Životadárná dešťová voda. Proč je nejlepší zálivkou i přes časté znečištění?

Dešťová voda je měkká, tuto mantru zná snad každý. A že měkká voda voda bez solí, chlóru a nadbytku minerálů rostlinám prospívá, to by také měl vědět každý. Stejně tak je pro rostliny výhodná teplota dešťové vody, chladná voda ve vodovodním řadu je pro rostliny příliš studená stejně jako voda studniční. Při zalévání ledovou vodou rostliny zažívají teplotní šok. Jedině, že bychom tuto vodu přečerpali do jakékoli nadzemní nádrže a nechali venku nějaký den ohřát. Navíc by tak z vody z vodovodního řadu vyprchal chlór. Jenže důvod pro zalévání dešťovou vodu je ještě jeden zásadní, totiž dusík. Ano, dešťová voda je zároveň hnojivem v nejpřirozenější možné formě. A nepřehnojuje. Vzdušný dusík se rozpouští v kapkách dešťové vody při průchodu atmosférou. A právě s deštěm a zaléváním zadržené dešťové vody se na listy rostlin dostává dusíkaté hnojivo v přirozenější formě, než nabízí hnojiva umělá.

Pokud zrovna prší a dešťová voda zalévá naše zahrady, louky, lesy, políčka a pole, jde o nejpřirozenější způsob zavlažování. Kromě zálivky navíc stoupá vlhkost vzduchu a ta většině rostlin prospívá také. Jelikož ale neprší stále a bývají i suchá období, je třeba dešťovou vodu stále sbírat, zadržovat. Po filtraci je dešťová voda navíc vhodná i ke splachování záchodu, praní prádla, venkovnímu mytí a běžnému úklidu v domácnosti. V průmyslově znečištěných oblastech je ale vhodné čistit i dešťovou vodu určenou k zálivce. Proč?

Dešťová voda je při svém vzniku považována za vodu destilovanou. Jednoduše proto, že v odpařované vodě (vodních parách) nenajdeme žádné jiné rozpuštěné látky. Jenže to trvá jen chvíli. Při průchodu vody atmosférou dochází ke kontaktu s různými chemickými látkami, proto je kvalita dešťové vody ovlivňována i znečištěním ovzduší. Její pH se v průměru pohybuje okolo 5,6, kyselost totiž způsobují především oxid uhličitý (CO₂) a siřičitý (SO₂). Dešťovou vodu dále znečišťují kyseliny (kyselina siřičitá, sírová, dusičná a chlorovodíková), které pochází převážně z průmyslového znečištění, a které převažují nad zásaditými látkami (uhličitan vápenatý, uhličitan hořečnatý a amoniakální dusík) pocházejícími především z přirozeného prostředí. Zdrojem kyselin jsou hlavně sloučeniny síry (SO₂ a H₂S) a sloučeniny dusíku (N₂O, NO, NO₂) ze spalování fosilních paliv a výfukových plynů motorových vozidel.

Ovšem výše popsané znečištění vlastně není až tak zásadní a i přes ně lze dešťovou vodu většinou považovat za ideální pro zálivky. Tedy kromě vody, která se kupí v oblacích v silně průmyslově znečištěných oblastech a bohužel se právě tato oblaka mohou dostat i hodně daleko, než z nich zaprší. K největšímu znečištění totiž dochází díky nečistotám a chemikáliím, které se nahromadí na povrchu území a materiálech včetně těch, ze kterých dešťovou vodu sbíráme. Důležitá je v tomto případě délka období bez deště, intenzita atmosférických srážek a objem dešťového odtoku. Vždy přitom platí, že na začátku dešťového odtoku najdeme větší koncentrace nečistot než v dalším průběhu srážek. Ve velkých městech a v průmyslových oblastech navíc dochází za deště zprvu k vymývání látkového znečištění ve vzduchu. Atmosféra se tím čistí.

Dešťová voda tedy není nikdy čistá, sama je vlastně čistícím prostředkem. Obsahuje též pevné a rozpuštěné látky, které posloužily jako kondenzační jádra při vzniku mikrokapek v mracích. Konkrétně obsahuje pohlcený kyslík, dusík, oxid uhličitý, amoniak, oxidy dusíku, oxidy síry, pyl, bakterie a další nečistoty, se kterými se dešťové kapky setkaly při průchodu atmosférou. Díky kontaktu dešťové vody se vzdušným oxidem uhličitým (CO₂) vzniká slabý roztok kyseliny uhličité (H₂CO₃), a proto je dešťová voda vždy kyselé povahy (pH nižší jak 7). A v oblastech se znečištěným ovzduším kyselost dešťové vody ještě zvyšuje výše zmíněná kyselina dusičná HNO₃, kyselina siřičitá H₂SO₃ a kyselina sírová H₂SO₄. Obecně proto platí, že se běžně hodnota pH srážkové vody na území České republiky pohybuje v rozmezí 4,4 až 6,5 (výše uvedený průměr 5,6). Kyselost dešťové vody může během roku kolísat, hodnota pH nižší jak 5,5 je přitom považována za kyselý déšť se všemi s tím spojenými negativními důsledky na životní prostředí. Sběrem do retenčních nádrží a přečišťováním v biofiltru však pH dešťové vody zároveň upravujeme.

Dešťová voda však neobsahuje žádné soli vápníku a hořčíku, což jsou chemické látky, které se do povrchových a podzemních vod dostávají z geologického podloží. A právě soli vápníku a hořčíku (hydrogenuhličitany, uhličitany a sírany) způsobují přechodnou a trvalou tvrdost vody. Dešťová voda je tedy neocenitelným zdrojem měkké vody, která má v některých oblastech využití oproti tvrdé vodě řadu výhod. A to včetně obsahu dusíkatého hnojiva v přirozené formě. Ostatně existují i rostliny, které dovedou poutat vzdušný dusík v půdě (biologická fixace dusíku). Déšť ale dodává vzdušný dusík rostlinám vždy. Nemusíme přitom zbytečně panikařit, v současné době se vlastnosti srážek (resp. dešťové vody) na našem území pohybují v normálu, žádné extrémy se nekonají, znečištění je většinou v přijatelných mezích. 

Co se týká chlóru a solí, způsobují rostlinám velké nepříjemnosti v podobě osmózy. Ta totiž naopak vytahuje z rostlin další vodu, pokud zálivka oschne. Když zalijeme třeba trávník neodstátou chlorovanou vodou z vodovodního řadu či tvrdou vodou studniční, zůstanou po oschnutí na listech krystalky solí (v případě tvrdé vody především vápenatých a hořečnatých solí). A ty po odpaření vody začnou na povrch listů osmoticky vytahovat buněčnou vodu. Listy tak začnou vysychat a tráva i přes pravidelnou zálivku žloutne. Výrazněji se osmóza projevuje za teplého počasí a při vyšším stupni tvrdosti vody.

Bez dešťové vody se dokonce neobejdeme ani v interiérech, obzvláště pak pěstitelé masožravých rostlin, orchidejí a broméliovitých. A vůbec je vhodnější veškeré pokojové rostliny zalévat dešťovkou. I v přírodě jde o jejich jediný zdroj vody, zálivky.

Vlastně nejstinnější stránkou dešťové vody jsou povrchy staveb, ze kterých tuto vodu sbíráme, abychom ji zadrželi. Veškeré přízemní znečištění pevnými i plynnými látkami ulpívá také na střechách a střešních krytinách budov, ze kterých dešťovou vodu sbíráme. A dešťové srážky tyto nečistoty smývají rovnou do nádrží na dešťovou vodu. Jde o prach, pyl, choroboplodné zárodky, spóry, řasy, mechy, ptačí trus, zbytky živočichů, hmyzu a tlejících listů a dalších částí rostlin. Ale také jde o chemické znečištění lidského původu, čili saze, uhlovodíky, kovy a další vedlejší produkty spalování fosilních paliv, stejně jako drobné části střešní krytiny. Nejhorší jsou přitom azbestová vlákna z eternitových střech a chemikálie z krytin obsahujích asfalt (bitumen, kanadský šindel, IPA). Z asfaltových krytin se vymývá především pigment a aromatické uhlovodíky. Ze střech s kovovou krytinou a z kovových prvků všech střech (okapové svody, bleskosvody, antény) se mohou s dešťovou vodou odplavovat chemické produkty koroze, nejčastěji jde o oxidy mědi a zinku.

Dobrou zprávou však je, že pevné částice obsažené v dešťové vodě lze do určité míry odfiltrovat na vstupu do retenční nádrže. Rozpuštěné chemické látky v dešťové vodě přitom obvykle nepřesahují přípustné limity znečištění. Navíc je možné s kvalitou dešťové vody dále pracovat, především ji můžeme zlepšovat pravidelnou cirkulací přes biofiltr. Hovoří se též o řízení kvality dešťové vody v nádrži.

Nejlepší je uskladňování dešťové vody v podzemních nádržích, kde má voda nižší teplotu a je zamezen přístup vzduchu. Tím se zpomalují biologické rozkladné procesy. Právě biofiltr přitom slouží k efektivnímu řízení kvality dešťové vody. Umístěn je v menší filtrační nádrži, která je předřazena hlavní nádrži. Dešťová voda prochází při nátoku vrstvou plovoucího uhlí v biofiltru, která zachytí drobné lehčí nečistoty. Těžší znečištění zůstane u dna biofiltru. A takto upravená voda přeteče samospádem do cílové hlavní nádrže, čili menší nádrž s biofiltrem je vždy umístěna výš než hlavní nádrž.

Pokud pak chceme udržovat dešťovou vodu dlouhodobě v co nejlepší kvalitě, každý den kalové čerpadlo přečerpává vodu z hlavní nádrže zpět do biofiltru. Dešťová voda zde prochází přes horní část biofiltru, kde se provzdušní drážkovým rozprašovačem a pak padá na vrstvu dřevěné štěpky a drceného vápence. Rozstříknutím se okysličí, štěpka vodu přefiltruje od nečistot a drcený vápenec upraví její pH. Poté přefiltrovaná voda padá do spodní části biofiltru, kde prochází (stejně jako čerstvá dešťová voda) vrstvou plovoucího uhlí a přepadem se dostává zpět do hlavní nádrže. Zajišťuje se tak (udržuje se) maximální možná kvalita zásoby dešťové vody. Hovoříme též o takzvané třístupňové filtraci. Navíc díky biofiltru naprosto odpadá nutná údržba a čištění hlavní nádrže. O čistotu hlavní nádrže a filtračních prvků se zároveň stará speciální kultura přírodních bakterií. A právě takto udržovanou dešťovou vodu bez zabarvení a zápachu můžeme využívat i v domácnostech, ale třeba i k doplňování bazénu.

Zdroj: pocitamesvodou.cz, zakra.cz, wikipedia.org, vodarium.cz, ČESKÉSTAVBY.cz