Fantastické rostliny. Asketičtí rekordmani rostlinné říše, kteří určitě stojí za pozornost

Nejstarší rostlina světa se válela 150 let zapomenutá v prachobyčejném sklepě. Jak se tam dostala? Nejde o obyčejný sklep, ale o depozitáře Národního muzea v Praze. 150 let se zde ukrýval nejstarší nalezený makroskopický zbytek rostliny na světě, zkamenělina šest centimetrů dlouhého stonku suchozemské rostliny. Vzorku je 432 milionů let a nalezl jej Joachim Barrande. Nalezená památka na Cooksonii dokazuje, že tato rostlina již byla schopna fotosyntézy a rozvádění vody v pletivech. Objev byl vědci publikován v prestižním časopise Nature Plants.

Unikátnost nálezu tkví v tom, že sice existují i starší nálezy, jenže jde pouze o jednotlivé výtrusnice, případně jen malé části rostlin, kdy není možné s jistotou říci, že jde o suchozemské druhy. Pražský nález navíc obsahuje spory a je zcela jisté, že jde o suchozemský druh. Rostlina je přitom dobře zachovaná. 

Věk byl potvrzen pomocí takzvané stratigrafie, což je obor zabývající se stářím hornin. Hornina se rozdělí na vrstvy, zjistí se, jaké jsou v nich zkameněliny, a výsledky se porovnávají s dalšími horninami nalezenými po celém světě. Ideální je pak i současný nález sopečného spadu, díky kterému je možné datovat minerály i pomocí poločasu rozpadu.

Nejstarší suchozemské rostliny se přitom začaly objevovat v období siluru, kdy se vyskytovali drobní živočichové zvaní graptoliti. Vypadali podobně jako lupínková pilka, vznášeli se ve vodě a právě v siluru hromadně hynuli. V silurských horninách je jich proto velké množství.

Nejdéle žijící rostlina světa roste již 43 tisíc let v Tasmánii. Jde o jeden jediný obrovský keř, respektive systém klonů, který zabíral ještě před přibližně deseti lety plochu cca deset tisíc kilometrů čtverečních. Tedy opravdu pořádně velký “trs“ Kingovy cesmíny z rodu Lomatia tasmanica. Tato rostlina, která vypadá tak trochu jako kapraď, je starší než známá lidská civilizace. Bohužel se však vědci obávají, že by prastarý gigant mohl rychle uhynout, jeho kořeny totiž napadala již před lety smrtelná hniloba. Botanici se proto snaží již dlouhou dobu rostlinu vegetativně rozmnožit, zatím však marně. Kingova cesmína se navíc nedovede rozmnožovat pohlavně, tedy semeny, jelikož má tři sady chromozomů místo dvou. A citlivost druhu zatím zamezila jakýmkoli možným úspěchům v rozmnožování nepohlavním. Rostlina nesnáší narušení kořenů a při pokusech množit vegetativně stonek vždy uhyne i zbytek rostliny, nikoli jen řízek. V současnosti probíhají pokusy o roubování na kořeny odolnějších příbuzných druhů. Když se to nepovede, tento unikát může za několik let zcela zmizet z planety. Dalším problémem jsou požáry, jediný velký požár v buši by mohl rostlinu také zlikvidovat.

Kingova cesmína je též nazývána starověkým klonálním stromem. Před poslední dobou ledovou vyrostla hluboko v horách a údolích jihozápadní Tasmánie. A bohužel dnes je populace klonů této rostliny omezena již jen na pouhých 1,2 kilometru čtverečního. Jak se přitom zjistilo, že jde o až tak starý klon? Podle fosilních nálezů, ten nejstarší byl datován na 43600 let. Původní rostlinka přitom vyrostla ze semene, čili vznikla pohlavně z mateřské rostliny se dvěma páry chromozomů. U nové rostliny však došlo k anomálii, páry chromozomů měla 3. Přesto ale díky samovolnému klonování přežila až tak dlouhou dobu. Prostě si vytrvale seděla na jedno místě a šířila se pomocí dalších klonů do okolí. Jde o zcela unikátní, v botanickém světě jen málo vídaný jev.

Ovšem starověké klonální rostliny rostoucí na velkých plochách nejsou na planetě výjimkou. Díky genetice bylo například zjištěno, že na dně Středozemního moře roste klonální mořská tráva, o které se předpokládá, že by mohla být stará již více jak 200 000 let.

A najde se i další extrém suchozemský. Třeba kořenový systém lesa Pando je mnohými označován za nejstarší rostlinu světa, stejně jako největší a nejtěžší živý organismus. Konkrétně jde o klon topolu osikovitého (Populus tremuloides), který roste v americkém státě Utah. A odhadované stáří? Prý až více jak 80 000 let. Bohužel však i tento organismus dnes pomalu odumírá. Celková hmotnost naklonovaného rostlinného systému topolů osikovitých v lese Pando je odhadována na 6000 tun.

Podle magazínu Forbes má soustava schopnost produkovat klony odvozené od společného kořenového systému, čímž lze “kolonizovat“ velké plochy půdy. Ovšem celkem nedávná studie amerických vědců uvádí, že Pando již není příliš schopen nahrazovat umírající jedince. Les Pando zabírá plochu 43 hektarů a zahrnuje více jak 47 tisíc kmenů vzájemně propojených svými kořeny. Rozloha se ale snižuje, počet jedinců stále klesá. Jako příčiny jsou uváděny pastva dobytka, nedostatečná regulace jelenů a nevhodné zásahy ze strany člověka. Bohužel však není možné les Pando označit za nejstarší klonální organismus světa zcela seriózně. Vědci se totiž přou a někteří dokonce tvrdí, že je systém starý pouze několik set let.

Metuzalém (Methuselah), čili 4853 let stará americká borovice dlouhověká (Pinus longaeva), je nejstarším potvrzeným neklonovaným stromem na světě. Roste v kalifornské části pohoří White Mountains, konkrétně v přírodní rezervaci Inyo National Forest v lese Ancient Bristlecone Pine Forest. Les je dokonce podle webu tamního návštěvnického centra prezentován jako “domov těch nejstarších stromů“. Kvůli ochraně nejstaršího známého stromu drží americká lesní správa přesné umístění této borovice v tajnosti. Známo je pouze rozmezí nadmořské výšky (2900 a 3000 m. n. m.).

Borovice dostala jméno Metuzalém jako symbol dlouhověkosti vyplývající z bible. Biblický patriarcha Metuzalém totiž údajně žil více jak 900 let. V každém případě je tato borovice starší než například Chufuova (Velká) pyramida v egyptské Gíze. Ta byla postavena v 26. století př. n. l.. Dokonce je borovice Metuzalém označována za nejstarší známý žijící neklonální organismus světa. Pravděpodobně v roce 1957 odebrali ze stromu vzorek dendrochronologové Edmund Schulman a Tom Harlan (dendrochronologie = vědecká metoda datování založená na analyzování letokruhů dřeva). Následně bylo určeno stáří stromu.

Borovice dlouhověká (Pinus longaeva) je známa velkou snášenlivostí vůči extrémním přírodním podmínkám a obecně se jako rostlinný druh dožívá nejvyššího známého věku ze všech neklonovaných rostlin na světě. Jde o stálezelený, jehličnatý, jednodomý a větrosprašný strom tvořící pět jehlic v každém svazku. Ve vysokohorských podmínkách roste obvykle jako zakrnělý a pokroucený, největší výška činí obvykle jen 9 metrů. Údajně se mohou tyto borovice dožít věku i více jak 5000 let.

Hyperion je oficiální jméno sekvoje vždyzelené (Sequoia sempervirens), konkrétního jedince, který je označován za nejvyšší známý strom světa. Ovšem podle několika dohledaných (a dnes již neověřitelných) záznamů z 19. století prý měřily některé tehdy poražené sekvoje přibližně 144 metrů, zatímco Hyperion dnes měří 115,5 metru a jeho stáří je odhadováno na 2200 let.

Nejvyšší strom světa roste v národním parku Sequoia v pohoří Sierra Nevada na jihu USA (Redwood National Park, California). A opět je přesná poloha stromu z důvodu jeho bezpečí přísně utajena. Tento stálezelený jehličnan má kmen široký až 6 metrů a borku silnou až 30 centimetrů.

Za největší rostlinu světa je považován sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum), kterému se také přezdívá mamutí strom. Konkrétně jedinec pojmenovaný Generál Sherman je považován za největší žijící organizmus na Zemi s odhadovanou hmotností kmene okolo 1256 tun. Roste v Sequoia National Park v americké Kalifornii. Sekvojovec obrovský je jediným druhem rodu sekvojovec (Sequoiadendron). Jsou známí i další jedinci druhu, ketří dostali svá civilní jména, například General Grant a Grizzly Giant.

Nejmenší rostlinou světa je jednobuněčná zelená řasa Ostreococcus tauri. Měří přibližně 1 tisícinu milimetru a je tedy menší než mnohé bakterie!

Stromem s nejtlustším kmenem na světě je tisovec Montezumův, resp. mexický (Taxodium mucronatum), rostoucí  ve městě Santa María del Tule v jižním Mexiku. Průměr kmene činí 11,62 m, obvod 36 metrů.

Velký Banyan je banyánový strom (Ficus benghalensis), který roste v indické botanické zahradě Acharya Jagadish Chandra Bose, Howrah. Zahrada se nachází poblíž Kalkaty v indickém západním Bengálsku. Koruna tohoto stromu je natolik rozložitá, že by se do jejího stínu vešlo 20 000 lidí.

Nejhlubší kořeny na světě má takzvaný pastýřský strom (Boscia albitrunca) rostoucí na poušti Kalahari v jižní Africe. Kořeny stromu mohou dorůst až do hloubky 68 metrů!

Jde o chráněný druh jihoafrického stromu z čeledi kaparovitých (Capparaceae). Tradičně byl pastýřský strom používán potomky evropských osadníků, takzvanými búry, k vytvoření alternativy kávy právě z kořenů. V poušti Kalahari jde o běžnou dřevinu, která je důležitou potravou zvířat.

Za nejjedovatější rostlinu na světě odborníci považují skočec obecný (Ricinus communis). U nás jde o okrasnou letničku, druh však pochází ze severovýchodní Afriky a jihozápadní Asie, kde je rostlinou víceletou. V našich podmínkách dorůstá výšky okolo dvou metrů, v tropech a subtropech je to až 10 metrů. Lidově se skočci říká Jonášovo stínidlo, jelikož se v jeho stínu prý sušil biblický Jonáš, když byl velrybou vyvrhnut na břeh.

Přestože semena rostliny obsahují jeden z nejsilnějších rostlinných toxinů na světě – ricin, na který dokonce neexistuje protijed, a který předčí svou jedovatostí známý kyanid až 6000 krát, ricinový olej je vyhledávanou komoditou. Pro dospělého člověka je smrtelná dávka 15 až 20 semen skočce, dítěti jich stačí jen pět.

Ricin funguje jako takzvaný buněčný jed, který způsobuje odumírání buněk a shlukování červených krvinek. Poškozuje játra, slezinu a ledviny. Orgány selhávají a otrávený člověk bez lékařské pomoci do týdne umírá ve velkých bolestech.

Právě z jedovatých semen se však lisuje zmíněný ricinový olej. Semena totiž ztrácí svou jedovatost pouhým povařením ve vodě. Ricinový olej je uznávaným a bezpečným léčivem. Funguje jako skvělé projímadlo, nebo změkčuje a zklidňuje pokožku.

Bacha, kopřivák! Australská Gympie-gympie je rostlinou, kterou opravdu nechcete. Vlastně je negativem slova pěstovat. Nikdy nepěstovat!!! Dovede totiž člověka přivést až k šílenství, pokud jej požahá. A nebo rovnou zabít, sice ne ona sama, ale požahaný sám sebe. Zaznamenaných případů je dostatek.

Gympie-gympie, česky kopřivák morušovitý (Dendrocnide moroides), je rostlinou, které se raději vyhněte velkým obloukem. O jejím pěstování už vůbec neuvažujte a pokud na ni narazíte v botanické zahradě, určitě bude v úctyhodné vzdálenosti od možného kontaktu s návštěvníky. Ne všechny rostliny je prostě vhodné a dokonce i možné pěstovat, ani sado masochistům nelze Gympie-gympie doporučit.

Tato nevinně vypadající rostlinka z čeledi kopřivovitých s poměrně pohlednými listy roste v tropických deštných lesích Austrálie. A nebezpečný není jen kontakt s jejími listy, ale i stonky a větvičkami. Její drobné chloupky (trichomy) se v kůži odlomí a vrchní část kůže se nad nimi uzavře. Nelze je proto jednoduše odstranit třením a nebo vytažením. Vskutku lze říci, že by šlo o kontakt, který byste si pamatovali až do své smrti. A ta by mohla přijít poměrně záhy.

Lidé se totiž po požahání raději zastřelí anebo skočí z útesu! Duté chloupky rostliny zakončené křemičitou špičkou dovedou způsobit takovou bolest, jako byste si prý ponořili část těla do roztaveného olova, případně horké a koncentrované kyseliny a aby toho nebylo málo, ještě byste si přidali výboj proudu o síle 420 voltů. A co víc, na rozdíl od požahání obyčejnou kopřivou bolest neustupuje, nýbrž stále narůstá. Bolest se navíc projevuje i v místech, která zcela jistě nebyla zasažena. A to trvá v řádu týdnů až měsíců. Za tu dobu se vaše pokožka v místě kontaktu postupně promění z rudých teček ve velký rudý puchýř. Takovou má do těla vpravený komplexní neurotoxin sílu. Lidé se prostě raději zastřelí anebo skočí z útesu, než by tuto bolest dál trpěli. Oběti Gympie-gympie prý dokonce pociťují bolesti i několik let po kontaktu a dokonce se prý bolesti mohou vracet i po desetiletí a to při kontaktu s ledovou vodou anebo větrem.

Podivná rostlina pojmenovaná Raflézie Arnoldova (Rafflesia arnoldi) má skutečný květ velký více jak metr (doloženo až 120 cm) a vážící okolo 10 kg. Jde o rostlinu parazitickou a její květ nepříjemně zapáchá po hnijícím mase. 

Na území Indonésie se vyskytuje přes 40 000 druhů květin. Jako národní symbol si tu však vybrali jen tři. A je nanejvýš s podivem, že jednou z těch tří je právě raflézie Arnoldova. Rostlině se též říká corpse flower, protože smrdí stejně, jako rozkládající se nafouklá mrtvola. Která navíc říhá.

Rostlina roste ve vlhkých deštných lesích ostrovů Sumatra a Borneo. Nemá žádné listy, stonek ani kořeny. Květ této parazitické rostliny vyrůstá nejčastěji z liány Tetrastigma leucostaphylum. Do té doby, než rostlina vykvete (nebo začne tvořit pupeny), ji vlastně ani nelze nalézt. Raflézie rostou rozptýleně a obvykle na těžko dostupných místech. Pravidelné, cihlově červené květy, mají pět okvětních lupenů s typickými bílými skvrnami. Uprostřed okvětních lupenů je centrální kalich, který obsahuje kruhový disk s výčnělky sloužícími k tvorbě pachu a tím nalákání opylovačů. Opylování rostliny je velice složitý proces.

Největší domnělý květ světa není květem. Jde o palicovité květenství zmijovce titánského (Amorphophallus titanum) obklopené velkým řasnatým listencem. Skutečné květy jsou maličké a jsou silně redukované. Dalším prvenstvím je, že jde o nejvyšší (až  čtyřmetrovou) květinu na světě a také jednu z nejsmrdutějších. Pach zkaženého masa linoucí se z této obrovské květiny lze cítit na vzdálenost až jednoho kilometru.

Zmijovci titánskému se také říká Áronova hůl. Na našem území jej můžete najít v liberecké botanické zahradě, dokonce zde i vykvétá.

Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, novinky.cz, ueb.cas.cz, ireceptar.cz, Wikipedia, rozhlas.cz, abc.net.au, rekordy-prirody.cz