Hon za soukromím a česká posedlost záclonami. Opravdu jsou nezbytné?

V krátkosti: když se tu budete časně z rána procházet ulicemi větších sídel, můžete sami sebe přistihnout u toho, že s prominutím civíte do oken okolních domů.

Není za tím nějaké šmírování, vychází to ze situace. Ulice jsou ještě zšeřelé a okna v domech svítí do ulic, přirozeně přitahují pozornost. A proto vidíte, jak kde obyvatelé domů a bytů snídají, cvičí, čistí si zuby, nebo se právě strojí do kabátu. Jsou to věci naprosto běžné a přirozené, takže až po hodné chvíli turistovi odkudsi z Česka dojde, že takové věci není uvyklý vídávat. Takové věci u nás běžně nespatříte.

Proč? V té zřejmé odpovědi je skryté popostrčení. Na Islandu moc záclony a závěsy nepoužívají. Tedy, ne že by je všude úplně neměli. Na nějakých těch oknech je občas zahlédnete. Ale spíše jako pouhý dekorativní doplněk, malé zástěrky pro parádu. Zpravidla je ale vůbec nepoužívají. Protože je zkrátka ke svému životu vůbec nepotřebují.

O obyvatelích Islandu zrovna neplatí, že by to byli zasmušilí a málomluvní seveřané. Jsou vlastně docela srdeční, a když projevíte zájem, rádi se s vámi dají do řeči. Jenže když se jich s upřímnou zvědavostí zeptáte na jejich záclony a závěsy, jakoby vám nechtěli ani rozumět. Není to o nějakém slovním neporozumění, spíše o nepochopení smyslu otázky.

Chvilku trvá, než jim přiblížíte, že my záclony na oknech máme a používáme je. A že oni je buď nemají, nebo mají a nepoužívají… a už jsme doma. Proč to tady mají tak zavedené? Pokud chcete někdy vidět urputně přemýšlejícího Islanďana, schválně se ho na to zeptejte. To nepoužívání záclon je pro ně totiž tak přirozené, že se nad ním musí hluboce zamýšlet.

Odpovědi se dají rozdělit do několika kategorií.

Jedna z nich se týká tepla. Nějaké zakrývání oken závěsy kvůli tepelným ztrátám – a to pozor, většina islandských domácností má ještě okna stará, absolutně našim energetickým tabulkám nevyhovující; s dřevěnými okenicemi a skleněnými tabulkami lepenými tmelem – není prioritou. Teplo tam totiž vůbec není vzácností. Okolo 85 procent všech domácností na Islandu je vytápěno geotermální energií.

S neklidnými sopkami bublajícími pod povrchem ostrova se nepojí jen trable, ale i jisté výhody. A tohle je jedna z nich. Zrovna tak je to na Islandu s elektřinou, okolo pětasedmdesáti procent energie pochází z vodních a pětadvacet procent z geotermálních elektráren. Ceny jsou minimální až nulové. Takže je úplně jedno, kolik tu za rok protopíte.

Že mezi netěsnícími okenicemi hvízdá vítr, to nikomu nevadí, protože tepla je pořád dost. A není třeba ho lapat „uvnitř“ domácností textilními zátarasy na oknech. Které by, to je druhý dílek odpovědi, jen snižovaly prostup přirozeného denního světla do interiérů. Světlo je na severu vzácností, to věčné pošmourno se vám rychle prohlodá do mozku.

Není to jas dne ani tma noci – mimochodem, během léta na Islandu noc v temné podobě neexistuje – jen takové šedivé „cosi“. Takže není zájem zakrývat okna záclonami a závěsy, aby doma neměli ještě tmavěji. Chtějí zužitkovat veškeré dostupné denní světlo. A v noci, respektive v té jejich noci světlé, za polárního dne? Usnou stejně, nemusí si zatmívat. Ještě tak spací masku na oči, ale okna mohou být odkrytá.

Třetí a nejspíš poslední, nejdůležitější dílek té dopovědi, tkví v kulturně-sociálně-geografické sféře. V současnosti činí průměrná vzdálenost mezi obydlenými nemovitostmi třicet kilometrů. Průměr je to dost ošidný, protože třeba podél silnice č. 61 činí průměr vzdáleností mezi dvěma nejbližšími vesnicemi 322 kilometrů.

Rozložit to pro názornost můžeme i tím, že průměrná hustota obyvatel Islandu činí 2 obyvatele na kilometr čtvereční (v Česku je to 130 obyvatel na kilometr čtvereční). Ale asi je to jasné: pokud nežijete zrovna v Reykjavíku nebo v jedné z hrstky vesnic, je pravděpodobně vaše nemovitost „na hony vzdálená“ od dalšího baráku.

Dávat si na okna záclony, aby vám sousedé neviděli do talíře, tu smysl prostě nedává. Protože sousedé by vám do talíře neviděli ani s dalekohledem. A protože zdejší obyvatelé zpravidla vyrůstali „na venkově“ – což tu znamená kdekoliv mimo hlavní město - tu zažitou nepotřebnost záclon si přenesli, i když se v nějakém větším sídle nakonec zabydleli.

Proto se můžete procházet ulicemi měst, a nevěřícně tu koukat lidem do životů.

Protože o teplo jim nejde, chtějí mít doma světlo a záclony povšechně považují za naprosto zbytečné. Když už jednou zabřednete s nějakým islandským ostrovanem do „záclonologie“, a zatížíte mu život otázkami, buďte sami připraveni taky od něj nějaké snést.

Například: „Vy snad ráno nesnídáte? Vy si ráno nemyjete zuby? Vy ráno necvičíte, nebo si neberete kabát, než vyjdete ven?“. Odpovědět můžete, že tohle všechno u nás v Česku samozřejmě ráno děláme (s tím cvičením můžete asi trochu zalhat), protože je to přece naprosto přirozené a normální.

Islanďan se ale nenechá odbýt a pokračuje: „Tak když je to u vás normální a děláte to všichni, proč máte potřebu to skrývat před sousedy – kteří dělají to samé - za záclonami?“ A to už je otázka, která k urputnému přemýšlení zase přiměje Čecha. Odkud vlastně pramení ta naše posedlost soukromím, hájení si tajemství domácnosti a nezbytnost krýt si interiér za záclonami?

Možná je to tím, že za teplo platíme a sluníčka je u nás, zvlášť v létě, až nazbyt. Možná to ale má nějaké hlubší kulturně-sociálně-geografické příčiny. Žijeme víc nahloučení, ve větších sídlech. Islandská samota bydlení je naší mentalitě vzdálená. Ale proč z toho vychází ta potřeba schovávat se? Vždyť i u sousedů nejspíš dávají na talíř to samé, co budeme mít k obědu doma…

Závěsy a záclony na zastřených oknech, „aby nás nikdo neviděl“, jsou ve středu Evropy docela fenomén.

Když se, cestovatelsky, vydáte třeba do Nizozemska – které je přes počet obyvatel na kilometr čtvereční osídleno třikrát hustěji než Česko (a dvousetkrát hustěji než Island) – zjistíte, že ani tam si na záclony nepotrpí.

Okna v přízemí, ústící na domech i bytech do ulice, jsou tu zasypána květináči, dekorativními předměty a kýčovitými keramickými nesmysly. Ale záclony na nich chybí. Kdokoliv jde okolo, vidí až na stůl. Sousedé si koukají doslova z oken do oken. A když mají okenicemi otevřeno, jsou schopni se přes ulici i zdravit a mávat na sebe. Zkuste takhle v Česku zamávat na sousedku. To se vám bez následků nestane.

Samotní Nizozemci to vůbec nepovažují za neobvyklé nebo nepřístojné. Je to tak vnitřně propojené s jejich kulturou. Proč že si tak málo hájí svoje soukromí? Že by to byl nějaký národní exhibicionismus? Ani u nich se odpovědi nehledají snadno. Je to prý kombinace mentality „nemám-co-skrýt“ a „podívejte se-co-mám“?

Ta první část roste z kořenů někdejší kalvínské víry, zdejší protestantské tradice. Z toho, čemu bychom měli rozumět též: poctiví lidé nemají co skrývat. Alespoň tedy ne před dalšími poctivými lidmi. Zatažené závěsy by naznačovaly opak. Ta druhá část pak souvisí s rozvinutými tradicemi holandských obchodníků.

Ukazovali tím, jak dobře se mají. Že (poctivou) prací zbohatli, a že cizí peníze jsou u nich v bezpečí. Byla to otázka určité profesní reprezentace, osobního statutu, zdůraznění dovedností. A když už máte fajnovou pohovku nebo příborník, ať se na ně klidně podívají i sousedi, ne? Není to nic tajného. Však jste na ně peníze nenakradli, ale slušně vydělali.

Islandský i nizozemský model domácností bez záclon se zajímavým způsobem zúročil docela nedávno, v souvislosti s pandemií covid-19. Však dobře víte, to omezení vycházek a sociálních kontaktů pro dospěláky. Ledaskde se hovořilo o negativních dopadech na psychiku lidí, kteří se vynuceně ocitli v izolaci. Bez přátel, sociálních vazeb, hovorů a lidské blízkosti.

Máte pravdu, na Islandu ani v Nizozemsku s tím problém lidé neměli. Proč by taky, osamocení se necítili. Sousedy měli pořád hned za oknem, a mohli si s nimi – přes plot nebo přes ulici – hezky povykládat. Tak jako vždycky. Karanténa tady fungovala docela přirozeně, aniž by to někoho na duši bolelo. To v Česku si lidé stěžovali, že to celé prožili jako ve vězení.

Aby taky ne: hradby, bariéry, zdi, rákosové rohože, zatmívací výplně drátěných plotů. Diskrétní předěly a neprůhledné živé ploty. A samozřejmě, na každém okně záclony a závěsy, zatahovací rolety. Uzavření se do sebe, otočení dovnitř, schovaní a oddělení od světa venku. Každý na své parcele, ve svém opevněném hrádku. Není divu, že se Češi v karanténě cítili jako trosečníci na pustém ostrově.

Že tedy jiné evropské národy záclony k životu nepotřebují, už víme. Proč ale na záclonách a soukromí tak lpí právě Češi? Jsme méně poctiví, krademe více? Čistíme si ráno zuby jinak? Je potřeba ochránit před světem informaci o tom, že máme nový gauč?

Na cestování jsou nejkrásnější ty běžné drobnosti, které mají v cizině nastavené jinak. A hon za soukromím, posedlost záclonami, nevypovídají o Češích nic pěkného.

Zdroje: Wikipedia.org, whatson.is, edition.cnn.com