Voda z vodárny teče čistá. Taková už ale z kohoutku u vás doma téct nemusí

Když to vezmeme v krátkosti: Vodárenské společnosti v USA musí ze zákona garantovat kvalitu a nezávadnost vody, kterou pouští do sítě. Na tom by nic asi tak překvapivého nebylo. Překvapivější ovšem je, že ta americká legislativa je skutečně vztažená jen k čistotě vody, když opouští vodárenský závod. Co se s ní děje dál, poté co zamíří do světa, to už na bedrech vodárenských společností neleží. Ony garantují kvalitu na počátku, nikoliv na konci potrubí.

A co tedy z kohoutku vyteče na opačném konci?

To právě zkoumal docent stavebního inženýrství Andrew Whelton a jím vedený tým profesionálů, z univerzit v Memphisu, Purdue a Michiganské státní.

Nesoustředili se přitom na pokrytí nějaké velké oblasti, čtvrti nebo ulice. Vystačili si s jedním jediným rodinným domem. Zato v něm sledovali všechny vodovodní výpustě. Každý kohoutek byl dlouhodobě napojený na datalogger, snímající průběžně data o kvalitě vody. Dohromady to dalo 220 000 hodin datového záznamu, celkem 2,4 miliard datových bodů.

Než tahle ohromující čísla, dokazující, že to výzkumníci neodflákli, jsou důležité jejich výsledky.

A ty zní, že zjednodušeně řečeno, čistota vody v domácnosti se dost lišila.

Jak?

Rozhodně nedosahovala těch samých hodnot kvality a stoprocentní nezávadnosti, jako když opouštěla vodárenský závod. Cestou od zdroje ke kohoutku se proměnila, ztratila cosi ze své čistoty.

To nejvíc bolavé zjištění je, že přibližně v deseti procentech z toho měřeného času, u výtoku z vodovodního kohoutku v rodinném domě, neobsahovala ani minimální stopy těch purifikačních, desinfekčních a přečišťujících látek, které do ní byly vpraveny v úpravně vody.

Lidsky přeloženo, po desetinu měřeného času tato voda nebyla po vstupu do domu řádně chráněna, třeba před růstem bakterií.

Což je varovné a současně taky dost matoucí.

Protože v 90 procentech byla ta voda v pořádku. Laicky by se asi očekávalo, že když už bude jednou nechráněná, je tam nějaká chyba a bude tedy taková „nedobrá“ pořád. Ale ne. Ta koncentrace látek v pitné vodě zkrátka průběžně kolísala. Různě, v průběhu roku. A dokonce různě v čase mezi jednotlivými kohoutky jedné domácnosti.

V kuchyni jste si v jeden moment mohli natočit do sklenice vodu potenciálně závadnou, zatímco třeba v koupelně úplně v pořádku.

Roli v tom hrála teplota vody, její odebíraný objem, počet obyvatel domu, materiál armatury a potrubí. A také roční období. Vliv do jisté míry mohl hrát i faktor klimatických změn.

Teoreticky nejméně ošetřená (a tedy potenciálně závadná) voda tekla z ohřívače vody. V 85 procentech případů voda pocházející z něj neobsahovala žádný dezinfekční prostředek.

Z  dat také vyplynulo, že se co po stránce složení a vlastností měnilo u té domácí pitné vody pH a docházelo i k velkým výkyvům hodnot naměřené koncentrace organického uhlíku. Obě tyto zaznamenané proměny indikují, že voda „někde cestou“ do domu – anebo „někde doma v potrubí“ – prodělala jakousi krátkodobou jednorázovou změnu v kvalitě.

Co přesně ale takový výkyv způsobilo? To už bohužel výzkumníci nezjistili.

Naopak se zjistilo, že některé bezolovnaté součásti vodovodní instalace v domě obsahují a do vody luhují olovo. Sice jen v nekritické koncentraci, která je podle federálních limitů přípustná, ale ani to zrovna potěšující není. Pokud by v tomto konkrétním domě žily děti, podle tabulek pediatrů už by to stopové množství olova vadilo.

Hypotéz o tom, co by mohlo vést k výkyvům v kvalitě vody v domácnosti, dali výzkumníci dohromady několik.

„Například je známo, že vyšší teploty umožňují mikroorganismům přetrvávat ve zdrojové vodě delší dobu,“ vysvětluje Jade Mitchellová, docentka bio-systémového inženýrství na Michiganské státní univerzitě. „Podobně pak vydatnější srážky mohou mít v některých lokalitách za následek také přetečení kombinované kanalizace, zatímco sucha ovlivňují množství vody a dostupnost zdrojové vody.“

Dalším podstatným faktorem je tzv. stárnutí vody. Poté, co se voda dostane do domu, před svým vyústěním neobíhá. Stárne. A u starší vody je větší pravděpodobnost, že bude obsahovat problematické kontaminanty. Které se vyluhovaly z vodovodního potrubí.

„Naše malá studie tak odhalila, že pitná voda vstupující do vodovodního řadu nemá stejnou kvalitu, jako voda, kterou si doma natočíte z kohoutku," říká Andrew Whelton, hlavní autor studie. „Je to do jisté míry očekávatelné, ale v zásadě to zpochybňuje základní hygienický předpoklad, že voda ve veřejném vodovodním systému je stejná, jako voda, která prochází vodovodem v budově.“

K nějakým dalším závěrům výzkumníci zatím nedospěli. Zkoumali jeden dům a zjistili, že by se příště vyplatilo zacílit na vícero domácností. Třeba v domech různého stáří. Mohlo by se tak podařit lépe porozumět těm jednotlivým v čase proměnlivým faktorům, které kvalitu vody tak nahodile ovlivňují.

Whelton a jeho kolegové, aniž by nějak cíleně vyvolávali paniku, svou malou studií velkou Ameriku přeci jen varují.

Ve Státech je totiž pitná voda stoprocentně čistá a nezávadná, jen když opouští vodárnu. V jakém stavu ale přiteče až k domácnosti, potažmo co se s ní v té domácnosti stane, to už nikdo nekontroluje. A zvláště u starších domácností a letitých vodovodních potrubí by se možná vyplatilo zainvestovat do nějakého „koncového“ čištění a systémů filtrace. Pro jistotu.

A jak je to v Česku?

Zeptali jsme se Dany Veselé, tiskové mluvčí Vodárny Plzeň. A má pro nás vcelku dobré zprávy.

V kontextu oné americké studie si Česko totiž přeci jen stojí o dost lépe. To, že pitná voda splňuje přísné legislativní normy, je tu naprostým standardem. Vyplatí se přitom zmínit, že právě kvůli té přísnosti českých norem vychází z úpraven vodárny voda čistší, než jakou si jinde koupíte balenou.

I dobré zprávy ale mají své limity.

Tu navazující infrastrukturu rozvodů a vodovodních řadů totiž nemají vždy kompletně pod palcem vodárny. Části sítí provozují například obce, jiné úseky mohou být technicky i materiálově zastaralé. Počítat se také musí s rizikem havárií. Že někde dojde k sesuvu nebo vyplavení jímky, a tím pádem třeba i ke kontaminaci infrastruktury, to se zkrátka stát může všude. Ve Státech i v Česku.

Rozdíl je ovšem v tom, že u nás - minimálně tedy Vodárny Plzeň, které dodávají vodu 250 000 připojených odběratelů – rutinně provádí odběry vzorků v celé síti, včetně kontrol v uzlových bodech rozvodů, a též namátkových kontrol v tzv. cílových objektech. Což je přesně ten druh servisu, který ve Státech tolik chybí.

Studie z USA nicméně naznačuje, kde by se i ve vaší domácnosti mohly nacházet ony „rizikové“ body, v nichž voda stárne anebo prodělává změny, které by asi lidskému zdraví zrovna prospívat nemusely.

Zdroj: ScienceDaily.com, Purdue.edu, Building and Environment