Symbol letní pohody a cenově přístupného luxusu. A také názorná ukázka poněkud rozmařilého mrhání, které má následky pro člověka i životní prostředí. Zhruba tak jde popsat fenomén, kterým Češi ve světě vynikají. Vlastnictví domácích bazénů.
Ve světě nejsme ojedinělí jen přepočtem množství exekucí na obyvatele, rekordní konzumací piva a lihovin, těmi nejlépe vybavenými kuchyněmi, globálně nejsilnější populací houbařů ale - i počtem bazénů v poměru k počtu domácností. Těžko říct, jestli spolu tyhle věci souvisí, nicméně to, že jsme bazénová velmoc, momentálně platí.
S počty bazénů jsme to naprosto natřeli Němcům, Italům i Američanům. Ne sice v absolutních číslech, ale v tom, že v přepočtu na obyvatele jich máme nejvíc. Konkurencí v cestě k rekordu nám po jednu dobu byli Francouzi a Španělé, ale ty už jsme nechali za sebou.
)
K cestě na vrchol
Fascinující na tom je i to, že jsme k téhle cestě na vrchol startovali prakticky z nuly. Před devadesátkami si vlastní bazén rozhodně nemohl dovolit každý, a ještě dlouho po revoluci to byl rozmar cenově nedostupný. Situace na trhu se začala měnit krátce po roku 2000, kdy Česko poprvé pokořilo padesát tisíc domácích bazénových instalací. Pak už to šlo rychle. V létě 2005 jsme už atakovali 100 000, a v roce 2012 jich bylo už čtvrt milionu.
O dalších pět let později se už hovořilo o půl milionu bazénů na českých dvorcích, a teď to vypadá, že má bazén každá čtvrtá domácnost disponující zahradou (některé zdroje uvádí i každá třetí). Na zemi, která je v paritě kupní síly ve světě až třiačtyřicátá, je to skutečně pozoruhodný výkon. Navíc růst zjevně ještě nedosáhl stropu, protože v roce 2020 – tedy ve stínu pandemie a omezeného cestování do zahraničí – se průměr meziročních prodejů zdvojnásobil.
)
Takže když se dnes podíváte na letecký snímek předměstí českého města, svítí to k nebi hladinami bazénů. Hříčky statistiky ještě úplně neopustíme, zmíníme pár dalších zajímavostí. Třeba to, že podle výrobců/prodejců Češi rozhodně nejsou troškaři, a k nejprodávanějším modelům u nás patří ty o rozměrem 6x3 metrů. Tedy ne ty zrovna nejskromnější kousky. V plné palbě – s kompletní výbavou – jde o nákupy v průměru za 150 000,- korun.
Bazény taky zhusta patří k povinné výbavě těch domácností, které se v sezóně vydávají k moři – většinou to tedy není tak, že bychom si bazénem kompenzovali, že nemůžeme na pláž. Můžeme, a ještě si k tomu přikoupíme bazén. Takhle bída prostě nevypadá – a jestli ano, povídejte o tom někomu z Afriky nebo Indie. A jako okrajovou kuriozitu – i když jsme tedy „bazénově“ ti nejproplavanější, Češi mají v přepočtu na obyvatele pořád dvakrát více utonulých, než přímořské státy.
Tím už se dostáváme k těm ne až tak příjemným důsledkům české bazénové mánie. Suchu a možné hrozbě nedostatku vody.
)
Uměle vyvolané sucho
Jaké sucho, když na zahradě máme bazén plný vody? To je právě ono. Průměrná spotřeba vody na jednoho obyvatele domácnosti se dnes sympaticky utáhla na nějakých 90 litrů na osobu a den. Ve čtyřčlenné domácnosti se tak každý den, plus mínus, spotřebuje okolo 360 litrů vody. To je odběr, potřeba-spotřeba, se kterým se předem počítá.
Když k tomu ale přihodíte 25 000 litrů na napuštění toho 6x3 bazénu?
Rázem to vypadá, jako by ta domácnost nebyla čtyřčlenná. Celý dvouměsíční odběr vody pro celou rodinu se totiž přesune do jednoho bazénu. V celoroční bilanci to vypadá, jako by ta rodina měla těch členů domácnosti spíš pět. To by zase tak velký problém nebyl, kdyby ovšem to napouštění nebylo jednorázové.
Během jednodenního napouštění bazénu to podle odběru vody vypadá, že u vás doma žije 300 lidí. Jako kdyby vám před domem zastavilo šest plných autobusů s výletníky, a všichni si přišli dát vanu. To je bilance jednoho pořádného 6x3 bazénu. Ale tím to nekončí.
)
Ten samý nápad s napouštěním zahradního bazénu, když se rozumně oteplí, dostane každý, kdo ho má. To je ta „každá třetí-čtvrtá domácnost se zahradou disponující bazénem“. Odběr vody ze sítě to okamžitě vystřelí do červených čísel, protože tolik vody – šest plných autobusů u každého čtvrtého domku na předměstí – je neskutečný nápor.
S tím, že většina hrdých majitelů bazénů se nepouští do zavodnění a odzimování v březnu, ale spíš až tehdy, kdy už začne být opravdu počasí na koupání. Tedy v době, kdy už v Česku přestává pršet a té dostupné vody je v krajině obecně méně. I tehdy se ale napouští neuvěřitelných 13 300 000 000 litrů vody do bazénů denně.
Neudržitelnost je v načasování
Pořád je to sice dvacetkrát méně, než kolik denně spláchneme do záchodu, ale i tak je to číslo děsivé.
Poukazuje totiž na to, jak neudržitelně vysáváme vodní zdroje. Ta neudržitelnost přitom nevychází z nějakého nazelenalého diktátu – vody by pro bazény v celoroční bilanci bylo dost – ale že si ji všichni berou zrovna tehdy, když je relativně méně dostupná. A proto se stává vzácnou.
)
Bazénová sezóna fatálně přetěžuje vodovodní síť, protože ta na takový odběr (myslete na těch šest autobusů před každým čtvrtým nebo třetím domem) prostě stavěná není. Na takový objem vody se ani nedá slušně dimenzovat, protože je to čistě sezónní záležitost. Dá se odtušit, že po takové sezóně pak přijde ještě jedna – s vypouštěním a zimováním bazénů. Ta zase bude neúměrně přetěžovat kanalizaci.
Protože – a to je také třeba zmínit – ta voda v bazénu, těch královských 25 000 litrů (s nimiž by se dala zahrada zalévat celé léto) k ničemu není. Protože je „koupací“.
Kvůli svému pH, koncentraci chloru, stabilizačních prvků, biocidů a solí se k zalévání, vaření a pití nehodí. Neslouží ani jako napajedlo pro hmyz a ptactvo, pro ty je spíš toxická. Je to voda, kterou odebereme ze sítě tehdy, když je nedostatková – obstavíme ji po dobu největších veder – a vypustíme ji, až zase bude okolo dost.
Je to zkrátka celé postavené na hlavu. Ale jsme v tom nejlepší na světě.
Zdroj: NaZeleno.cz, KomunalniEkologie.cz, iDnes.cz, Lidovky.cz, iRozhlas.cz, Novinky.cz, Denik.cz, Nature.com, NPR.org
