Jednotlivé konstrukční prvky ocelových konstrukcí musí být po celou svou životnosti kontrolované. Jedině tak může být zajištěna jejich spolehlivost a celková bezpečnost konstrukce. Velmi problematickým místem je ukotvení ocelové konstrukce do základů, které je zpravidla zakryto a pozdější vizuální kontrolu neumožňuje. Pro plnou funkčnost a maximální životnost ocelových konstrukcí je vůbec klíčová kvalita návrhu a provedení kotvení.
Návrh kotvení ocelové konstrukce
Na projektu kotvení ocelových konstrukcí úzce spolupracují dva projektanti, ocelář a betonář. První jmenovaný navrhuje geometrii a způsob kotvení. Součástí jeho návrhu, který vychází ze statického výpočtu a zvoleného statického schématu, je kotevní ocelové patky nosného prvku, případná smyková zarážka a někdy i kotevní šroub.
Oba dva projektanti potom spolurozhodují, zda bude kotvení do betonové konstrukce zabudováno při betonáži, či dodatečně provedeno pomocí chemických kotev. U dodatečného kotvení je nutné zvážit, zda použít takzvané těžké rozpěrné kotvy, nebo kotvy chemické. Pro každý ze zmíněných způsobů kotvení přitom platí jiná pravidla – především pokud jde o vzájemnou vzdálenost kotev, jejich zatížení a minimální vzdálenosti od okraje základního materiálu.
Ilustrační foto (www.shutterstock.com)
Ilustrační foto (www.shutterstock.com)
Související dokumentace
Projektant – ocelář zpracovává kotevní plán, kde vyznačí typy jednotlivých kotevních patek a kotevních sestav. Projektant – betonář pak na základě spočítané délky kotevních šroubů navrhuje velikost betonové kotevní patky a případně i její vyztužení. Součástí jeho dokumentace je pak výkres tvaru betonových základů.
V nich jsou vyznačeny jednotlivé typy kotvení s odkazy na ocelářské výkresy, dále pak tvarové řešení požadavků vzešlých ze způsobu kotvení (tedy půdorysné rozměry a hloubky smykových zarážek), požadavky na pevnost betonu pro montáž ocelové konstrukce a výkres výztuže.
Na výkresech jsou dále specifikovány zabudované kotevní prvky či jejich součásti, které jsou při betonáži vkládané do bednění. U osazení kotevních šroubů musí být vyznačené možné montážní tolerance a přesnost osazení. Aby se zamezilo přerušení výztuže při vrtání kotvy, betonář koordinuje polohy výztuže patky (zejména u dodatečných kotvení).
Ilustrační foto (www.shutterstock.com)
Ilustrační foto (www.shutterstock.com)
Zabudované versus dodatečné kotvení
U současných staveb se setkáte častěji s kotvením dodatečným, které je nyní všeobecně preferováno. Jeho hlavní výhodou je totiž snazší dodržení požadované přesnosti. Na trhu je přitom pro běžné případy kotvení k dispozici široký sortiment chemických nebo rozpěrných kotev (včetně provedení z nerezavějící oceli).
Mnohdy je ale nutné použít kotvení zabudované. Zejména v případech, kdy je na kotvu nebo skupinu kotev plánováno velké zatížení (tahovými či tlakovými reakcemi). V takovém případě je nezbytné osazení skupiny kotev pomocí kotevní šablony. Přesnost montáže pak závisí na dokonalé souhře vazačů výztuže, betonářů a montážníků ocelové konstrukce.
)
)
)
)
)
)
