Jak odvodnit zamokřenou zahradu

Problémem je nadbytek i nedostatek vody na zahradě – hledáme rovnováhu

Jestliže máme zahradu s hlubokou hladinou spodní vody a vodních pramenů, je to dokonce stejný problém, jako když máme zahradu přemokřenou. I tato zahrada strádá a je třeba investovat do schraňování vody (jímky) a zavlažování – ideálně automatickým zavlažovacím systémem. Pokud je zahrada zamokřená, poznáme to už jen na první pohled tak, že zde rostou mokřadní trávy a mechy a okrasné a užitkové rostliny a dřeviny trpí hnilobami, žloutnou jim listy, jsou řídce zakořeněné a mají jen slabý růst. Správné řešení regulace vody na zahradě musíme najít v obou případech – v zahradě přemokřené i suché. Naprostou pohromou jsou pak pro zahrady převažující zpevněné plochy, které navíc znemožňují vsakování vody a odvádějí ji z pozemku pryč – často dokonce do kanalizace. V tomto případě jde o nehorázné plýtvání.

Proč jsou zahrady přemokřené?

Příčinami zamokření zahrady mohou být klimatické a meteorologické podmínky příslušné lokality (srážková hodnota, průměrné srážky za 24 hodin) – čili stahování povrchové vody včetně dešťové, zatopení části pozemku v pravidelných intervalech (např. jarní tání sněhu), hydropedologické a hydrogeologické podmínky příslušné lokality a území (vysoká hladina podzemní vody, je nutné dávat pozor též na tlakovou podzemní vodu), nahodilé zamokření (zatopení dané povodňovou vodou, ale i havárií), technické a místní podmínky (např. přítok podzemní vody ze sousedních oblastí vlivem zvýšení hladiny vodního toku, stahování povrchové vody včetně dešťové – opět může mít zásadní vliv i blízkost malého potůčku či říčky a nebo většího vodního toku).

A právě nejčastější příčinou zamokření zahrady je vysoká hladina spodní vody (ta tlaková dokonce ohrožuje stavby na pozemku) a nebo blízkost vodních ploch a toků a tedy zaplavování pozemků či jejich částí. V obou případech je třeba upravit vodní poměry, abychom dosáhli příznivého vzhledu zahrady a výnosů.

Příkopy - na pohled viditelné zásahy do terénu zahrady

Vybudováním otevřených příkopů odvedeme vodu ze zahrady s využitím samospádu. Vodu je nejlepší odvést do vodní plochy či toku, ovšem velmi oceníme i její odvedení do vyhloubené nádrže, jelikož tuto vodu využijeme jako užitkovou v domě a k zavlažování zahrady. Teprve díky přepadu nádrže pak odvádíme přebytečnou vodu mimo pozemek. Nádrž umisťujeme v nejnižším místě zahrady, stejně tak na tomto místě odvádíme vodu ze zahrady pryč.

Spád příkopů by neměl být větší jak 10%, aby nedocházelo ke splavování půdy. Příkopy by měly mít lichoběžníkový profil o šířce dna 200 až 300 mm (ovšem záleží na rozsahu zamokřování, někdy stačí jen stružka). Dno příkopu vyložíme plochými kameny a nebo betonovými prefabrikáty. Spád stěny příkopu je závislý na druhu zeminy. Pro jílovité půdy platí poměr 1 : 1,5, pro hlinité 1 : 1,25, pro písčité 1 : 3.

Budování otevřených příkopů a stružek je poměrně levné a tyto příkopy se snadno udržují. Pokud navíc v období sucha přehradíme příkop stavidlem, využijeme jej k zavlažování. Na druhou stranu je na zahradě nepraktické vytvoření terénních bariér příkopem a může nám pak vadit i vzhled zahrady. Zahradu dodatečně rozdělíme, aniž by toto optické (byť praktické) dělení zahrady bylo součástí návrhu zahradního architekta či našich představ o vzhledu zahrady. Situaci však můžeme svým způsobem i architektonicky částečně zachránit – vybudujeme přechodové lávky či retenční jezírka, která vkusně upravíme a osadíme. Tu nejmokřejší část zahrady pak můžeme osadit vodomilnými rostlinami, ale také ovocnými stromy, kterým vyšší obsah vody v půdě příliš nevadí. Velmi praktickým řešení je též vysazení vrb – a to ani nemusíme být košíkáři. Proč?

Vrba pomůže vysušit zahradu

Vrba je houževnatá dřevina fungující jako „pumpa na vodu.“ Její kořenový systém vyhledá vodu a pomůže ji vytáhnout ze zamokřené části pozemku.

Vrby (Salix) zná každý z nás a to nejen z obrázků Josefa Lady s vodníkem dřepícím za měsíčku na vykotlané staré vrbě a bafajícím dýmku. Vrby jsou opadavé, dvoudomé, rychle rostoucí, velmi odolné a přizpůsobivé dřeviny. Salix je velmi zajímavý a početný rod, který zahrnuje i jedince vysoké až 30 m (vrba bílá - Salix alba) a naopak plazivé keře (vrba rozmarýnolistá - Salix rosmarinifolia). Vrby se liší nejen růstem, ale i tvarem listů a nároky na stanoviště. Některým druhům nevadí ani pravidelné masivní záplavy a jiné rostou doslova z vody celoročně. Některé vrby snesou i větší znečištění a zasolené půdy (vrba bílá). Některé druhy vrb milují světlo, jiné polostín a jiné stinné prostředí. Ani jejich nároky na půdu nejsou vyhraněné, ovšem vyloženě mají rády hlinitopísčité až hlinité, vlhčí půdy. 

Pokud tedy máte problém s vodu na pozemku, který je alespoň trochu svažitý, pomůžete si vysazením vrb na jeho spodní hranici. Vrby budou pumpovat z půdy litry vody, čímž budou i rychle růst a „pumpy budou rychle zvyšovat svůj výkon.“ Vrba naláká na váš pozemek včely, na Velikonoce si z ní uplete pomlázku a pokud se chcete naučit plést košíky – začněte.

Vrby se vysazují na podzim z vlastních řízků, které odebereme na jaře (silné asi jako malíček) a zapícháme ve sponu po 10-15 cm do vlhkého písku. Na podzim jsou již výhony zakořeněné. Zkuste si schválně vysadit do vlhčí půdy po Velikonocích pomlázku, už brzy zazelená a vyroste z ní zajímavý keř či strom (podle druhu). Pozor ale při vysazování vrby na blízkost studny či nádrže na vodu – silné kořeny rostou vždy směrem ke zdroji vody. Zvažte též, zda nemáte doma alergika – pyly vrb jsou vysoce alergenní.

Další dřeviny pro zamokřené zahrady

Mezi rostliny vhodné pro zamokřené zahrady patří Juniperus virginiana (jalovec), Picea abies a Picea sitchensis (smrk), Pinus mugo, Pinus pumila a Pinus rotundata (borovice), Taxodium (tisovec), Tsuga canadensis (jedlovec), Alnus (olše), Betula pubescens (bříza), Prunus (střemchy), Populus tremula (topol), Rhododendron canadense (rododendron), Sambucus (bez), Viburnun opulus (kalina).

Zadržování vody zahradními stavbami

Tvarově rozmanité nádrže, rybníčky, bazénky, jezírka, ptačí napajedla, malé umělé vodopády – to jsou na zahradách vždy oživující prvky, které ožijí životem. Tyto zahradní stavby uvítá každá zahrada. Souvisí s nimi i volba vhodných rostlin, které zahradu též oživí – jinak by se zde ani nemohly objevit.

Vysoká hladina spodní vody na zahradě

Pokud je zamokření zahrady způsobené trvale vysokou hladinou spodní vody, musíme zahradu odvodnit soustavou drenáží z drenážních trubek či drenážních kamenů nebo cihel. Voda je drenážním systémem odváděna na nejnižší místo zahrad do jímek a nebo mimo pozemky – nejlépe do vodních ploch či toků.

Ideální hladina spodní vody je 80 až 150 cm pod povrchem. Pokud je v menší hloubce, je většinou nutné pozemek odvodnit. Ovšem odvodněním pozemku nesmíme nežádoucím způsobem ohrozit vodní poměry sousedních pozemků – zhorší se pak i sousedské vztahy. 

Budujeme drenáž

Drenáže nerozdělují pozemek, po zatravnění zahrnutého výkopu travním drnem drenáž zcela splyne se zahradou. Drenáž též umožňuje přístup vzduchu do půdy a ta se otepluje. Ovšem drenáže nejsou vůbec levné. Drenáže se realizují z trubek - trativodek s kruhovým šestiúhelníkovým vnějším obvodem a vnitřní světlostí 50 až 200 mm. Ovšem drenáž lze provést i z cihel či větších kamenů. Drenáž zasypáváme lehce prostupným materiálem (štěrkem, štěrkopískem, kačírkem, odpadovým kamenem, škvárou, struskou), na který až nasypeme ornici.

Hloubka drenáže je od 1 do 1,5 m - hlubší drenáž sice více sníží hladinu podzemní vody, ale my musíme pažit výkop. Nejčastěji je dána hloubka drenáže tím, v jaké výšce se nachází vyústění do potoka – to by mělo být alespoň 100 mm nad hladinou. Ovšem u vodoteče s pouze občasným průtokem vody děláme vyústění drenáže 200 mm nad dnem. A právě od vyústění začínáme hloubit drenáž ve spádu 0,5 až 1% v písčité půdě a 0,3 až 0,5% v těžké půdě. Ovšem sběrné trativody a svodnice musí mít spád alespoň 1% (nejlépe 3 až 5 %) - volba spádu je ale vždy závislá na délce trativodu, např. při spádu 5 % bychom pronikli u dlouhých trativodů do příliš velkých hloubek.

Při realizaci drenáže nejprve vytyčíme na pozemku celý drenážní systém pomocí kolíků. Vzdálenost sběrných trativodů je v obyčejných půdách 11 až 14 m, v jílovitých 8 až 11 m, v jemném písku 10 až 12 m, v hlinitém písku 12 až 14 m a v písku hrubém 16 až 18 m. Od stromů držíme drenáž alespoň 8 až 10 m daleko (kořeny by vnikaly spárami do trubek) a pokud nelze takovou vzdálenost zachovat, pokrýváme drenážní trubky 50 mm širokými proužky lepenky a nebo fólií z PVC.

Trasa drenáže by měla být co nejpřímější, oblouky provádíme jen výjimečně, o poloměru alespoň 5 až 6 m a v oblouku se trubky přisekávají.

Na dno drenážní rýhy se ukládá cca 80 mm silná vrstva štěrku zrnitosti 10 až 50 mm. Spád dna musí být zcela rovnoměrný a rovný. Na štěrkové lože se kladou drenážní trubky tak, aby mezi sebou měly spáry široké 8 až 20 mm. Spáry se shora překrývají střepy a právě spárami proniká voda do trativodu. Trubky se kladou od začátku drenáže (nejvýše položeného bodu) po spádu až k vyústění. Konec první trubky se uzavře jílovou zátkou a plochým kamenem. Trubky se po položení zasypou 200 mm silnou vrstvou štěrku zrna většího jak 30 mm. Zemina díky zásypu nepronikne až k trubkám a nezanáší potrubí. Obdobně jako sběrné drenáže se pokládají i svodnice, ovšem o něco hlouběji.

Pokud drenáž vyúsťuje na povrch (třeba do svahu), zaústíme trativodky do kameninové či betonové trouby, aby se ústí nepoškodilo. Vyústění drenáže do vodní plochy či toku by mělo být alespoň 100 mm nad hladinou.

Více zamokřené zahrady mívají téměř stálý průtok vody drenáží, který je vhodné využít třeba ve skalce jako malý vodopád, k napájení malé vodní plochy na zahradě (jezírko, …) a podobně. 

Zdroj: www.ČESKÉSTAVBY.cz, www.shutterstock.com