Zachraňte staré rodinné fotografie před zkázou. Jak uchovat cenné vzpomínky i pro naše vnoučata

To, co je pro jednoho zbytečností, představuje pro jiné nedocenitelné pouto s minulostí. Poklad, který snese srovnání s čerstvě objevenou hrobkou faraónů. Ostatně, pocity archeologů pátrajících pod pyramidami - a lidí, kteří třeba při úklidu na půdě narazí na album fotek po prababičce – jsou dost podobné. Po takovém šťastném nálezu pak započíná fáze opatrného objevování, luštění, spekulací a pátrání v minulosti. A zrovna tak je nezbytné takový slavný nález uchovat a zakonzervovat pro příští generace. Jenže tady nastávají první problémy.

Tím prvním je vlastně vědět předem, co s nalezenými fotografiemi máte vlastně v plánu. Dá se odtušit, že snímky z italské fronty, kde váš pradědeček sloužil za Velké války, potažmo první zadokumentovaný lázeňský pobyt vaší prababičky jen tak nenaložíte do kontejneru. Ty fotky si zaslouží uchování. Může to být vynikající impuls pro studium spletité rodinné historie, podklad pro vytváření rodokmenů, sepisování rodové kroniky nebo materiál, jímž vaše vlastní ratolesti seznámíte s minulostí. Co jiného byste taky přes zimu, když je venku nehezky, chtěli dělat jiného, ne?

Faktem je, že záchrana starých rodinných fotek je žroutem času, a pacienta je třeba nenechat roz-operovaného. Když se do toho jednou pustíte, musíte to dotáhnout do konce. Bude to práce pomalá, piplavá a dost možná nevděčná, protože ji ne každý docení. Základem, od kterého se odpíchnete, je „konzervace a archivace“ oněch snímků, a jejich digitalizace. Nadstavbou pak je, že si některé z nich možná budete chtít vystavit a zarámovat, potažmo z nich vytvořit další nové album. Ale všechno postupně.

Nejdřív si budete muset nachystat operační sál – místo, kde budete mít na práci klid, nerozlije se čaj nebo lepidlo, kde to neposkáče pes a nerozstříhají děti. Čistota pracovního prostředí je tuze důležitá, už proto, že budete dělat trochu špinavou práci. Snímky je třeba vybrat z alba a očistit. Hodí se – bez nadsázky – pracovat v rukavičkách. Protože pot na prstech může nahlodat zteřelý papír.

K ruce budete potřebovat několik druhů nůžek (rovných i malých z manikúry), skalpel nebo něco s ostrým břitem, několik jemných bavlněných hadříků, suché a čisté štětečky. Pomůže i nějaké ofukovátko. Od věci není mít nachystaný fén a alobal. A taky tvrdé čtvrtky na prokládání fotek, savý papír, deníček na poznámky, foťák, lupu. Zásobu destilky – destilované vody. Ano, už podle toho arzenálu je jasné, že se chystá pořádná fuška.

V ideálním případě jsou staré fotografie hezky naskládané v albu, pěkně rovné, není žádný problém je vytáhnout. Častěji jsou ale zasazené do zdobných papírových rámečků, přilepené k podkladu celými ledovci nějakého klihu či lepidla, jsou vlepené na papír jakou součást dopisů, hustě popsané křížky, kolečky a poznámkami. Popřehýbané, s vytlačenými záhyby a vybledlými sklady. V té nejhorší variantě jsou k sobě slepené do jednoho kompaktního drolivého bloku, prokvetlého plísní.

Někdy to obnáší pižlání kousků nepoddajného lepidla, řezání starých foto-růžků anebo stříhání papíru starého alba. Práci se vyplatí průběžně dokumentovat, krok za krokem, od původního stavu až po hotovku. Nafoťte si přitom detaily jednotlivých vpisků, ty vybledlé poznámky inkoustovým perem nebo tužkou vám budou později moc platné. Po celou dobu „oddělování“ se k fotografiím chovejte jako k nenahraditelným artefaktům, s citem.

Jsou finty, které „fungují“, ale úplně doporučit je s klidem nemůžeme, protože fungují možná až moc dobře. Zmínit je ale musíme. Na stará lepidla skvěle zabírají moderní ředidla. Háček je v tom, že ty současně rozpouští emulze fotek a doslova je sežerou. Takže s pořádnou porcí zručnosti, naředěným ředidlem a mikro-štětečkem nebo malým uchošťourem by to nejspíš šlo. Ale rizika jsou značná.

Podobné je to i s nahříváním, které pomáhá zažraným lepidlům „povolit“. Chybička je v tom, že nahřívání fotek fénem, UV lampou, horským sluncem je zrovna tak může zničit. Trochu pomáhá, když fotku ochráníte před nadbytečným teplem alobalem, a fénujete jen lepidlo. Funguje to, ale ne zrovna bez výhrad. A když už vás napadne ta šílenost (která ale na „zapečený balík“ vlhkých fotek někdy zabere) – že je dáte ohřát a vyschnout do trouby, aspoň v troubě zhasněte světlo.

Na dohromady do bločku slepené fotky také „zabírá“ jejich namočení do vodní lázně, lavórku s destilovanou vodou. Můžete je pak snadno oddělit, odlepit bez potrhání. Ale i tady, co si budeme povídat, to může být konečná. Vodní lázeň může rozpít inkoustové popisky na zadní straně fotografií, a pak máte doslova vymalováno. Cílem je dostat se k jednotlivým fotkám. Myslete na to, že cílem je oddělit fotky od podkladu, nepoškodit je.

Hotovo? Začíná fáze čištění. Tedy spíš citlivého oprašování, lehkého otírání a ofukování. Žádné oškrabávání nehtem, stará fotografie není stírací tiket a tenhle los vážně nevyhrává. Zbytečné rýhy by mohly poškodit to, co přečkalo až do vašeho zásahu. Foťte, dokumentujte, dělejte si poznámky. Zaznamenané vpisky na zřetelných a dochovaných fotkách vám mohou pomoci určit osoby zachycené na snímcích vybledlých, datum nebo lokalita pomohou se zařazením, datací snímku a jeho přiřazením k nějakému kontextu.

Očištěné fotky odkládejte na čtvrtky papíru, prokládejte savým papírem, a dopřejte jim chvilku klidu k narovnání. Lisovat je nemusíte, ale kolmý tlak několika narovnaných knih by mohl pomoci. Pozor si dávejte hlavně na ostré světlo, sluneční svit, vlhko a přemíru tepla. Snímky chcete zachovat, a nikoliv zahubit. A právě proto nastupuje další fáze. Je třeba přiznat, že starým fotkám moc neprospívá, když s nimi někdo nešetrně manipuluje. Dívat se na ně ale chceme, potřebujeme, aby byly přístupné.

Tohle vyřeší jejich digitalizace. Buď velmi kvalitní nafocení, anebo naskenování. Pro focení je třeba foťák s opravdu dobrým rozlišením, ideálně zasazený do foto-stolu, nebo uchycený v pevném rámu. Chce si to i pohrát se světlem, aby byla ostrost co nejvyšší. U skenování se kvalita též počítá. Klasické laciné trojče skener-tiskárna-kopírka to většinou dobře neudělá. Minimální rozlišení se – pro zachování detailu – doporučuje kolem 1200 DPI.

Fotkami v digitálním archivu pak můžete volně listovat, bez obav, že se jim něco stane. Hodí se – jen pro strýčka příhodu a riziko nějakých virových kolapsů – mít naskenované fotky uloženy na několika místech (nejen na disku v PC, ale i v datovém úložišti, cloudu). Zvlášť výhodné je mít takhle archivované ony popisky, detaily tváří – věci, které mohou časem sejít a vyblednout. Vy už ale budete mít rezervu.

O prapůvodní originály se musíte dobře postarat též. Kam je schovat? Do místa, kde nekolísá teplota, relativní vzdušná vlhkost bude něco mezi 15 – 40 %, a kde nebudou vystaveny přímému světlu, blednutí. To poslední vyřeší „krabice“, k jejímuž popisu se ještě dostaneme. Obecně se vyhněte skladování starých fotografií na půdách, ve sklepích nebo garážích, kde mají teplota a vlhkost tendenci kolísat. Vede to k plísním, chemickému rozkladu nebo křehnutí. Pozor i na prašnost okolí.

Fotografie uchovávejte mimo prostory, které jsou náchylné k výskytu hmyzu a hlodavců. Tato „zvířátka“ ráda využívají papír k hnízdění, a mohou do vašich cenných vzpomínek vyhlodat díry. A v neposledku, skladujte je tam, kam na ně nedosáhne voda. V policích spíš nahoře, aby je nezasáhlo třeba protržené potrubí anebo nějaká jiná záplava. A jak se to má s onou krabicí? Při ukládání fotek záleží na kvalitách materiálu.

Fotoalbum z výprodeje není dobrý nápad. Některé chemikálie, například změkčovadla plastů a laciná průmyslová lepidla, použitá při jejich výrobě mohou způsobit, že se vaše staré fotky rozpadnou nebo slepí. Vyplatí se používat sázet na kvalitu, fotoalba bez zvýšeného obsahu ligninu nebo kyselin. Ze stejného materiálu by měla být vyrobena i ona krabice. Fotky by měly mít tolik místa, aby nedocházelo k jejich stlačení nebo přehnutí. A vyplatí se je prokládat vrstvami papíru.

Určitě se při skladování fotek vyvarujte lepidel, lepicích pásek, kovových svorek. Nesvazujte je gumičkami. Fotky taky znovu nepřepisujte – nepopisujte, zvlášť ne kuličkovými pery.

Vystavování archivních fotek v rámečcích má své kouzlo, ale to kouzlo nebude o nic menší (kromě vás to nikdo jiný vědět nebude), když takhle vystavíte kopie – duplikáty původních fotek. To, co jste naskenovali nebo nafotili. Staré fotky opravdu rychle blednou, tak aby vás to zbytečně nemrzelo. Nic vám ale nebrání vytvořit si archivní foto-sety a alba z kopií starých fotek: u specialistů se dají natisknout na foto-papír odpovídající gramáže, zachována pak zůstane i patina. A originály přitom můžete mít hezky uložené v bezpečí. Je to opravdový poklad.

Materiály: TheSpruceCrafts.com, RD.com, ala.org, FamilyHistory.com, Garage.hp.com