. Především cenu kotle. Náklady na pořízení plynového kotle se pohybují ve velikém rozmezí – od dvaceti až do padesáti tisíc korun. K tomu musíme v některých případech připočíst investici ve výši zhruba deseti tisíc korun za plynovou přípojku (pokud jí již nedisponujeme). Záleží samozřejmě na výrobci, parametrech topidla a také provedení.
Oproti tomu částka, kterou vydáme za přímotopný elektrický kotel, se zpravidla jen lehce přehoupne přes dvacetitisícovou hranici.

Kromě ceny kotle a nezbytného příslušenství bychom měli zvážit rovněž náklady na výrobu tepla, které spotřebujeme. Na základě výpočtu odborníků na energetiku lze provést následující jednoduché srovnání: za předpokladu, že spotřebujeme 80 GJ za rok (což lze předvídat, vezmeme-li v úvahu parametry středně velikého rodinného domu), budou náklady na vytápění pomocí zemního plynu činit zhruba 23 tisíc korun ročně, zatímco při využití elektrického přímotopu zaplatíme za celoroční teplo v domě přibližně o deset tisíc korun více.

Musíme tedy rozhodnout základní dilema – zda jsme ochotni vydat v počátku vysokou částku, přičemž budeme počítat s tím, že se nám vyšší investice během několika let vrátí, nebo investovat méně a doufat, že nás pak každý rok nezaskočí vyšší účty za teplo. Samozřejmě, není možné kalkulovat s výhledem na několik desítek let dopředu – ceny energií se mění několikrát ročně a především cena plynu v posledních měsících mírně klesá.

Vybíráme-li standardní kotel do novostavby, neměli bychom hledat mezi výrobky, již mají příliš vysoký minimální výkon. Tím je pak možné ušetřit třicet až čtyřicet procent paliva. Při běžných zimních teplotách zpravidla spotřeba tepla na temperování běžně velikého domu nepřekročí 3 kW. Většina kotlů má přitom hranici minimálního výkonu mezi 6 až 8 kW, což je pro naše potřeby zcela nevyhovující. Kotel tak v celkovém ročním součtu musí sepnout 30 až 40 000krát, což při dlouhodobém užívání výrazně snižuje jeho životnost.
Na trhu se proto objevily i kotle s výkonovým rozpětím 0,95 až 9,5 kW a 2,4 až 13,5 kW. Ty umožňují nepřerušované, a tudíž efektivní vytápění objektů s nízkou okamžitou spotřebou tepla.

Jestliže nejsme i s papírem a tužkou v ruce schopni sami se rozhodnout pro nejvhodnější typ topení, neváhejme oslovit pracovníky některé z odborných firem, které nám ochotně pomohou s výpočtem nákladů na vytápění při užití konkrétního typu kotle v závislosti na dispozicích našeho domu nebo bytu. Budeme pak mít přehled o tom, zda nebudeme dlouhodobě vydávat z rodinného rozpočtu více peněz, než je bezpodmínečně nutné.