Pokud náhodou zavítáte na anglický venkov, třeba do hrabství Suffolk, nemůžete si jich nevšimnout. Jsou totiž všudypřítomné: lemují ulice a chodníky, svými křivkami k sobě přitahují pozornost. Radost na ně pohledět. Řeč je pochopitelně o vlnitých zídkách. Stojí za nimi kus historie, kterou je možné se inspirovat.
Jejich počty jdou do stovek exemplářů, v délce pak do stovek kilometrů. V hrabství Suffolk s nimi skutečně nešetřili. Nedá se ale říct, byť to tady tak vypadá, že tahle veselá záležitost s vlnícími se obloukovými zídkami je typicky anglická. Dorazila sem totiž z pevninské Evropy, Nizozemska. A ani tam ve skutečnosti není doma. Objev vlnitých zídek se pojí s docela jiným kontinentem, Afrikou.
Vůbec poprvé jste na ně mohli v architektuře narazit před čtyřmi tisíciletími, ve starém Egyptě. Tehdy tedy ještě byly vyráběny z nepálených cihel a kameniva. Člověka hned napadne, že takové vlnité zídky nabízí asi jediný užitek, ozdobnost. Jenže dekorativní efekt byl zrovna v tom nilském království až v druhém plánu. Oblouky nízkých zídek totiž pomáhaly s regulací mikroklimatu. Dokázaly lépe zadržet, akumulovat teplo - a potažmo tím odstínit noční chlad.
)
Proto byly stavěny kolem školek s datlovými palmami a oranžérií. Dalším jejich benefitem, když přišlo na mikroklima, byla „výroba“ vlhkosti. Sloužily jako její lapače. Ten teplotní rozdíl uvnitř oblouků mimo návětrnou stranu totiž vedl ke kondenzaci vodních par. Těsně za oblouky vypouklými ven ze zahrady tak bývalo vlhčeji.
Určitě ne tolik, aby se nemuselo zalévat, ale dost na to, aby to v extrémech sucha to udělalo rozdíl. Tak, že se je vyplatilo stavět. Ono se je tedy vyplatilo stavět i proto, že se při jejich budování ušetřil materiál. Což se při prvním pohledu nezdá jako zrovna opodstatněné tvrzení. Na zeď stavěnou v přímce musí být spotřeba cihel nutně menší, než na klikatící se obloučky, ne?
To právě ne.
)
Úspora v každé křivce
Tím, že se do sebe zapírá v těch půl-obloucích lépe pracuje s vnějšími tlaky, byť není samonosná, opírá se víc sama o sebe. Takže zachovává strukturální integritu při nižší tloušťce. Zejména proti vodorovným silám, typicky působení silného větru. Není to jen o tom, že je pevnější, a proto ji nemusíte stavět dvojmo. Oblouková stěna je /v závislosti na sinusoidě oblouků/ o 22 procent delší, než klasická liniová zeď. Ačkoliv může být tenčí.
Těžko ovšem říct, jestli to byla právě ta úspornost materiálu, která jí dostala až do Evropy. Počínaje pozdním 15. stoletím se tyhle klikatící se zídky začínají objevovat v Nizozemsku. A byť nikdo tehdy nepopírá jejich vliv na mikroklima nebo úspornost materiálu, jsou tu užívány v úplně jiném konceptu. Jako součást vnější obrany sídelních celků a fortifikací. Tyhle nízké zídky totiž s sebou nesly zajímavý efekt.
)
Tříštily se o ně sevřené zástupy, šiky dobyvatelů. Zatímco za rovnou zdí se vojenský útvar skryje a seřadí hezky pohromadě, u obloukové zdi se taková kumpanie nepřátel rozloží do těch polovičních bublin oblouků. Proti obráncům tak nestojí stovka hlavní v jedné řadě, ale jen třeba pět hlavní v dvaceti obloučcích.
To je prý – na vlastí kůži jsme to nezažili, ale Holanďané si za tím stojí – při obranných protiútocích a pokusech o průlom velmi výhodné. Dalo se snáze prorazit sevřené řady nepřátel a vnést mezi ně zmatek. Vše díky vlnitým zídkám. V Nizozemsku se takových zídek nastavěli mnoho, přešlo jim to do krve. Takže když byli na počátku 17. století sezváni nizozemští inženýři do Anglie…
… nešli tam sice původně stavět zídky, ale odvodňovat blata a vřesoviště, nicméně pár takových postavených zdobných zídek za nimi zůstalo. Britští lordi, kterým je budovali kolem pozemků, si jejich vlnité křivky oblíbili. Nejspíš i pro tu znatelnou úsporu stavební materiálu. Do dalších staletí si je už nechávali budovat sami, až tenhle architektonický prvek v hrabství Suffolk dočista zdomácněl.
)
Nápad pro celý svět
Ve staré dobré Anglii je budovali i hannoverští vysídlenci, a naopak z Británie do Spojených států amerických – do Virgínie – je přenesli migranti z ostrovů. Tam se docela slušně uchytily kolem sadů s jabloněmi. Však víte: mikroklima, teplo. Tyhle zídky toho po stránce aplikovaného designu zkrátka umí mnoho.
)
Teď ještě jako tomu vlastně říkat. Britové je nazývají nejčastěji Cinkle crankle wall (přeložit se to úplně jako cik-cak zdi nedá, ale je to významem podobné). Hovoří se také o sinusoidální nebo serpentinálních zdech, nebo klasicky též zdech vlnitých. To Nizozemci jim říkají slangenmuur, tedy zdi hadovité.
Zařadit je i do naší stavební praxe by nejspíš neuškodilo. Jsou totiž opravdu hezké na pohled, vnáší do krajiny něco nového a jsou na mnoho způsobů užitečné. Vlnité zdi šetří stavební materiál, regulují teplotní výkyvy, zlepšují bilanci vlhkosti a tříští se o ně šiky dobyvatelů. Nikdy nevíte, kdy se to všechno jednou může hodit.
Zdroj: autorský článek - Radomír Dohnal, science.howstuffworks.com, wikipedia.org, countrylife.co.uk
)
