Digitální nomádi nepotřebují domov, prostorem pro život jim je celý svět. Není jim třeba dělit čas na pobyt v zaměstnání a na dovolené, obojí totiž zažívají pořád. Nové podněty objevují každým dnem, protože jsou bez zbytečného ukotvení pořád v pohybu. Zní to krásně, poeticky. Ale i tahle práce snů má své mouchy.
Kdo je digitální nomád? Definice není pevná. Říkají si tak lidé, kteří moc nerozlišují mezi časem dovolených, kdy cestují - a časem, který tráví v zaměstnání. Protože do značné míry „pracují na cestách“. Ne, není to novodobá verze silničářů, ale lidí, kteří s využitím technologie a internetu pracují distančně, mimo kancelář.
Pokud vyjdeme z globálních statistik, 46 procent digitálních nomádů „dělá samo na sebe“, jsou to nezávislí profesionálové. Variace na OSVČ. Přibližně 35 procent dalších pak „pracuje v žoldu“ konkrétních společností. Zbytek tak nějak přebíhá mezi těmito množinami, případně si hledají svou vlastní cestu.
)
Produktivní skupina
Zdaleka ne všichni se nedají nálepkovat titulem digitální flákačů a povalečů. Všichni dohromady totiž v rámci globální ekonomiky generují zisk ve výši 737 miliard dolarů. Pokud by digitální nomádi založili svůj vlastní stát, byla by to v pořadí 41. nejproduktivnější ekonomika světa. A kdo by v takovém státě digitálních nomádů dostal občanství?
Příkladem může být třeba tvůrce internetového obsahu, programátor, grafik, návrhář, vývojář, blogger nebo profesionální youtuber, fotograf. Zkrátka někdo, kdo k výkonu své profese nutně nepotřebuje dílnu, ateliér nebo pracovnu. Protože mu stačí řekněme výkonný laptop, dobré připojení k internetu a spousta nápadů.
)
Jejich akční rádius obvykle vymezuje jen kvalitní signál připojení k wi-fi, a – to je právě to kouzlo digitálních nomádů – nevymezuje se jen na jednu takovou oblast. Čistě prakticky si ten svůj laptop mohou rozložit v pondělí na stolečku vinárny na Palerma, ve středu zamíří do kavárny na předměstí Paříže a v pátek už jsou v tokijském bistru.
Když je zláká touha spatřit polární záři anebo si chtějí dopřát sluníčka, klidně můžou. Dovolenou z práce si kvůli tomu brát nemusí, jen prostě změní region. Jejich práce totiž cestuje všude s nimi. Na schůzky a porady se připojují on-line, termíny dodání a uzávěrky plní na dálku. Pracují a u toho cestují, kam chtějí.
)
Výhody. Ale taky nároky
Jako digitální nomád můžete pověsit kravatu na hřebík, osvobodit se z okovů korporátu, nechat za sebou svazující se politiku zaměstnavatele. Minout se s kolegy z kanceláře, které nemůžete vystát. Neúčastnit se nudných jednání, nepronikat do minového pole napjatých vztahů na pracovišti… Paráda. Zní to báječně.
Ale není to jen tak. Ona nepřipoutanost k jednomu místu a možnost pracovat teoreticky odkudkoliv na světě s sebou nese i komplikace. Větší míru sociální izolace, nutnost udržovat kontakty a vztahy na dálku, potřebu komplexního plánování, velmi silnou pracovní morálku – doslova umět sám sebe motivovat a přinutit se k práci.
Chce to mít ty správné „digitální“ dovednosti, být dobrým manažerem sám sebe, umět operativně řešit nenadálé situace, být schopen řešit i náročné úkoly samostatně. Na úspěchy i na krize jsou sami. A tohle zkrátka ne každý hned umí snášet. Zato je poměrně dost (zvláště mladých) zaměstnanců, kteří tohle všechno hned chtějí. Aniž by to skutečně zvládali.
)
V dřevních dobách (80. letech minulého století) se digitálními nomády stávali znudění šéfmanažeři, úspěšní podnikatelé a marketingové hvězdy z korporátu. Zkrátka ti, kteří měli „doma“ rozjetý velký byznys, a „řídili“ ho na dálku. Dnes masu digitálních nomádů tvoří lidé s minimální zaměstnaneckou zkušeností, bez zázemí, kteří víceméně teprve zkouší prorazit.
Kolem roku 2000 bylo na globálním pracovním trhu kolem 0,1 procenta digitálních nomádů, teď jich jsou už celé jednotky procent. Ve Státech, kde se tahle profesní libůstka zrodila, jich existuje kolem 11 milionů, ve zbytku světa pak asi 35 milionů. A v té kvantitě se pochopitelně začíná trochu ztrácet kvalita.
Popularitě digitálních nomádů nahrály jednak příběhy těch „úspěšných“, ale paradoxně taky třeba velká nezaměstnanost. Tím, že opustili hranice svého rodného státu a vydali se třeba na jiný kontinent, zpřístupnili se a zviditelnili na globálním trhu. Proč čekat na nabídku vysněné práce doma, když na ni můžete čekat na Bali, ne?
)
Růst a pandemický propad
Velký boom zažili kolem roku 2018, velký propad pak s nástupem pandemie a s karanténami, omezením cestování, a teď (protože spousta lidí během pandemie přičichla k práci z domu, home-office) jsou znovu v trendu růstu. Právě události kolem covid-19 a omezené možnosti cestování ukázaly na limity téhle sympatické pohádky.
Pandemie totiž zacloumala s globální ekonomikou a zaměstnaností. Řada společností měla co dělat, aby udržela místa pro své stálé zaměstnance, a tuláci posílající reporty ze zahraničí se často stali nadbyteční. Bylo to velmi turbulentní období. Zvlášť pro digitální nomády, kteří se v době krize neměli kam vrátit.
)
Ti totiž povětšinou museli zůstat, kam je cesty zanesly. S omezenými zdroji financí, bez solidního zdravotního pojištění v zahraničí a s velkou nejistotou o budoucnosti se museli vypořádat třeba s tím, že musí začít někde bydlet. Jen po hotelech by to s penězi dlouho neustáli.
Ukázalo se, že většina digitálních nomádů nemá finanční záchrannou síť, rezervy. Světové metropole, které zcestovalé digitální nomády dřív proaktivně lákaly – třeba Lisabon nebo Toronto - zjistily, že se s touhle digitální čeládkou pojí řada nepříjemností.
Bída digitálních nomádů
Digitální nomádi sice umí generovat nemalé zisky, ale daně z nich neodvádí v zemi, v níž pobývají. Místo ale zabírají tam, kde zrovna jsou. Ve městech, v nájemních bytech a airbnb apartmánech. Nijak nepřispívají do národního sociálního systému. A když byl přitažen kohout jejich digitálních výplat, byli docela na obtíž.
Ty samé metropole se dřív mohly chlubit tím, jak jsou zaplaveny „přílivem mladých mozků“ a „ambiciózních talentovaných kreativců“. Jenže k čemu je vám armáda zahraničních grafiků, když od nich nevidíte ani korunu a nemají ani v plánu se tu nastálo usadit?
Digitální nomády s otevřenou náručí většinou nevítají ani doma. Zážitky z desetiletí na cestách a zkušenosti s distanční prací jsou sice fajn, ale co s takovou skupinou obyvatel, která nemá ani na hypotéku a bydlí ve čtyřiceti pořád jako studenti nebo u rodičů?
)
Nemalá část digitálních nomádů přitom během pandemie vyřešila svou situaci s bydlením v zahraničí tím, že se z nich stali tzv. van-dwelling. Obyvatelé dodávek, karavanů. Pořád tak mohli cestovat a nedržet se jednoho místa, a mít i jakousi střechu nad hlavou a minimální zázemí. A pořád to bylo laciné. Už to ale zdaleka nebylo tak nespoutané a svobodné, jako dřív.
Je sice hezké, že v kempu u jedné floridské pláže může zaparkovat svůj minivan kreativní web-designér vedle karavanu profesionálního grafika, a při chystání surfovacích prken si nejspíš budou pochvalovat svůj nezávislý životní styl. Nic to ale nemění na tom, že oba se nejspíš potýkají s těmi samými potížemi.
Navenek atraktivní život digitálních nomádů tedy neodráží jen pohodu, ale i velké problémy. Možnost „být všude“ totiž znamená i „nepatřit nikam“. A možnost pracovat a cestovat po celém světě ne vždy vyváží fakt, že digitální nomádi jsou vlastně digitální bezdomovci.
Zdroj: TheConversation.com, Every.to, TwoTicketsAnywhere.com, TheStreet.com, TimeDoctor.com, Geographical.co.uk, NomadicNotes.com, ČeskéStavby.cz
