V průměru každých pět minut to cinkne. Obrazně řečeno, zvuky jsou kolem toho totiž často nepopsatelné a o cinkání to skutečně moc není. Protože zhruba každých pět minut se nám narodí jeden další občánek. Tu radost z toho, že nás je zase o něco víc, pak umenšuje další statistický údaj. Který taky cinkne s frekvencí přibližně každých pěti minut. Tak často je nás zase o jednoho míň. Je to tempo, jakým se u nás umírá. Vymírají Češi? Inu, nevymírají. Jak to ale bude s bydlením právě seniorů?
Už z těch zmínek o cinkání je patrné, že přírůstky zatím úspěšně dorovnávají ztráty, porodnost pořád ještě tak nějak vykrývá úmrtnost. To potěší. Určitě to ale neznamená, že by všechno zůstávalo stejné. Medián věku Čechů momentálně činí 43,3 let. O deset let dříve to bylo „jen“ 40,3 let.
Což je vlastně moc hezký doklad toho, že - i když o tom často tak nesmýšlíme - máme se vlastně moc dobře a naše zdravotnictví funguje nadprůměrně kvalitně. Je to hodné chvály. Ale současně je to i děsivé. Česká populace totiž nezadržitelně stárne. Vlastně víc než to.
)
V Organizaci spojených národů na to mají takovou metodickou poučku. Když někde přesáhne podíl osob starších pětašedesáti let 7 procent, říká se o takové zemi, že je „stárnoucí“. Když je někde podíl osob starších pětašedesáti a více let větší než 14 procent, říká se o takové zemi, že její populace je „stará“. A jestli se to někde sejde tak, že těch osob starších pětašedesáti let je více než jednadvacet procent, pak se o takové zemi hovoří jako o „super-stárnoucí“ zemi.
Typickou super-stárnoucí zemí je Japonsko. Ti staříčci starší pětašedesát let tam tvoří 28,5 procenta z celkové populace. Skoro každý třetí občan Japonska je už formálně důchodce. Super-stárnoucí je taky Itálie, Finsko, Portugalsko nebo Německo.
Každý pátý člověk už je tam v důchodu.
)
Nabízí se tedy otázka, jak jsou na tom Češi. A posuďte sami: osoby starší pětašedesáti let u nás v celkové populaci reprezentují 20,23 %. To znamená, že podle definice OSN jsme země obyvatelstvem stará, které už chybí jen nepatrný krůček k tomu, aby se stala super-stárnoucí.
Jsme na tom podobně jako Dánsko nebo Slovinsko. Statisticky. Ekonomicky nikoliv. A určitě na tom nejsme tak dobře jako Japonsko. Což je právě ten problém. Ačkoliv jsou u nás osoby starší pětašedesáti let druhou nejpočetnější věkovou kohortou, naše země jako celek není moc připravená na to, že se velmi záhy zařadí mezi země super-stárnoucí.
)
Jen si to představte: už teď máme kolem sebe více než 900 000 pánů dědečkovského věku a 1,2 milionu „babiček“. Ta čísla dál porostou. Coby národ přitom nemusíme nutně vymírat, ale protože budeme v průměru víc stárnout, bude se měnit i spousta trendů.
Třeba to, kdo vlastně těm zasloužilým staříčkům, kteří se svou poctivou prací postarali o blahobyt mladších generací, bude vydělávat na důchody. O tohle téma ale v televizních debatách dohadující se politici občas zavadí, takže se mu raději věnovat nebudeme.
Mnohem zajímavější, objevnější – a v Česku dosud téměř nepodchycené – je totiž téma bydlení osob pokročilého věku.
Těch pětašedesátiletých a starších. Ono se totiž často hudruje nad tím, že máme bytovou krizi, krizi bydlení, a že není třeba dostatek bytů startovních, pro mladé páry a rodiny s dětmi. A hudruje se nad tím už docela dlouho, aniž by to vypadalo, že to dospěje k nějakému řešení.
Přitom se už na obzoru budoucnosti zřetelně rýsuje mnohem větší krize. Šedé tsunami.
To, jak se vlastně bude bydlet v super-stárnoucí zemi, kde třetinu populace budou tvořit důchodci. Lidé seniorského věku totiž bydlí trochu jinak. Mají jiné nároky na prostor, jeho přístupnost, obslužnost. Ve městech a vesnicích dělaných „pro mladé a perspektivní“ by život lehký neměli. A taky ti „mladí a perspektivní“ už nebudou tvořit většinu.
Je třeba se na to připravit.
)
Ne, stáří není nemoc, věk není nakažlivý. Ale dosud nastavená podoba, forma diskutovaného bydlení, se do budoucna nutně změnit nějak bude muset. Aby to ustála.
Přitom stojí za zmínku, že třeba ve Velké Británii (zemi zatím jen stárnoucí) tohle téma dost úporně řeší. Promýšlí, sepisují metodiky, vytváří studie. Pracují na teorii. Zkrátka dělají aspoň něco. Zato třeba v Singapuru? Tam se na to, že se stanou super-stárnoucí zemí, doslova těší.
Ten fakt přijímají skoro radostně, pyšní se před světem tím, že se po devatenácti letech stárnutí jejich země stane super-stárnoucí. Mají k tomu speciální vládní program. Štědře dotovaný. Jmenuje se Age Well, což se dá přeložit asi jako Stárněte dobře nebo Dobře stárnout.
Patrné z něj je, že se tamní budoucí senioři důchodového věku bát nemusí. Jejich vláda se skoro ve dvacetiletém předstihu začala na nárůst počtu staříků připravovat. Průběžně mu uzpůsobuje všechno, od hromadné dopravy přes legislativu, sociální sféru až po bydlení. Vědí, že to přijde, a chtějí na to být připravení.
A u nás?
Tady jste se zatím ani neměli pořádně šanci dozvědět, že už za okamžik tou super-stárnoucí zemí budeme. Na seniory si vzpomenou politici z opozice jen tehdy, když u nich žebrají o hlasy a slibují jim hory-doly. Tohle ale dlouho nevydrží.
Zdroj: pmc.ncbi.nih.gov, AgeWellSG.sg, phys.org, wikipedia.org, PRB.org
