Tohle bude rychlé. Odpověď zní: „Ne, není.“ Jak to, když chlór jinak rostlinám vůbec neprospívá a zalévat chemicky upravenou (chlorovanou vodou) z bazénu se považuje za hodně špatný nápad? Ten rozdíl je především v koncentraci. A ta je v pitné vodě z kohoutku opravdu nízká. Pro rostliny je taková voda docela bezpečná.
Kde se vlastně bere chlor v pitné vodě? Ono to na první pohled opravdu zní jako docela špatný nápad – chlor skutečně moc zdravý prospěšný není - ale ve skutečnosti je to skvělá záležitost. Chlor totiž potírá choroboplodné zárodky, které by se v takové přečištěné vodě mohli cestou vodovodním potrubím k vám usadit. Je to dezinfekce. Garance toho, že k vám „vodní zásilka“ dorazí potrubní poštou v pořádku.
Tenhle nápad vzniknul už v 19. století, a díky němu teď můžeme pít doma točenou, kterou nemusíme před použitím převařovat, a přitom neumíráme na choleru, úplavici nebo tyfus. Je to samozřejmě „něco za něco“. Chlor je skutečně pěkný prevít. S jeho škodlivostí pro zdraví rostlin potažmo lidské se ale pojí, kolik toho chloru vlastně je. A v té kohoutkové vodě, která u nás teče, je horním limitem koncentrace 0,3 mg/l.
)
To je dost na to, aby byla voda bez bakterií - ale přitom nám jinak neškodila. Ona závadnost pro lidské zdraví se neprojevuje ani při koncentraci desetkrát vyšší, tedy 3,0 mg/l. Pro srovnání, Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje za limit té ještě ke konzumaci bezpečné vody 5,0 mg/l – tedy šestnáctkrát víc.
Voda, která k nám přitéká z kohoutku, má přitom onu koncentraci chloru o dost nižší. Většinou je to mezi 0,05 – 0,25 mg/l. O tom, jestli to bude šestkrát pod naším povoleným limitem - anebo stokrát pod limitem světovým - zpravidla rozhoduje to, jak blízko to k vám do dřezu je z vodojemu nebo úpravny vody, kde se voda do-chlorovává. Čím blíž to je, tím spíš se blížíte tomu 0,25 mg/l.
)
A jak to mají zahradní bazény?
Tam si chlor dávkujeme sami, takže ta náchylnost k chybám a špatným propočtům jsou faktory, jimiž ve výsledku si k vyšší koncentraci chloru trochu dopomáháme. Pro dostatečnou účinnost dezinfekce vody v domácích bazénech se standardně doporučuje (při letní teplotě) okolo 0,3 – 1,5 mg/l.
Bývá to ale často víc, to nás pak trochu pálí oči a kůže. Tak nějak obecně zprůměrováno, voda v bazénu má v sobě pětkrát víc chloru, než kolik u nás může mít pitná voda z kohoutku. Pořád se ale volně pohybujeme v limitech zdravotní nezávadnosti, jen tedy, že voda z čistého bazénu by na pití moc dobře asi nechutnala.
)
A co na chlorovanou vodu říkají rostliny? To je na tom asi to nejzajímavější. Jim samotným totiž je, ve většině případů, chlorovaná voda úplně ukradená. Snesou opravdu hodně. Zádrhel je v tom, že silněji koncentrovaná chlorovaná voda může hubit půdní bakterie, z nichž některé jsou rostlinám prospěšné. Třeba tím, že jim zpřístupňují živiny. A to už pro rostliny problém trochu je.
Takže přímá toxicita chlorované vody pro rostliny je nízká, ale ty sekundární efekty – likvidace mikroorganismů – jim už vadí. Asi. Jenže pozor, jak už doložily chytré studie ze zahraničí: k tomu, abyste polechtali tu půdní mikroflóru, je třeba koncentrace alespoň 6,5 mg/l. A takovou nemáte ani v tom nej-pře-chlorovaném domácím bazénu.
Natož pak ve vodě z kohoutku.
Různé druhy rostlin to pochopitelně mají různě. Chlorovaná voda „nevadí“ třeba ředkvičkám a salátu. Africkým fialkám (Saintpaulia sp.) ale „vadí“ víc. Jsou asi citlivější. Záleží taky, jak intenzivní kontakt s chlorovanou vodou rostliny mají. Ty pěstované hydroponicky, jejichž kořeny jsou v přímém dotyku, jej snáší o dost hůř. A ještě hůř ho nesou rostliny vodní. Třeba ty v akváriu.
Obecně jsou k chloru citlivější kořeny rostliny, listy spíše méně a třeba semena nějaký chlor ve svém okolí úplně ignorují.
)
Chlor hubí v extrémech
O jakých koncentracích je tu vlastně ale řeč? Studie, které se snaží škodlivost chloru pro rostliny nějak zarámovat, často v důkazní nouzi pracují s extrémy. S extrémy, jimiž se naše kohoutková nebo bazénová voda ani na míle neblíží.
Ty nejčastěji popisované problémy startují v průměru od koncentrací 150 mg/l. Jen pro srovnání: představte si něco třicetkrát nad světovým limitem; o stokrát víc přechlorovaný bazén nebo pětsetkrát přestřelený limit naší kohoutkové vody. To se běžně opravdu nestane. Takže zpět na začátek, k otázce, zda je chlor v „naší“ kohoutkové vodě problém pro pokojové rostliny.
Není. Koncentrace chloru v ní se ani vzdáleně neblíží limitům, které by s nimi ve skutečnosti mohly něco udělat. Co z toho plyne?
)
Že kohoutkovou vodu pro zálivku pokojovek nemusíte nechávat hodiny nebo dny odstávat, aby byla „tak akorát“. Že takovou vodou nemusíte míchat, aby z ní chlor rychleji vyprchal (on stejně za 1-5 dní vyprchá sám), protože je ho v ní nepatrně málo. A taky z toho plyne, že kvůli tomu, abyste dopřáli svým rostlinkám jakostní zálivku, si nemusíte pořizovat uhlíkový nebo jiný filtr na vodovodní baterii.
Rostliny jsou v vodou z kohoutku, kterou jim nabízíte, docela smířené.
Většina „důkazů“ o závadnosti chlorované vody – například fotky zahnědnutí okrajů listů - které sytí sociální sítě, pravděpodobně souvisí s tím, že někdo spíš onu rostlinu přelil nebo přehnojil. Na chlor se to ale svést nedá a ani vy se jej v pitné vodě bát nemusíte.
Zdroj: planttalk.colostate.edu, APSjournals.com, healthlinkbca.com, dwi.gov.co.uk, gardemyths.com, moni.cz, ceskestavby.cz
