Pořádný kus nábytku z masivu

Přírodní masivní dřevo je tradiční materiál, přirozený, příjemný na pohled i dotek a nádherně voní. Není snad člověka, kterému by dřevo nevonělo. Působí harmonicky a skutečně náš domov zpříjemní a zútulní. Přitom stačí byť jen jediný dominantní dřevěný prvek v interiéru a nemusí to být zrovna schody. Nejste-li vyloženě milovníky starožitného masivního nábytku, udělejte sobě a své rodině radost a oživte si své bydlení krásným kouskem dřeva.

100% dřevěný masivní nábytek se vždy vyznačuje pevnou konstrukcí, dlouhou životností a snadnou údržbou (na rozdíl od exterierových dřevěných prvků nepůsobí na dřevěný nábytek klimatické vlivy). Masivní nábytek můžeme získat prakticky z jakéhokoli druhu dřeviny, omezujícím kritériem výběru dřeviny je pouze pevnost zvoleného materiálu vztažená na požadavky pevnosti konstrukce.

Mezi u nás nejběžnější dřeviny k výrobě nábytku používané patří smrk a dub, hojné je však i užití borovice, modřínu, buku, javoru, jasanu, habru a akátu. Stále modernější jsou pak dřeviny exotické, například teak.

Masivní dřevěný nábytek lze vyrobit v různých stylech, pokud to ovšem ladění našeho interiéru dovolí, není v našich končinách nad tradiční nábytek selský. Selské stoly, židle, lavice, stoličky, postele, komody, truhlice, kredence, mísníky, almary (šatní skříně) a kolébka dodají našim příbytkům neopakovatelnou rustikální atmosféru. Ožijí s ním pojmy jako poctivá služebnost a řemeslná pravdivost a stanou se negací bezduché formálnosti uspěchaných dní.

Nejprve byla selská lavice

Začít můžeme tradicí nejtradičnější. Prvním skutečným nábytkem byly lavice. Ty nejstarší lavice se vyznačovaly maximální pevností, ale i nepohyblivostí, zřejmě proto, že i zem, na kterou sedáme, je pevná a viditelně se pod námi nehýbá. Nejprve naši předkové používali půlený kmen, později přitloukali fošnu ke kůlům zapuštěným do hliněné podlahy.

Lavice však dál procházely vývojem a jak se zdokonalovalo i používané nářadí a později technika obdařená motory, stávaly se stále propracovanější, na povrchu hladší a dokonalejší. Takovým vývojem v zásadě prošel veškerý selský nábytek, ovlivněn byl navíc různými dobovými styly. Selské jádro se však uchovalo dodnes.

A dnešní selské lavice nejsou jen praktickým kusem nábytku, na kterém si můžeme v klidu posedět, ale i estetickým doplňkem. V nabídkách výrobců tradičních selských masivních lavic jsou dnes různá konstrukční řešení, lavice s opěradly či bez nich, rozličných tvarů a také výplní. Vyrobit si můžete nechat dokonce lavici s úložným prostorem a nebo třeba lavici rohovou.

Klidný spánek na masivní posteli

Nejprve jsme na zem pokládali měkké vrstvy z rozličných materiálů a uléhali na ně. Spávalo se však i na půdě, ve stodole, nebo v sadě pod stromy, pokud bylo horké léto a zrovna nepršelo. Hojně jsme používali i podestýlky ze slámy. Luxus, jakým je postel, se nejprve objevil u vyšších vrstev a  až později se teprve prodral i do selských stavení.

Pokud chceme nahlédnout do historie postelí, vlastně se vrátíme k lavici, která se stala prvním mobilním lůžkem určeným i ke spaní. Běžně se užívaly například bedny vystlané slámou, která se snadno vyměnila. Vše jde vývojem a nakonec tedy zvítězila touha po pohodlí i v těch nejnuznějších staveních. Bedna se slámou byla zvednuta na sloupkové nohy a postupně selstvo došlo až k nádherně malovaným masivním postelím se vším všudy.

Z postelí se staly dokonalé truhlářské produkty, doplněné prací zručných lidových malířů. Často se ale užívala masivní vysouvací či rozkládací lůžka a bohatí sedláci se zase uchylovali k postelím z nebesy, po vzoru měšťanů a zámeckých pánů. Dnes je možné vyrobit jakýkoli typ masivní postele přesně na míru. Záleží jen na představách a přáních klienta a na konkrétně laděném interiéru.

Stoly, židle a stoličky

Stoly se paraxoně začaly vyrábět až po lavicích. Nejprve bylo zvyklostí sedět na lavici, na které byla i postavena mísa s jídlem. Jakmile se však stoly do selských stavení prosadily, věnovaly hospodyně velkou pečlivost jejich vzhledu a čistotě. Nejčastěji byly stoly na rozkročených deskovitých nohách, spojených takzvanými luby. Oblíbené byly především pro velkou tuhost. Prostě pevně stály a nevyklaly se, často takový stůl vydržel i celá staletí.

Dnes je však možné vyrobit masivní stůl, který se hodí i do moderně vybaveného interiéru, výjimkou nejsou stoly rozkládací, velmi praktické pro případ větší rodinné hostiny, po které se stůl zase složí.

A pokud už uvažujeme o masivním stolu, měl by být doplněn i masivními židlemi, případně lavicí, vyrobenými ve stejném stylu a se stejnou pečlivostí. Ještě před židlemi se však vyráběly velmi nízké selské stoličky, které se většinou zasouvaly pod lavice a jejichž konstrukce byla obdobná jako konstrukce lavic. Časem ale židle, dříve čestná místa pro posezení hospodáře, získaly takovou popularitu, že se bez nich dnes neobejdeme ani doma, ani v zaměstnání. V zaměstnání však budeme těžko sedět u počítače na masivní židli selské, ovšem ve vkusně a v rustikálním stylu zařízené kuchyni už jde o něco jiného.

Poličky a police

Domácnost bez poliček si asi lze představit jen těžko, na poličky ukládáme různé předměty, ozdobné i praktické. Poličky jsou místem, které se často stává předmětem našeho rozčilení, když zjistíme, kolik se na nich usadilo prachu. Bez polic a poliček jsme se nedokázali obejít už dávno. Narazili jsme na ně úplně všude, v obytných místnostech, komorách, ale i chlévech. Bez praktických polic a poliček bychom už v dřívějších dobách neměli kam ukládat předměty denní potřeby.

Později se police začaly zdobit rozličnými rytinami a vyřezáváním různých tvarů a nakonec i malbami. Takové police potom sloužily k vystavení parádních věcí, nebo alespoň těch, které jsme užívali jen výjimečně. Domyslíme-li si ještě ´zábradlíčko´ (ozdobné čelo, díky kterému předměty z police nepadají), určitě bude taková police patřit do našeho interiéru i dnes. Těžko však vedle nábytku vyrobeného v moderním designu. Vždy jde o udržení stylu.

Truhly

Kdejaká hospodyně se i dnes vrací k objemným a krásně malovaným truhlám. Truhly se mezi lidmi udržely v oblibě dodnes. Kromě bezpečného uložení osobního majetku a ošacení do truhel ukládáme třeba i knihy. Hojně se dřív truhly využívaly i při stěhování, respektive převážení studijního materiálu, cenností a věcí praktických. Ty největší truhly pak měly objem až 1m³. Uvnitř bývaly truhly členěné příčkami a umožňovaly tedy navíc i ukládání sypkých materiálů.

Truhly jsme našli úplně všude, od kuchyně, přes místnost určenou ke spaní, až třeba po obchod nebo maštal. Oproti členěným truhlám se pak truhly šatní vyráběly jako nečleněné. Zde jste však naopak našli uzavíratelný přítruhlíček, který sloužil k ukládání rozličných drobností.

Dnes jsou truhly nahrazené klasickými prádelníky a jinými úložnými prostory, víceméně se staly nádhernými rustikálními doplňky našich obydlí. Vždyť truhla má neopakovatelné kouzlo ukrytých tajemství našich babiček stále a zřejmě jen tak mít nepřestane. A truhlu přece známe i jako symboliku spjatou s ukrytými poklady.

Skříně

Co by to bylo za selský styl, kdyby chyběla masivní a staletím odolávající skříň. Přesto však skříně patří k nejmladším kouskům selského nábytku a na začátku byly víc důkazem majetnosti svého vlastníka než nezbytným úložištěm především ošacení. Oni toho lidé na sebe zase až tolik neměli a co měli, nosili téměř stále.

Skříně se začaly uplatňovat v 17. století a a do selských stavení pronikly až ve století 19. Začaly se používat k ukládání svátečního oděvu a krojů, případně těch oděvů, které jsme odložili po zimě. Pracovní oděvy byly svinuté ukládané do truhel, neskládaly se. Skříně měly po stranách otvory chráněné síťkami, díky kterým mohl jejich obsah dýchat a nebyl cítit zatuchlinou. Síťka zase naše nejlepší kousky oděvů chránila před proniknutím škůdců dovnitř, především myší.

Pojem skříně má však dnes mnoho významů. Různé skříně a skříňky, včetně vestavěných najdeme úplně všude, od obývacího pokoje, přes ložnici, koupelnu a pokoj dětský, až po kuchyň, kde potřebujeme dostatek úložného prostoru na různé nádobí a kuchyňské náčiní nebo potraviny.

Kolébky

Čekáte-li děťátko a chcete si udělat opravdovou radost, nezapomeňte na tradiční kolébku, se kterou je dnes spjata široká symbolika. Kolébka bývala něčím natolik mateřským a mystickým zároveň, jako mateřský prs, byla však i symbolem majetku. A pokud masivní kolébku pořádně vystelete dečkami a peřinkami, nerozeznáte rozdíl od moderních postýlek a navíc můžete svého čerstvě narozeného potomka uhoupat k spánku.

Masivní kolébky však bývaly dříve nahrazované i proutěnými koši a na samém prvopočátku své obliby nestály na obloukových kolébadlech (jako třeba i houpací kůň), ale zavěšovaly se od trámu. Původně byly kolébky nízkým truhlíkem a teprve s příchodem kolébadel se postupně zvedaly do výšky, až získaly dnešní tradiční podobu. Kolébka patřila tradičně k výbavě a věnu nevěsty a na rozdíl od dnešních kočárků se kupovala už před svatbou, nikoli po narození potomka.

Velká pozornost se tedy věnovala i zdobnosti kolébek, nezbytné a nevěstu reprezentující. Používaly se malby i intarsie, samozřejmostí bylo zdobné vyřezávání.