Než v pátek dorazíte domů z práce, je tu sobota. Ani se pořádně nerozkoukáte, a už si v neděli večer chystáte svačinku do pondělní práce. Nešlo by to udělat trochu jinak, lidštěji? Třeba po čtyřech dnech práce nasadit třídenní víkend? Ten nápad nový není. Výsledky testování čtyřdenního pracovního týdne ovšem ano.
Letošek se počítá k rokům, kdy se zrovna tenhle nápad v praxi testuje ve spoustě evropských zemí. Vyzkoušeli ho a dál zkouší v Portugalsku, Španělsku, Řecku, Německu. A také ve Velké Británii. Všude jsou ale ty výsledky přinejmenším rozpačité. Nemyslíme tím zrovna špatné. Ony jsou totiž buď naprosto fantastické anebo naprosto katastrofální, ale nic mezi tím.
Záleží na tom, koho se na ně budete ptát. Někomu to zkrátka tuze prospělo a rád by v tom pokračoval dál, jiní o tom nechtějí už ani slyšet.
Pozice Britů je v tom praktickém testování čtyřdenního pracovního týdne jedinečná, protože do něj dokázali zapojit přes tři tisícovky zaměstnanců z více než šedesátky podniků a institucí. To je v rámci těch evropských experimentů skutečně nejpočetnější vzorek. Ale ani s takovým masivním zapojením se nedobrali jiného výsledku, než v ostatních státech. A to si čtyřdenní pracovní týden ordinovali půl roku.
)
Větší pohoda jistě. Ale produktivita?
Po otestování se ponechat si tu čtyřdenní pracovní dobu rozhodlo jen 51 procent zúčastněných. Těm ostatním to do karet nehraje. Celému experimentu to tak ale ubralo trochu na senzaci, protože z něj může čerpat materiál každý – ti, kteří návrh na zavedení čtyřdenní pracovní doby a trojdenního víkendu prosazují – i ti, kteří ho kritizují.
A to včetně konkrétních zaměstnanců, kteří o tom jen nebájí, ale touhle zkouškou si osobně prošli. Když začneme s těmi prvními, co změnu prosazují: K čemu je jim vlastně ten kratší pracovní týden dobrý?
Vychvalovaný je hlavně za to, že u zaměstnanců opravdu výrazně snižuje pocit vyhoření a napomáhá jejich lepší fyzické regeneraci. Je to pravda. Asi nepřekvapí, že po třech víkendu si skutečně lépe odpočinete, než jen po dvou dnech zaslouženého klidu. Stejně tak, že se ta psychická zátěž náročné práce snáší o něco lépe, když ji prostřídá adekvátní relax. S tím nejrůznější studie odborníků napříč spektrem také souhlasí.
Chtělo by se taky říct, že ti odpočatější zaměstnanci budou výkonnější, aktivnější a půjde to znát na jejich pracovních výsledcích. Jenže tady už je třeba zatáhnout za brzdu přehnaných očekávání. Zrovna tohle už totiž studie a odborníci nepotvrzují.
)
Dosavadní výzkumy naopak poukázaly na to, že mezi počtem týdně naplno odpracovaných hodin a produktivitou není úplně jasný vztah. Přesněji řečeno, že s větším počtem odpracovaných hodin nutně neroste měřitelný výkon - ale že ani kratší pracovní doba nevede nutně k vyšší produktivitě. Ve hře jsou nejspíš nějaké další faktory, otázky osobní motivace a ohodnocení zaměstnanců. Ze čtyřdenního pracovního týdne tedy mají zaměstnavatelé méně, než sami zaměstnanci.
Bohužel se ale nedá ani říct, že by čtyřdenní pracovní týden univerzálně prospíval – když už ne zaměstnavateli - tak zaměstnancům.
Stejná práce, kratší doba
To právě vyjevil ten experiment z Británie, kde se do něj zapojili zaměstnanci obchodního řetězce Asda.
Zaměstnavatel jim dal na první pohled lákavou příležitost: když svou pětidenní práci udělají za čtyři dny, budou mít třídenní víkend. Do práce tedy musí nastoupit o trochu dřív, a o trochu později z ní půjdou domů. Svých čtyřiačtyřicet hodin práce, rozpočítané na pět dní, musí vměstnat do čtyř za sebou následujících jedenáctek. Pak mohou odpočívat naplno.
Jenže to dopadlo debaklem.
I když zaměstnance do tohoto experimentu nikdo nenutil a přihlásili se dobrovolně, už po pár týdnech se z něj hroutili. Fyzicky, psychicky. Přemírou práce, vyčerpáním. A samozřejmě také nestíháním všech ostatních povinností okolo. Vyzvedávání nebo rozvážení dětí do škol a školek, komplikovaným řešením dopravy – tam, kde byli zaměstnanci závislí na MHD – starostmi s péčí o domácnost. To vše bylo při jedenáctihodinové šichtě komplikované nebo nereálné.
Když tenhle pokus skončil, zaměstnanci Asda si oddechli. Bylo to pro ně opravdu hrozné a rozhodně o to nestojí. Takže je čtyřdenní pracovní týden propadák?
Určitě ne, hlásí se rozhodně příklad hrabství South Cambridgeshire.
Tady se to experimentu zapojilo 450 zaměstnanců zpoza přepážek a terénních pracovníků. Výsledkem jejich čtyřdenního pracovního týdne na zkouškou byla výrazné zvýšení produktivity, snížení fluktuace zaměstnanců (o 39 procent) a odhadované úspory v přepočtu asi 12 milionů korun, spojené s agenturními a provozními náklady.
To byly mimochodem nejvyšší dosažené úspory nějakou administrativní jednotkou v celém Spojeném Království. A zaměstnanci si navíc pochvalovali, že dosáhli mnohem lepšího sladění svého osobního a pracovního života. Není asi překvapením, že tady v čtyřdenním pracovním týdnu dál pokračovat chtějí.
Jak je tedy možné, že jedněm čtyřdenní pracovní týden tak moc prospěl a druhým tak moc uškodil? V tom právě spočívá ona ošidnost čtyřdenních pracovních týdnů. Neprospívá všem stejně.
Zaměstnanci Rady hrabství South Cambridgeshire dostávali 100 % mzdy za 80 % svého času. Zaměstnanci Asda v podstatě také, ale tam už naráželi na práh fyzických možností, dosáhnout 100 % práce ve zkráceném pracovním týdnu dokončit. Papírování za přepážkou asi jde popohnat tak, aby se to stihlo o den dřív, ale vyskladnit palety zboží, to asi urychlit a uspěchat úplně nejde.
Snaha udělat ve čtyřech dnech práci na pět byla pro někoho naprostá pohoda, a pro jiné zničující.
)
Nápad s ručením omezeným
Kritici (v podstatě toho celého experimentu) si na zaměstnance Asda (a několika dalších podobně vedených společností, kde zaměstnanci též nebyli se čtyřdenním pracovním týdnem spokojení) posvítili trochu důkladněji. A ukázalo se, že dost možná pro jejich vyčerpanost existuje ještě nějaké jiné vysvětlení. V krátkosti, šlo o to, jak naložili se svým volným časem.
Nemálo z nich si totiž po čtyřech dnech jedenáctek nenaordinovalo třídenní volno, ale nastoupilo do nějakého zkráceného úvazku jiné práce. Své volno od práce využili k tomu, aby mohli pracovat víc v druhé práci. Při dvoudenním víkendu něco takového nedělali, ale s tím dnem navíc se jim to už začalo vyplácet. Finančně, ale za cenu fyzického zdeptání.
Což nepřímo podrývá to, jak velkou výhodou vlastně je – nebo není – čtyřdenní pracovní týden. Je totiž výhodou pro ty, kteří si mohou díky své ne až tak špatné finanční situaci dovolit odpočívat. Kdo ale dře jako mezek, aby si trochu finančně vypomohl, bude dřít dál a ještě víc. Vychází z toho, že lepší motivací pro některé zaměstnance by bylo spíš uspokojivější platové hodnocení, aby ve svém volnu skutečně mohli odpočívat a ne jít na druhou směnu jinam.
Čtyřdenní pracovní doba je hodně lákavým benefitem pro vysoce motivované zaměstnance, kteří chtějí ve své profesi růst a zdokonalovat se. Je současně pojistkou toho, že svůj potenciál nepropálí a vydrží být produktivní déle. To potvrdily výsledky experimentu z Německa a Portugalska.
Řecko se oproti tomu vydalo jinou cestou, a doložilo vlastním experimentem efektivnost šestidenního pracovního týdne - osmačtyřicet pracovních hodin v šesti dnech a sedmý den volno – vyšší produktivitou.
)
Co z toho tedy plyne?
Hlavně to, že čtyřdenní pracovní týden není univerzální dobro, ani univerzální zlo. Funguje dobře, ale jenom pro někoho. A zaměstnavatele by mělo především zajímat, jestli jeho zaměstnanci o tuhle „novinku“ mají zájem a jak prospívá jim. Případně, jestli by spíš nedocenili nějakou jinou formu motivace. Třeba víc dní dovolené, zaměstnanecké benefity nebo třeba vyšší plat.
Na trhu práce, kde je o kvalifikované profesionály z oboru nouze, by se ale tahle čtyřdenní vychytávka měla objevovat i nadále. Společně třeba s klouzavou pracovní dobou anebo home-office. Protože někomu tyhle novinky zkrátka svědčí a bude za ně rád. Pro ostatní tu zatím bude dál jistota pětidenního pracovního týdne.
Zdroj: ScienceDirect.com, Fortune.com, TheConversation.com, assets.henley.co.uk, TheSun.co.uk
