Jak pěstovat rododendrony

Správné stanoviště, to se lehce řekne

Že rododendron - pěnišník není jen tak ledajaká rostlina, ale kráska se zvýšenými nároky, nejlépe demonstruje fakt, že své stanoviště si dobře vybírá. Jednoduchý plán – zasadit rododendron na zahradě tam, kde se nám to líbí – prostě nefunguje. Keře vyžadují současně stinná, slunci neexponovaná místa, mírný chlad, ale nikoli však průvan. Stačí si představit prapůvodní domovinu rododendronů, hornatý Nepál. Vyhýbejme se tedy přímému slunci a prosvětleným trávníkům. Preferujme spíše západní a severní strany, a nezapomínejme také, že pěnišník je rostlina, která si ráda hoví v zákrytu. Nikdy se proto nevysazuje jako osamocený solitér, ale spíše do skupinky, ideálně pod kmeny jehličnatých stromů, borovic a douglasek. Ty poskytují stín, a jejich jehličí také lehce okyseluje půdu. To už nás ale vede k dalšímu bodu pěnišníkové chemie.

Správná půda, půl úspěchu

Pořád si ještě představujete Nepál? Výtečně. Tak to jistě vidíte i tu všudypřítomnou neúživnou, kyselou půdu, na které se tamním pěnišníkům tak nádherně daří. I u nás se jim proto musíme snažit vytvořit podobně nehezké podmínky. Základem je nízké pH půdy, které by se mělo pohybovat v rozmezí od 4,5 do 5,5. Jenže jak toho dosáhnout? Ideální je rašelina, kterou vystelete vykopanou jámu pro přesazovaný keř, méně populární je pak využití práškové síry. Přeci jen, musíme myslet trochu ekologicky. Proto se vyplatí mít v zásobě trochu opadanky z jehličnanů, kterou promísíme se svrchní vrstvou substrátu. Zapotřebí je také zvýšit podíl sypké frakce v substrátu, buď přidáním písku, nebo štěrkopísku, aby se vytvořila přirozená drenáž. Hlavně pozor na vápník. Se zásaditými horninami se prostě pěnišník nekamarádí.

Zakopat, nikoliv pohřbít!

Jámu pro zasazení rododendronu hloubíme přibližně dvakrát větší, než je velikost celého kořenového balu. Nejprve musíme zjistit, jak vlhké je naše chystané stanoviště. Naplňte vykopanou jámu vodou, a počkejte si tři čtyři hodiny, jestli se voda vsákne. Pokud ne, budete potřebovat lepší „drenáž“, protože vyložené vlhko pěnišníkům, náchylným na houbová onemocnění a plísně, rozhodně nesvědčí. Drenáž zajistíte vysypáním dna jámy hrubozrnným štěrkem, a také zvýšením podílu pevné frakce v zásypovém substrátu. Dobrý nápad je v tomto případě nadrobno naštípaná borovicová kůra. Následně se můžete vrhnout na prohnojení. Pokud fandíte organickému pěstování rostlin, vězte, že na metr krychlový výkopu vám postačí deset kilo koňské mrvy. Celý kubík hlíny asi nevykopete, takže poměr klidně upravte. Dobré je, že takové podhnojení zajistí výživu keři na několik let dopředu.
Keře vysazujeme jen tak hluboko, jak byly pěstovány ve školce. Pokud máte pocit, že je vlášení kořenového balu lehce zaschlé, dopřejete mu před zasazením do půdy hodinovou lázeň ve vodě. Jemně a citlivě keř zasaďte, a dopřejte mu bohatou zálivku. O tu si bude keř říkat ještě několik dní, pak už budete vodou spíše šetřit.

Pěnišníkův rok? Chce to trochu citu

Zálivka je jedním z prubířských kamenů dobré práce s pěnišníky. Zalévejte dostatečně na jaře, když nasazují do květu, zalévejte v parném suchu v červnu a červenci, kdy je čas nových výhonů, nezapomeňte zalévat na podzim, a také ideálně těsně před příchodem mrazů. Je to jako v pohádce – nezalijete, a budete o hlavu, pardon, o pěnišník kratší, právě tak to ale dopadne, když přelijete. V létě se vyvarujte ledové vody ze studní. Pokud jde o okopávání, nemusíte si dělat starosti. Pěnišníky se vyznačují mělkým kořenovým systémem, a proto je bohatě postačí mulčovat (každoročně z jara přisypat deseticentimetrovou vrstvu kompostu s rašelinným substrátem či borovicovou kůrou). V zimě nezapomeňte na přistýlku až do výšky kořenového krčku. Pevné uchycení kmínku, zvláště u čerstvě vysazených exemplářů, se také vyplatí.

Zálivka a hnojení

V zásadě můžete zvolit dva přístupy, při kterých se sice doberete stejného výsledku, ale jen u jednoho musíte vykoupit nejbližší sklad zemědělských hnojiv. Pokud v dostatečné míře aplikujete rašelinu a borovicovou kůru, opadanku z jehličí, a používáte k zálivce odstátou vodu, přihnojovat vlastně ani nemusíte (vzpomeňte si na koňskou mrvu na dně jámy). Nebo, a to je druhá varianta, můžete přihnojovat minerálními hnojivy, například Cereritem. A protože rododendrony vyžadují dostatek fosforu, který se navíc rychle vymývá z půdních horizontů, tak i Superfosfátem. A kvůli dostatku draslíku ještě přidáte síran draselný, nebo draselnou sůl. Dusíkatá hnojiva jsou důležitá pro růst zelených listů i výhonků. Pokud ale máte na zahradě i psa, který si nový keř tu a tam označí, máte o dostatek dusíku postaráno i bez chemických aditiv. Méně je prostě někdy více. A na rozdíl od jiných rostlin právě rododendronům psí moč nevadí.

Kdy je zapotřebí sáhnout k násilí?

Většina správně pěstovaných pěnišníků si uchovává svůj přirozený habitus, a tudíž povětšinou není zapotřebí sahat k nějakým radikálním zákrokům. Obecně se doporučuje jen každoročně ručně vylamovat odkvetlé květy, aby pěnišník nezačal nabíhat k tvorbě plodů. Navíc zaštipováním odkvetlých květů docílíte lepší násady květů v další sezóně. Pokud skutečně nehodláte dát letos pilku z ruky, podívejte se nejprve, v jaké kondici se pěnišník momentálně nachází. Rázný řez totiž s největší pravděpodobností nastartuje celou kaskádu chorob a onemocnění, se kterými se budete mořit ještě několik let, a pokud navíc začnete ořezávat oslabený keř, pravděpodobně ho tím zlikvidujete. Řez se provádí vždy jen na jaře, ještě před narašením spících oček, přibližně začátkem března (v závislosti na počasí). Větve v řezu by neměly mít více jak tři centimetry. A nezapomínejte, že nakonec chcete mít bohatý keř, ne zakrslou bonsaj.

Tip 1:

Diskuzi, kde končí azalka a už začíná pěnišník, a kdo je tedy ve skutečnosti tím pravým rododendronem, ponechme raději rostlinným taxonomům. Pod latinským rodovým jménem Rhododendron z čeledí vřesovcovitých bychom totiž narazili na více než tisícovku druhů, rostoucích po celém světě. A to ještě nezapočítáváme kultivary šlechtěné jednotlivými zahradníky. K dispozici je nepřeberné množství variet a barevných či tvarových morf, od třicetimetrových stromů až po skalkové keříky, od druhů mráz tolerujících až po choulostivé zástupce, které dokáží růst jen v ostře vymezeném rozmezí příznivých teplot.

Tip 2:

Keř starého ochlasty? Vznik ustáleného českého jména – pěnišník – pro rododendrony souvisí s jazykotvornou činností obrozenců v devatenáctém století. Velcí badatelé a učenci se často potýkali s tím, jaký vhodný název nastřelit živočichům a rostlinám, aby zněl dostatečně ne-rakousky a ne-německy. Bratři Preslové, kteří vytvořili názvosloví i pro rododendron, si jméno vypůjčili z Ruska. Tam, v drsných sibiřských krajích, roste nízká keříčkovitá forma rododendronu. Obsahuje silné alkaloidy (které zabraňují tomu, aby jej spásali tamní kopytníci), které způsobují silnou otravu. Ta se projevuje stavy ne nepodobnými opilosti. A tak vznikl „pjanišník“, od slova pijanyj - doslova nabumbaný, opilý.

Zdroj: www.ČESKÉSTAVBY.cz, www.shutterstock.com