Zvládat extrémní výkyvy teplot není ve městech nic snadného. Řada světových metropolí se proto aktivně zasazuje o to, aby na takové nenadálé události byla připravena předem. S pomocí zeleně, větru, vody. Anebo tím, že navenek změní svou barvu.
Zelená města
Zelená cesta je populárním řešením po celém světě. Proč? Protože funguje.
Názorně to dokládají i výsledky výzkumu, na němž se loni podílelo 93 evropských měst. Závěry jsou prosté: přidejte na zeleni a snížíte tím průměrnou teplotu. Všechny pochopitelně nejvíc zajímá, kolik by se těch stromů muselo vysadit, aby se teplota snížila o X.
Bohužel úplně takhle přímočaré to není. Jednak proto, že rozdíl mezi sluncem rozpáleným italským městem a podmračnou severskou metropolí je příliš výrazný. A též proto, že se nepočítají stromy na kusy, ale procenta plochy, které pokrývají. Pak se, hrubě zprůměrováno, dá říct, že když překryjete 15 – 30 procent plochy města zelení, utáhnete průměrnou teplotu o 0,4 ° Celsia.
)
To zrovna nezní jako číslo, z něhož by si někdo sedl na zadek. Ale průměry jsou ošidné a ten měřitelný pokles teploty může být, případ od případu, klidně i třístupňový. Z té evropské studie plyne i to, že třetina rozlohy městského plánu překrytá zelení snižuje počet úmrtí způsobených horkem o třetinu. A to už se nejspíš počítá. I když se tedy nedá říct, že by pět stromů na každé ulici ve městě zachránilo jeden život, statisticky průkazná souvislost tu je.
Pokud jde o konkrétní příklady realizace té „zeleně“, je ve světě patrná pestrost přístupů.
Singapur, nazývaný nejzelenějším městem planety, pokrývá svou rozlohu stromy ze 47. A pořád jim je to málo. Proto tu přechází do vertikály. A zavádí model „hektarů za hektary“, při nichž je zastavěná plocha budov povinně kompenzována ozeleněnými fasádami. Sídlo s šesti miliony obyvatel tak skutečně bude zelenou perlou světa.
)
Zelené střechy, snižující v plánu měst efekt tepelných ostrovů, momentálně „frčí“ v Sydney, Šanghaji, Vancouveru. Ve Francii a Španělsku tomu jdou naproti. V Paříži a Barceloně mandatorně ukládají za povinnost novostavbám (kancelářských/administrativních objektů) takovou zelenou střechu přímo zahrnout do projektu.
Paříž se skutečně tlačí do světové špice, pokud jde o zeleň v ulicích. Jejich nedávno oznámeným krokem je budování „oáz“ u školních zahrad a hřišť. Hned 770 takových se má v následujících šestnácti letech překrýt korunami stromů. A protože stromy nerostou rychle, s jejich sázením neotálí a sadí je už teď.
Na jihu Ameriky na to jdou jinak, a zavádění zeleně do měst tu pojímají jako komplexní úpravu veřejných prostranství, včetně dopravní infrastruktury. V minulosti se tato města stala „závislá“ na automobilech, a nyní se této závislosti zbavují zelenými koridory pěších stezek. Zeleň sadí tak, aby lemovala cesty pro pěší. A na těchto trasách má zeleň přednost před asfaltem silnic.
)
Voda a vítr
Na tom, že s ochlazováním měst pomůže vítr a voda, panuje ve světě vzájemná shoda.
S větrem jako ideálním chladicím médiem se naučili skvěle pracovat v Africe. A byť se jejich „vynálezy“ zrodily před staletími až tisíciletími, na funkčnosti jim to nic neubírá. Větrné věže, struktury umocňující komínový efekt a přirozené provívání a křížové provětrávání objektů lze totiž instalovat i na stavbách ryze moderních.
Dělat průvan je chytré, protože se tím šetří výdaje za „umělou“ klimatizaci. Stavební uzpůsobení, rozlišení chladných a teplých místností v plánu domácností, to žádá jen malou porci invence architektů. Protože jde o věci dávno vymyšlené. Do módy znovu přichází i různé mašrabíje, zastiňující prvky. A stále častěji jsou k vidění nejen na severu Afriky, ale i ve Středomoří.
Zastiňující přesahy zdí, zdi perforované a provívané, bludiště úzkých koridorů „chladících“ uliček mezi domy jsou teď staro-novým trendem v Burkině Faso i v Ghaně. K Africe se přidala i Čína, kde si rozvzpomněli na to, že domy umí stavět i s dvojitými dutými stěnami, z dvouvrstvých taškových střech. Vzduch totiž izoluje, chladí.
Asijská města, která se vytrvale rozrůstají jako houby po dešti, dnes výrazněji aplikují zásady výstavby ve správné orientaci – tak, aby jednotlivé budovy i celé městské bloky – podporovaly přirozené provívání převládajícími větry. To, co začíná jako drobné pootočení projektovaných budov v městském plánu, šetří po letech miliony vynaložené na klimatizaci. A protože se tam plánuje centrálně, mohou si dovolit budovat ucelené větrné koridory.
)
A voda? Tam je to jasné. Odpar z hladiny zvyšuje relativní vlhkost vzduchu a snižuje teplotu. V Jižní Koreji se proto houfně pustili do obnovování tůní, mrtvých ramen a celých úseků zatrubněných toků řek. V Soulu je o 3,3 – 5,9° Celsia chladněji, když se ocitnete u obnoveného ramene staré řeky. Na své někdejší řeky si znovu vzpomínají evropská města, která se je snaží, alespoň ve fragmentech, znovu obnovit.
Ruku v ruce s tím jde správné hospodaření s vodou, a celé schéma modrozelené architektury. Tedy nejen vegetace, stromy – ale také zatravňovací a prosakovací dlažba, rozvolnění zpevněných povrchů, vytváření travnatých pásů, průlehů, svejlů a dešťových zahrad. K čemu je to dobré?
Zvyšuje se tím absorpce dešťových srážek půdou ve městech, a tato „přístupná“ půda pak umí onou nastřádanou vlhkostí chladit vzduch.
)
S barvou ven
O tom, že si s černým smokingem v horkém dni neprospějeme, asi nikdo nepochybuje. S městy je to ale velmi podobné. Šedé linie chodníků kolem černých řek vyasfaltovaných silnic, převládající tmavé tóny budov, to vše jsou symptomy nezdravě přehřáté metropole.
Změnit tu šedo-černou paletu na barvu, která má vyšší albedo a sluneční paprsky spíše odráží, než pohlcuje, se jeví být relativně nenákladným řešením. V indickém Ahmedabadu na bílo natírají střechy od roku 2010, kdy tu v důsledku ničivé vlny veder zahynulo 1300 lidí.
New York prozatím plní plán na zvýšení podílu bílých střech v městském plánu na 929 000 metrů čtverečních. Podobně to zkouší i ve Washingtonu a kanadském Torontu. Proč? Protože ta nápadně světlá - bílá střecha snižuje teplotu v interiéru (pod střechou) až o 5 stupňů Celsia. Kbelík bílé barvy vás přitom bude stát rozhodně méně, než pořízení a sezónní provoz klimatizace.
)
Se silnicemi ve městech je to ovšem těžší. Svou tmavou barvou sluneční paprsky přitahují a teplo akumulují. Teplotu okolního prostředí tak zvyšují o 0,6 – 3,9 stupňů Celsia. S experimentálním nápadem – natřít vozovku na světlé barvy - ovšem v Los Angeles nepochodili. I když to nebyla čistá bílá, nesnižovalo to teplotu dostatečně, zato to dostatečně mátlo řidiče.
V Tokiu to zkusili jinak, a opatřili silnice, chodníky reflexní barvou, blokující sluneční záření. Ubrali tím skoro tři stupně z teploměru, což bylo rozhodně znát. Jedinou nevýhodou byla pořizovací cena, která se nevyplatí každému. Ve Phoenixu se japonský model ale rozhodně vyplatil, nátěrem tu pokryli 189 kilometrů silnic. A dobrali se rozdílu o 6,7 stupňů.
)
Zmínku si zaslouží i jihoafrický Johannesburg, americké Chicago nebo australské Sydney. Počítají se k metropolím, které mají velmi propracované urbanistické plánování, reagující na výkyvy podnebí. Jinými slovy, mají vyhotovené plány pro situace, kdy udeří vlna veder. A automaticky při nich přechází do režimu pohotovosti.
Nečeká se tu na to, až nějaký radní schválí osazení slunečníků, nebo rozestavení rosičů, zvlhčovačů či postřiků ulic vodou. Když teplota dosáhne kritické hranice, plán se automaticky začne plnit. A taková pohotová reakce pak zachraňuje životy.
Zdroj: miragenews.com, Earth.org, UNEP.org, Coolcoalition.org, Reuters.com, use.metropolis.org, citymonitor.ai, eco.bussines.com, TheLancet.com
