Recyklace stavebního odpadu je slibný koncept, ale má své mouchy. Snižuje totiž hodnotu zpracovávaného materiálu. Pomalá a pečlivá dekonstrukce by byla lepší, pomohla by zachránit hodnotu užitého materiálu. Jenže to by znamenalo i zřízení databáze užitého materiálu.
Stavební průmysl Velké Británie se na první pohled od toho českého zase tolik neliší. I ten na ostrovech je zatím na míle vzdálený tomu, aby se přiblížil už dlouho slibované dekarbonizaci. Rozdíly v porovnání pochopitelně existují, a nevychází jen z rozdílné velikosti, počtu obyvatel nebo zastavěné plochy.
Británie například produkuje ohromné množství stavebních a demoličních odpadů. Ročně jich „vyvrhne“ okolo 60 milionů tun. Až nečekaně dobré zprávy se s tím pojí dvě. Ta první je, že většina z toho objemu odpadů není řazena mezi nebezpečný odpad. A druhá? Ta souvisí s až nebývale vysokou mírou recyklace. V Británii dosahuje až 92,6 procent (údaj je z roku 2020).
To by si pochvalu asi zasloužilo. Ne každý to ale chce chválit.
)
Zádrhel totiž tkví v tom, jakým způsobem Britové stavební odpad vlastně recyklují. Recyklací tu totiž nazývají proces, při němž stavební odpad podrtí, a využijí jej při podsypávání základů silnic a budov. Což, jak mnozí kriticky poznamenávají, není recyklace v pravém slova smyslu.
Je to spíš down-cyklace.
Z druhotně zužitkovatelní suroviny/ odpadního materiálu tu drcením nevzniká něco se stejnou nebo vyšší hodnotou - ale něco s hodnotou nižší, než měla výchozí surovina. A protože se při drcení mísí řekněme více kvalitní materiály s těmi méně kvalitními, znemožňuje to další případné využití takto recyklovaného materiálu do budoucna.
)
Děravá recyklace vadí
„Recyklace není v principu špatná, ale svými procesy na úrovni stavebnictví je bohužel nastavena nedobře,“ vysvětluje Rabia Charefová, docentka architektury Lancasterské univerzity. „Recyklace totiž často zhoršuje původní vlastnosti a kvalitu materiálu. A to je v době neustálého zvyšování poptávky po přírodních zdrojích neudržitelné.“ Co z toho podle ní plyne?
Že by účelnější místo demolice a navázané recyklace byla dekonstrukce. Pečlivé rozebrání stavby určené k demolici na „základní součástky“. Které by pak usnadnilo třídění materiálu, stejně jako jeho opětovné využití ve stavebních aplikacích. Se stejnou hodnotou, jako měl původní materiál, jehož vlastnosti by tak zůstaly zachovány.
Co si pod tím představit?
)
Že se k demolici nedostaví jen nekompromisní bourací mašina a za ní přistavěný bagr s drtičkou. Ale spíše četa zedníků - mělo by jít o stavební dělníky znalé konstrukce a právě těch postupů správné dekonstrukce – která dům rozebere. A třeba konstrukční nosník z takové dekonstrukce pak může být využit na jiné stavbě. Stejně jako lámaný kámen, pálené cihly, rámy oken či dveří.
Spousta prvků, které demolované stavby nesou, může být mnohem efektivněji využito při instalaci na nové budově. Nemusí zkrátka skončit jako univerzální drť, nebo odpad zavážený na skládku.
Neplýtvat, šetřit a použít znovu
Charefová a její kolegové z architektury upozorňují na to, že ten současný britský přístup - downcycling založený na drcení a vytváření agregátu – ve své podstatě spotřebovává nemálo energie a jen tou transformací materiálu uvolňuje další emise vázané v materiálu. A tím zvyšuje uhlíkovou stopu celého stavebního průmyslu. Přitom jí navrhovaný postup dekonstrukce by emise snižoval.
„Ze všech budov, které budou v Británii roku 2050 existovat, jich už osmdesát procent stojí,“ říká. „A abychom naplnily standardy nulových emisí a cílů, bude třeba je renovovat, zateplit a celkově zlepšit jejich energetickou efektivitu. Je to velká výzva, v rámci které bychom se měli maximálně soustředit na to, abychom zužitkovali materiál již existující.“
Upřednostnit dekonstrukci před demolicí není ryze britským nápadem. Podobné experimenty tu už nějakou dobu běží. V omezeném měřítku si to ozkoušeli v roce 2018 ve Francii. Po vlastní ose na to jdou v Kanadě, zkouší to i několik měst v Kalifornii. Do těchto snah zapadá i národní projekt z Nizozemska, kde hodlají do roku 2030 snížit spotřebu primárních materiálů na stavbách o 50 procent.
)
Jestli něco tyto projekty z jiných zemí (nejen Britům) ukázaly – tedy kromě toho, že to je možné – byla to potřeba důslednější evidence užitého materiálu. Tedy to, co je ve stavbách přesně obsaženo, ale z běžné stavební dokumentace to snadno nevyčtete.
„Chyba je, že domy nesou materiál bez identity,“ shrnuje to Thomas Rau, nizozemský architekt. „Kolik je uvnitř cihel, betonových překladů, trámů je prakticky neznámé, než se do takové stavby při dekonstrukci sáhne. A to snižuje potenciál dalšího znovu-využití i rozpoznání hodnoty stavby.“
Zajímavý nápad. Který se nelíbí
Na Lancasterské univerzitě na ten praktický postřeh reagují.
Navrhují koncept, v němž by každý užitý stavební materiál měl svou vlastní „občanku“. Formu osobité identifikace. A stejně tak, jako se dnes dají domy kategorizovat svým průkazem energetické náročnosti, štítkem, existoval by průkaz obsahovaného materiálu, napojený na databázi. Příklad?
Dveře nebo rámy dveří přijdou při demolici domu zpravidla vniveč. Ale s takovým průkazem, štítkem domu, by se vědělo, kolik a jakých jich je – jaké mají rozměry – kdy byly pořízeny. Nesly by informace o výrobci a údaje o výrobku. „Takový systém by mohl zabránit ztrátě nebo plýtvání těmito cennými materiály a umožnit jejich opětovné použití jako hodnotného předmětu,“ doplňuje Charefová.
)
Dveře z dekonsturovaného domu by pak mohly být uloženy v systému zpětného odběru, renovovány nebo předělány podle svých údajů, nebo jednoduše ihned znovu použity tak, jak jsou. Kromě toho by ono přiřazení identity stávajícím materiálům pomohlo návrhářům, architektům i stavitelům pochopit fyzickou, sociální a environmentální hodnotu staviv, porozumět jejich potenciálu.
„Taková forma identifikace by v podstatě zabránila tomu, aby se z materiálů stala nediferencovaná masa odpadu. Prodloužila by se tím jejich životnost, zabránilo by se jejich zbytečné likvidaci standardní recyklací. Staré budovy jsou pokladnicemi hodnotného materiálu, který si demolici z mnoha důvodů nezaslouží.“
Zní to sympaticky. Udržitelně, logicky. Ale i tak to vyvolává rozpaky.
)
Co je komu do toho?
Koncept navržený Lancasterskou univerzitou je totiž chápán jako další snaha vlády nepřímo kontrolovat, řídit, regulovat – a vůbec strkat nos – do věcí, do kterým jim nic není.
Že se taková databáze užitého stavebního materiálu může obrátit proti vlastníkům domů, je totiž skoro očekávatelné. Například pokud zrovna váš dům ponese více nějakého podezřelého materiálu – který v sobě nese více vtěleného emisního uhlíku – mohla by po vás chtít nějaká příští progresivní vláda chtít, abyste na daních doplatili ten emisní rozdíl.
Případně by vám někdo mohl chtít diktovat, jak vysoký poměr toho druhotného materiálu ve své stavbě musíte mít, abyste se vůbec dobrali stavebního povolení. A pojilo by se s tím nejspíš dlouhé čekání na to, než by vám ze sběrného dvora přidělili právě takový materiál, na který čekáte.
)
Tedy teoreticky, ale nikoliv ne nepravděpodobně. Ekologické iniciativy (nejen britské) vlády, které mají v posledních letech spíš podobu sociálních experimentů, totiž podobné scénáře budoucnosti naznačují.
Což je ve výsledku škoda. Koncept průkazů stavebního materiálu má totiž skutečně potenciál změnit to, jak neužitečná může být down-cyklace a jak prospěšná by byla dekonstrukce.
Zdroj: GOV.uk, TheConversation.com, sciencedirect.com, platformcb32.com, thomasrau.eu, lancs.ac.uk, ceskestavby.cz
)
