Na počátku to byl obyčejný nízkopodlažní domek, cihlová stavba v řadové zástavbě baráků dělnické kolonie. Na předměstí Dublinu nejde o neobvyklý jev, okrajové čtvrti z šedivých nebo načervenalých cihel tu dotváří kolorit už hezky dlouho. V Irsku ale tahle obydlí nepřipomínají zrovna radostné časy, a tak je tlak na polidštění těchto „tradičních“ staveb značný.
Nejde to snadno, protože jsou svými parametry dnes víc než neoptimální: malo-prostorové, stísněné a nahloučené; s tmavými neprosvětlenými místnostmi; spoustou zbytečných předělů, chodeb a stěn; v jejich miniaturním dvorku byste marně hledali zeleň (nanejvýš tak kůlny na uhlí nebo dřevo). A samozřejmě, jsou nezateplené, bez jakékoliv přidané izolace. Jejich jediným kladem je, že v současném Irsku – které se stejně jako zbytek Evropy potýká s krizí bydlení – jsou tyto typové domy pořád dostupné. Lidé se totiž zrovna do nich moc nehrnou.
 se proto dočkala i čelní fasáda rodinného domu. (Foto: Fionn McCann))
 ložnice domu do sousedství je už trochu optimističtější. (Foto: Fionn McCann))
)
)
Velký návrat malých kvalit
O to větší příležitost se tu ale nabízí pro šikovné architekty, kteří dokáží opravami, rekonstrukcemi a rozšířením změnit rozdané karty na trumfový list. V dublinském Charleville to znamenalo mimo jiné zvýšit rozlohu užitné plochy přístavbou patra, posunout a rozšířit obydlí směrem do stísněného dvora (z něhož zmizely kůlny a tvoří se tu náznak zahrady mezi cihlovými zídkami).
Nechybělo ani prosvětlení interiéru z nečekané strany – stropem, a rozšíření obytných místností odstraněním překážek cihlových příček (a jejich nahrazení subtilnějším členěním, které neubírá prostor). Z kompaktního a upřímně řečeno nehezkého domku tak vzniklo bydlení, rodinný dům, který není vyloženě dokonalý, ale svůj potenciál už rozhodně má. Jeho užitná plocha se totiž navýšila na 160 metrů čtverečních, a je tu i dost místa na normální život, nepřipomínající kulisu ze seriálu Peaky Blinders.
)
)
Práce s kontrastem i světlem
Profesionálové z ateliéru Scullion Architects pak práci na tomto projektu připodobňují opravě sklenice, v níž byl usazen model plachetnice. Vnitřní jádro domu totiž bylo poměrně křehké, a bylo třeba respektovat souvztažnost domu vůči jeho okolí. Počínali si koncepčně, byť netradičně. „Odstraňujeme pouze to, co chátralo, ponecháváme zbytky předchozích přístaveb,“ popisovali tvůrci projektu. Původní části tak po renovaci pronikají do rekonstruovaného interiéru, jež se směrem do týlu zvýšil o jedno podlaží.
)
)
Zřetelně je tu staré a nové odlišeno. Nové materiály použité v exteriéru jsou opracované, kovové a reflexní. To prý vytahuje a zdůrazňuje krásu z nepořádku okolních vnitroměstských vyzděných čtvrtí Dublinu. Materiálové protiklady, ať už texturou - na ostrý kov versus drsný a hrubý povrch cihel - se snaží obnovit poetiku toho, co je dnes považováno za hanlivé a je prostředkem k zachování přítomnosti, původní síly místa.
)
)
Aby se tu znovu dalo bydlet
Do horního patra (s ložnicemi) pronikají dva centrálně umístěné střešní světlíky, které shora nasávají slunce. Fungují jako světelné šachty do středu domu, a také nabízejí přirozené světlo do koupelny v patře prostřednictvím dvou plně prosklených koncových stěn.
)
Finiše a úpravy nepopírají moderní design a úpravnost, zatímco zdůrazněná cihla odhalených stěn připomíná, čím byl celý dům dříve. Bydlení v „barákové cihlové kolonii na předměstí Dublinu“ se nikdy nedalo považovat za výhru. Teď už je to cena za 2. nebo 3. místo. A s tím už se dá žít.
Materiály: Scullion Architects
Foto-kredit: Fionn McCann
)
)
)
