Jen 10 kilometrů od Hluboké nad Vltavou si můžete nechat vypálit jemnou pálenku, prohlédnout její moderní výrobnu (palírnu), posedět a okoštovat v příjemném prostředí koštovny a nakonec si domů odnést tekutý dáreček. První Poněšickou Palírnu známou pod značkou 3P nelze na poněšické návsi přehlédnout. Už z dálky se tradiční jihočeské barokní stavení liší vůní i vzhledem. Cedule na vratech nám pak dává jistotu – jsme tady. Zvoníme a ve dveřích se objeví sympatická tvář s knírem - pán domu inženýr Jaroslav Ledajaks, zakladatel palírny.
Multikulturní prohlídka palírny
Palírnu jsem si prošel dvakrát, nejprve s výpravou ruských novinářek a podruhé s novináři čínskými a několika Japonci. Asiaté se kupodivu vyhli koštovně a tak jsme usedli, sotva ji opustily zástupkyně národa euro-asijského. A jak plynuly proudy řeči střídané výbuchy smíchu, rostla v malé koštovně koncentrace lihových výparů stejně jako nám v krvi. Před očima se pomalu mžilo.
Renezanční osobnost, Hrabalův pábitel
Pan Ledajaks se ukázal být renezanční osobností. Odkud ale navléknout nit vyprávění o něm a jeho palírně. Napověděl až návrat k multikulturnímu odpoledni. „Takhle je to u nás pomalu každý den, střídají se tu národy, kultury, jazyky a profese. Dneska to byla výprava organizovaná agenturou Czech Tourism. Před časem zase moje dcera chodila s Japoncem, který zvládal bravurně maďarštinu i češtinu a pomáhal mi turisty provádět. A po jedné takové exkurzi mi jeden Maďar říká: Teprve ve Vaší palírně jsem pochopil Bohumila Hrabala…“
Milovník divokých kvasinek
„Takže na Vás musím přes Hrabala?“ „Nemusíte, ale můžete, my jsme tu vlastně takoví pábitelé a mnoho pábitelů k nám jezdí koštovat dary přírody a hlavně DIVOKÝCH KVASINEK. Já prostě musím milovat divoké kvasinky, to ony nám dávají dar opojení. Ostatní je už jen technologie…“ „S kvasinkami je to jako s lidmi. Bez divokých lidských kvasinek by nebylo Hrabalů,“ usmívám se…
Rodinná atmosféra a pohoda
„Na lidi v koštovně vždycky padne rodinná atmosféra a pohoda,“ dodává jeho žena. Ten se brání mému nařčení, že je odborník: „Kdepak, jsem jen laik, co se pořád učí“ a jeho kolega (palírnu provozují ve dvou) dodává ironicky a se smíchem na rtech: „Jsou to léta odříkání a dřiny… Hlavně tady v koštovně!“
To už do sebe lupeme další sklenku z elegantní koštovky. „Takový nápoj do sebe nesmíš lupat,“ oponuje pan Ledajaks. „Musíš vychutnávat, až pak se mohou dostavit příjemné stavy, nikdy ne brutální opice. Jen taková malá příjemná opička…“
Umění pití pálenky
Připouští, že jejich pálenka je drahá, není však cílem zbořit se po pár panácích. Pálenku vyrábějí proto, aby si člověk pochutnal. Abychom se naučili pít kulturně, s rozkoší a mírou. Nám se však pití s mírou v útulné koštovně se záplavou buddhistických symbolů jin a jang na ubrusu příliš nedaří. S rozkoší a pokusem o kulturu pití ano. Však s mírou? Když vám na stůl co chvíli přistávají noví piloti narůstající beztížné extáze?
Ke koštu jsou koštovky
„Proto pálenku ochutnáváme z takzvaných koštovek, abychom si ji vychutnali,“ dodává pan Ledajaks. „Koštovky mají tvar obráceného zvonu. Ten tvar jim dává tah a průvan…, kořalka se zde odpařuje. Nahoře se koštovka zase rozšiřuje, aby pálenka co nejdéle voněla.“ Pijeme další sklenku až na dno, ale už po malých douškách. Mazlíme se s příjemným tvarem koštovky ve svých prstech. Tentokrát ochutnáváme letos oceněnou ořechovici. Pro změnu likér.
Proč palírna vznikla?
„Destilát se nesmí chladit, musí se podávat v pokojové teplotě. Teprve pak si lze nápoj vychutnat. Chlazením v mrazáku pálenku podmrazíme a ona ztratí aroma, chuť, individualitu.“ Pan Ledajaks však odmítá metafory. „Se ženou se mazlíme jinak než s pálenkou, tohle je prostě nápoj a já nejsem básník ani filozof, vlastně jsem technik - elektrotechnická fakulta. A právě technika mě přivedla k pálení slivovice. Když jsem měl odejít do důchodu, nemohl jsem spát, v noci jsem se odkopával, vstával a chodil po bytě. A pak přišlo vnuknutí a následovalo rozhodnutí.“
Věčný student Ledajaks
„Odkud jste s budováním palírny začal?“ „Od studií. Nejprve jsem studoval knihy. Kdybych chtěl pálit jen pěstitelům, vystačím si s živnostenským listem. Jenže já měl sen – vyrábět svou značku a na to potřebujete koncesi. Přihlásil jsem se na malý postgraduálek na VŠCHT a právě tam jsem získal všechny potřebné znalosti i známosti se spoustou úžasných lidí. Sem do Poněšic jsem pak všechny poznatky přenesl.“
Koštování pálenky je o lidech
Kolega se dívá na obrázek, který namalovala majitelova vnučka, je na něm napsáno DĚDA VYRÁBÍ KOŘALÍ… Hned vedle visí obraz pana Ledajakse, který namaloval místní výtvarník podle fotografie. „Kromě toho, že vlastně uspokojuju potřeby lidí, přijdu právě i do kontaktu se spoustou zajímavých osobností.“ To dokazuje pamětní kniha, do které se nakonec musíme zapsat i my. Někdo zvolí přání, jiný prózu a další zase verš.
„Nápad se zrodil 2 roky předtím, než byl postaven první kotel. A dneska si určitě nestěžuju, mám zajímavou klientelu, která mi do žil vlévá život, třeba sousedící areál AMU je nekonečnou zásobárnou osobností. První kotel jsme postavili v dubnu 2003. A od té doby se snažíme držet kvalitu a zlepšovat technologii. A právě kvalitu lze držet, přestože je ovoce každý rok jiné. To příroda – mocná čarodějka – nás inspiruje. A právě příroda nám dala divoké kvasinky."
Automatizace vyloučila lidské chyby
„Abychom však vyloučili prvotní lidské chyby, přešli jsme k automatizaci. Ve dvou je těžké výrobu uhlídat do důsledku. Často se nám stávalo, že litry kořaly zbytečně odtékaly mimo, bylo těžké ohlídat si konec destilace, aby nám v pálence nezůstaly přiboudliny, které nemají v odkapu co dělat.“
„Co jsou to přiboudliny?“ „Zní to sice hodně staročesky, ale jde o odborný termín. Přiboudliny jsou vyšší alkoholy, které pálenku znehodnocují. U pití pálenky jde o vjemy.
Měli bychom cítit ovoce. Vjemy totiž nejsou jen o tom, že alkohol vstoupí do krve." Interiérem koštovny se z koštovek prodírá ke světlu prazvláštní vůně místní mrkvovice. Pan domácí znova nalévá.
Nechce se nám domů, atmosféra zlátne
Vracíme se k ořechovici a znova ochutnáváme již jednou ochutnané. Už nevíme, co je pít. Ochutnáváme. Do koštovny vstoupí místní výtvarník se svou ženou a krásnými dcerami. Autor Ledajaksova portrétu na zdi. Kdybych neviděl pana Hanťu ve filmových zpracováních hrabalovských novel, rázem bych řekl: To je on!
Jako správní chlapi ochutnáváme pod vlivem křehkého ženství o to víc, oč víc mladým dámám na tvářích zlátnou úsměvy. Sedí za stolem s ubrusem z jin a jangů jako andělé vyřezaní z masa, krve a mléka. Svými prsty hladí čiré stěny koštovek a švitoří. Drobné vystřízlivění přichází až s odchodem domů.
