Cihla z pohledu ekologie, jak si zděné domy stojí oproti dřevostavbám

Bylo zjištěno, že z hlediska konstrukčních systémů má dřevostavba vyšší environmentální dopady téměř ve všech kategoriích s výjimkou kategorie dopadu globálního oteplování a kategorie dopadu sladkovodní ekotoxicity. Pokud dojde k využití stavebních materiálů po demolici budov a energetickému využití dřevěných součástí, jsou environmentální dopady v součtu výstavby a demolice pro oba typy budov podobné.

Tabulka 1: Výsledky indikátorů kategorií dopadu jednotlivých fází životního cyklu dřevostavby. Záporné hodnoty značí environmentální benefit získaný například recyklací odpadů či využitím odpadní energie.

Tabulka 2: Výsledky indikátorů kategorií dopadu jednotlivých fází životního cyklu cihlového domu. Záporné hodnoty značí environmentální benefit získaný například recyklací odpadů či využitím odpadní energie.

Jak je vidět z předchozích tabulek, největší roli v dopadech budov na životní prostředí hraje jejich provoz. Ukazuje se, že na konci modelovaného období, tj. po 50 letech, představují emise skleníkových plynů z vytápění budov elektrokotlem až 90 % celkových emisí skleníkových plynů. Z tohoto důvodu jsou klíčové tepelně izolační vlastnosti obálky budovy, které bezprostředně souvisí s provozními emisemi a ne materiálová skladba pláště budovy. Nutno dodat, že vysoké emise skleníkových plynů z provozu budovy mohou být razantně sníženy pomocí tepelného čerpadla. Tento zdroj sníží dopady na životní prostředí zhruba na čtvrtinu. 

Pokud však posuzujeme budovu z cihel, tj. materiálu s delší životností než 50 let, po dobu 100 let, získává tato budova nepopiratelnou výhodu v nižších environmentálních dopadech, protože není potřeba nic bourat, znovu stavět a na konci životního cyklu opět bourat. V tomto případě pak „zjevně“ neekologický stavební materiál v celkovém součtu všech výše uvedených fází a po 100 letech provozu vykazuje celkové emise skleníkových plynů dokonce o 20 % nižší než dvě po sobě postavené dřevostavby. Navíc pro uživatele cihelné stavby zde odpadá investice do nové budovy po 50-ti letech a vzniká tak významná finanční úspora.

Při současném ročním tempu obnovy bytového fondu na úrovni 1 % dává smysl stavět a renovovat budovy s minimální životností 100 let. Mělo by tedy být v našem zájmu soustředit se na podporu snižování energetické náročnosti budov, a nikoliv pouze na jejich materiálovou základnu. Protože, jak bylo výše ukázáno, vybírat konstrukční systém pouze podle množství emisí skleníkových plynů spojených se stavbou budovy je příliš zjednodušující a neobjektivní.

S ohledem na ochranu půdního fondu a také s ohledem na dostupnost bydlení bychom měli maximálně využívat zastavěnou plochu budovy a stavět patrové budovy. Ne všechny konstrukční systémy nám však toto dovolují, ale při návrhu udržitelné budovy by vše výše jmenované mělo být zohledněno.

Zdroj: Posouzení životního cyklu dřevostavby a cihlového domu, Doc. Ing. Vladimír Kočí, PhD., MBA a Bc. Juraj Petrík, 2018